Roztříštěnost institucí ochrany veřejného zdraví, jejich nedostatečné financování, používání zastaralých postupů v zastaralých prostorách. Takové jsou zásadní bariéry lepší připravenosti tuzemského systému na epidemie podle epidemiologa Rastislava Maďara, děkana Lékařské fakulty Ostravské univerzity. V rozhovoru pro Zdravotnický deník popsal i možné řešení – sjednocení všech institucí zabývajících se ochranou veřejného zdraví do jedné agentury, která by spadala přímo pod vládu a jejíž financování by bylo zajištěno podílem na hrubém domácím produktu (HDP).

Jak hodnotíte současné řízení a nastavení sítě hygienické služby a připravenosti na epidemie?

Od začátku pandemie covidu se situace rozhodně zlepšila. Do ideálního stavu to má ale ještě daleko. Stále tady máme několik samostatných institucí ochrany veřejného zdraví, které sice spadají pod ministerstvo zdravotnictví, mají však oddělené vedení a jsou si vůči sobě vlastně cizí. A těm se ne vždy daří domluvit na vzájemné synergii.

Co považujete za největší slabiny našeho současného systému?

Slabinou je nedostatek financí, který znemožňuje mít lepší přehled o epidemiologické situaci, což je nezbytný předpoklad dobré kontroly situace a včasné reakce na případné hrozby. Nižší mzdy se samozřejmě odráží i na problémech s náborem nových zaměstnanců. Generační obměna pokulhává, a to není dobré. Slabou stránkou je i přílišná komplikovanost a pomalost procesů. Chtělo by to větší digitalizaci, využití moderních technologií. Jsme na konci první čtvrtiny 21. století, ale některé používané postupy jsou stále dědictvím století minulého.

Mohlo by vás zajímat

Můžete jmenovat i nějaké přednosti stávajícího systému?

Předností je odbornost personálu.

Jaké konkrétní změny struktury sítě hygienických stanic, případně dalších institucí, by podle vás pomohly zajistit lepší připravenost na mimořádné situace, jakou byla pandemie covidu?

Je nutné sjednotit všechny instituce zabývající se ochranou veřejného zdraví, to znamená Státní zdravotní ústav, Zdravotní ústavy v Ostravě i v Ústí nad Labem a všechny hygienické stanice, včetně jejich poboček a referenčních laboratoří, do jedné agentury, která by spadala přímo pod vládu. Primárně by samozřejmě komunikovala s ministerstvem zdravotnictví, ale sekundárně dle potřeby i s dalšími rezorty.

Tato „česká CDC“ (podle americké CDC, tedy Centers for Disease Control and Prevention, agentury zaměřené na ochranu veřejného zdraví – pozn. red.), jak ji pracovně označuji, by měla mít garantovaný dostatečný rozpočet vždy aspoň na další dekádu, aby mohla systematicky dlouhodobě pracovat. Státní laboratoře totiž v případě krize musí dělat i takové testy, které nejsou finančně rentabilní – a na to musí mít finanční rezervy.

Jak ale takový garantovaný rozpočet zajistit?

Mohlo by například jít o určitou malou část HDP. Aktuálně jsou příspěvky od státu pro některé státní příspěvkové organizace tristní, což je nutí vstupovat do komerčního prostředí, kde mají ale jako státní instituce řadu nevýhod oproti flexibilnějšímu soukromému sektoru. A není prostě možné dopustit, aby stát nezajistil dostatečné prostředky na sekvenace genomů zachycených virů, na testování odpadních vod nebo na sentinelové odběry od pacientů a další důležité procesy sloužící k mapování situace a případné včasné reakce na její zhoršení.

Těsně před koncem svého mandátu ministr Adam Vojtěch vytvořil pracovní skupinu, která měla skutečnou reformu navrhnout a její koncept i vznikl. Jako její vedoucí jsem základní návrh reformy osobně tehdejšímu ministrovi prezentoval. Po volbách však skupina dál nepokračovala, s novým ministrem se tvořila jiná reforma týkající se samostatně hygienických stanic, šlo o jejich určitou centralizaci, která ale řešila situaci jen částečně a stejně zůstala někde viset nedotažená.

Jak by mělo v kontextu připravenosti na epidemie vypadat zapojení dalších rezortů mimo zdravotnictví?

V případě krizové situace by stála v čele v rámci „CDC“ mezioborová rada složená z odborníků v různých oblastech, která by komunikovala všechny aspekty protiepidemických opatření s relevantními resorty. V takové radě by seděli nejen lékaři a další zdravotníci, ale i sociolog, psycholog, ekonom, právník a podobně.

Hlavní hygienička Barbora Macková soudí, že je systém podfinancován a mladé absolventy odrazuje od práce na hygienách její nízké finanční ohodnocení. Jaký je na to váš názor?

Jednoznačně souhlasím. Řešením by mohl být zmíněný dlouhodobě garantovaný podíl na HDP. Když jde část HDP na armádu, může jít menší část na také na boj s biologickými nepřáteli, tedy s viry, bakteriemi a dalšími patogeny. Ale chce to i komplexní modernizaci pracovního prostředí. Mladá generace nebude chtít v budoucnu pracovat v prostředí skanzenu z 20. století, i když uvnitř pracují skvělí odborníci oddaní své práci.

To se týká i přímo Státního zdravotního ústavu?

Určitě. Státní zdravotní ústav má už sto let. Osobně by se mi líbilo, kdyby se jeho staré budovy a pozemky na Vinohradech prodaly a postavila se nová moderní „public health“ instituce někde u metra na zelené louce i s vyspělým laboratorním zázemím. Ty vinohradské pozemky jsou tak rozsáhlé a lukrativní, že by se to z nich možná celé zaplatilo a nestálo by to nic navíc.