Slučování zdravotních pojišťoven by nepřineslo zásadní zlepšení kvality zdravotní péče ani výrazné úspory. Hlavní problémy českého zdravotnictví totiž spočívají jinde – v rigidní úhradové vyhlášce, neefektivní organizaci lůžkové péče a nedostatku investic do moderních forem zdravotní péče, jako je telemedicína nebo preventivní programy. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to řekl vedoucí Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace na Masarykově univerzitě Jakub Hlávka. Přiklání k tomu, aby byl pojišťovnám dán větší prostor pro konkurenci a inovace, zatímco stát by měl jasněji definovat dlouhodobé cíle a systematicky pracovat na restrukturalizaci nemocniční sítě.

Jaký by byl podle vás byl optimální počet zdravotních pojišťoven pro naplnění jejich role ve českém zdravotním systému?
Otázku počtu pojišťoven není jednoduché zodpovědět, protože v současném nastavení všechny pojišťovny, možná kromě Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), mají víceméně stejnou roli. Liší se jen mírně v profilu pojištěnců, ze zákona je to ale stejné.

V ekonomickém smyslu je pluralita dobrá, bylo by ale vhodné zamyslet se nad tím, kolik prostoru pojišťovny skutečně mají, pokud chtějí investovat do rozvoje služeb pro své pojištěnce, například pokud jde o telemedicínu nebo robustní preventivní programy se screeningy. Spíše bych se proto raději zaměřil na odblokování možností, jak by si mohly vzájemně konkurovat, nebo dělat něco pro společné dobro.

Jaké úspory by se daly v případě redukce zdravotních pojišťoven očekávat v administrativní zátěži?

Pojišťovny mají již nyní docela nízké administrativní náklady – ve srovnání se západními státy jsme na tom velmi podprůměrně a skoro by se dalo říct, že jsou až moc nízké.

Mohlo by vás zajímat

Jak to myslíte?

Například schvalování žádostí o inovativní léčbu často dlouho trvá a není příliš transparentní. Bylo by vhodné podpořit navýšení kapacit na programy komunikace s pojištěnci, na rozvoj IT systémů a podobně. V tom je obrovský potenciál ke zlepšení a možná právě tlak na nízké administrativní náklady vede k tomu, že se ‚jede úplně na dřeň‘.

Ve slučování pojišťoven tedy smysl nevidíte?

Slučování dává smysl tam, kde jsou pojišťovny přetížené a dělají stejnou práci. Ale deficity vznikají spíše z jiných důvodů, a to je víceméně problém úhradové vyhlášky, neschopnosti vyjednávat, organizace péče, lůžkových kapacit a tak dále. Jde tedy o věci, které jsou nad možnostmi řešení ze strany jedné konkrétní pojišťovny.

Prospěla by redukce pojišťoven poskytovatelům zdravotní péče, zejména nemocnicím?

V Česku máme tisíce lůžek v nemocnicích, která i když nebudou existovat, obložnost dosáhne víceméně evropského průměru – máme tedy podprůměrně využitá lůžka v nemocnicích, což vytváří obrovské kapacity, které absorbují finanční i lidské zdroje, typicky třeba dětská oddělení v nemocnicích či porodnice. To všechno není využito dobře.

Ta lůžka a nemocnice bychom neměli zavírat, ale je potřeba je transformovat na lůžka dlouhodobé následné péče. A to jedna pojišťovna nevyřeší. Největší roli v tom hraje VZP, která s tím docela bojuje, protože se to dotýká politické úrovně. Malé pojišťovny si tím spíše nebudou schopny něco vynutit, když to často nezvládne ani VZP.

Co s tím?

Někdo musí nadefinovat cíl a potom bojovat za veřejný zájem. To je role spíše pro ministerstvo, jenže když takto deleguje úkoly na pojišťovny, ale zároveň stanovuje úhradovou vyhlášku, tak se ocitáme v určité pasti, kdy nikdo nedokáže nic systematicky změnit.

Někde se dělají kosmetické změny typu, že se ukončují smlouvy nebo se nechají doběhnout a už se neprodlouží, ale strukturální změna třeba na lůžkovém fondu zatím není na obzoru. A to je možná největší bolest současného českého zdravotnictví, protože nemocnice představují polovinu nákladů.

Určitý posun je nově vidět u rezidenčních míst pro praktické lékaře. Teprve letos začíná VZP mluvit o tom, že bude moci v tomto směru něco udělat a podpořit vznik rezidenčních míst. Doufejme, že to tak bude a že to skutečně udělá stabilně. Přitom dlouho s tím nemohli legislativně dělat nic. Vidíme tedy, že prostor pro lepší práci se sítí poskytovatelů existuje.

Vidítě prostor pro zlepšení i v jednání poskytovatelů?

Poskytovatelé si typicky stěžují, že jim neroste indexace v úhradové vyhlášce a že musí jít do deficitu, ale nikdo v nemocnicích se nechce bavit o vnitřní restrukturalizaci, jako například o ukončování jednotek intenzivní péče nebo o telemedicíně. To všechno jsou věci, které se na Západě intenzivně řeší. K jejich prosazení je potřeba vytvořit tlak a říct, že tak to prostě bude.

Rozumím, že se žádný primář nebo ředitel nemocnice nechce zbavit své pozice, nebo říct, že nepotřebuje tolik lékařů a zdravotních sester a bude zaměstnávat více nezdravotnického personálu nebo sociálních pracovníků. To by sice bylo ideální, ale naráží to na krátkodobé zájmy, které jsou sice logické, ale ten systém není udržitelný.

Vnímáte, že by se v tomto dosud zdravotní pojišťovny nějak výrazněji angažovaly?

Pojišťovny v tom zatím roli nehrály, protože do jisté míry měly přistřihnutá křídla a ministerstvo zase moc nechtělo tlačit na pilu, protože si uvědomuje, že je to politicky velmi citlivá věc.

Může tomu nějak pomoci sloučení pojišťoven?

Pokud by ke slučování pojišťoven došlo, tak je to spíše signál pro pojištěnce, že bude pojišťovna nadále solventní, ale to ještě neznamená, že bude větší tlak na strukturální změny, to si úplně nemyslím.

Nějaké provozní úspory by to ale asi přineslo, ne?

Mám pocit, že ty problémy jsou hlubší, než že by šlo třeba jenom o vysokou administrativu. Byť ano, když se sloučí dvě podobné organizace, tak už nepotřebují například dvě personální nebo IT oddělení, ale není to redukce o 50 procent. Nějaká redukce tam může být, ale zase samotný přechod může vytvořit náklady, takže bych si od toho nesliboval nějaké vysoké úspory.

Jaká rizika hrozí při snížení konkurence mezi pojišťovnami? Mělo by to negativní dopad na kvalitu služeb pro pojištěnce?

Ani dnes není konkurence kdovíjak silná. VZP je velmi dominantní a to prostředí se velmi řídí podle ní. Určitě bych se ale přikláněl k tomu, abychom nevytvářeli národní zdravotní službu o jednom plátci. Je dobré nějakou pluralitu mít, ale zároveň těm menším subjektům dát více flexibility, aby mohly být kreativnější například v tom, jak spravují své fondy. A těm velkým uložit větší zodpovědnost za formování sítě.

Existuje nějaký zahraniční příklad, kterým bychom se mohli v Česku inspirovat?

Například v Nizozemsku mají daleko větší konkurenci mezi pojišťovnami. Jsou agresivnější, až se někdy může zdát, že je to příliš – ale ten model existuje. Nebo jsou země na západ a sever od nás, kde také mají více pojišťoven. Jsou zkrátka různé modely a nemusí to být národní zdravotní služba jako ve Velké Británii. Samotná pluralita ale musí k něčemu sloužit. Nemůže to být jenom pluralita na papíře, kdy ve výsledku všichni dělají to stejné, a hlavně, kdy mají tendenci se díky ní zbavovat zodpovědnosti za důležité strukturální změny.