Informovanost pacientů podle zkušeností tuzemských ambulantních i nemocničních lékařů v posledních letech stoupá. Ti sice poučené pacienty obecně vítají, upozorňují ale i na to, že některé zdroje z internetu i z tradičních médií mohou komunikaci zdravotníků s pacienty spíše zkomplikovat – a chyba přitom může být i na straně mediálně aktivních lékařů. Náš miniseriál (první díl čtěte zde) mapující postoj odborných společností k této oblasti také ukazuje, jak se přístup k edukaci pacientů i lékařů a ke spolupráci s pacientskými organizacemi, výrazně liší v jednotlivých oborech medicíny.
Vnímáte vzrůstající informovanost pacientů jako pozitivní, nebo je podle vás časté konzultování s „doktorem googlem“ spíše překážkou v komunikaci lékařů s pacienty?
Předseda Společnosti infekčního lékařství Pavel Dlouhý: Informovanost pacientů je potřebná a užitečná, může významně zlepšit jejich spolupráci s lékaři a dodržování léčebného plánu. Zásadním problémem je velmi odlišná kvalita a spolehlivost, respektive nespolehlivost různých zdrojů informací na internetu. Na rozdíl od odborné literatury tyto informace nikdo nekontroluje, nehodnotí jejich kvalitu a pravdivost, nekoriguje nepravdivé, či dokonce nebezpečné informace. Pro pacienta je velmi obtížné posoudit, co je důvěryhodné, a co nikoli. Někteří pacienti věří informacím z internetu, z novin či televize zcela nekriticky a pokud jsou odlišné od sdělení lékaře, může to být zdrojem konfliktů.
Řada periodik či renomovaných serverů publikuje velmi dobré texty a například v době covidové ohromně přispěly vydáváním podrobných informací, vysvětlováním pojmů, diagnostických metod a léčebných postupů k edukaci veřejnosti. Velmi důležitý je výběr odborníků, se kterými novináři spolupracují. Vždy by to měli být specialisté v příslušném oboru – například k léčbě covidu by se neměl vyjadřovat kardiolog nebo dokonce přírodovědec, což se běžně dělo. Autor by také měl text nechat citované odborníky zkontrolovat – nikoli z důvodu nějaké cenzury, ale v zájmu věcné správnosti a opravení chyb. A lékaři by se měli naučit komunikovat srozumitelně, bez používání odborné či cizojazyčné terminologie. Publikované texty by neměly být motivovány senzacechtivostí, neměly by sloužit k sebepropagaci lékaře a měly by mít informační, edukační, či dokonce motivační obsah. Například zpráva, že aktivita klíšťat stoupá a počty nakažených rostou, by měla být doplněna informací o vhodnosti očkování proti klíšťové encefalitidě, které nově pojišťovny hradí všem osobám starším 50 let.
Předseda Společnosti estetické chirurgie Vladimír Mařík: Členové naší společnosti se zabývají hlavně estetickou chirurgií. Jedná se zpravidla o placené zákroky hrazené přímo pacientem-klientem. Proto je nezbytná konzultace o představách pacienta, o možnostech řešení konkrétního problému pacienta operačním zákrokem, o rizicích zákroku, o následné léčbě a také následné rekonvalescenci.
Plastičtí chirurgové jsou již desítky let zvyklí na přístup, kdy jsou pacienti partnery lékařů a ti s nimi umí vést dialog na témata související s jejich odborností, s operačními zákroky či s problémy, se kterými pacienti přicházejí. Pacient jsou také před konzultací s lékařem více či méně informováni o možnostech řešení jejich problémů.
Předsedkyně Psychiatrické společnosti Simona Papežová: To, že se pacienti více zajímají o své zdraví a o léčebné možnosti, je jistě trend pozitivní a v současné době také trend zcela přirozený. Myslím, že s tím jako lékaři počítáme, a sami pacienty také často směrujeme tam, kde získají potřebné informace.
Mohlo by vás zajímat
Kopírované edukační texty jsou již u většiny lékařů minulostí. Dialog mezi pacientem a lékařem je základem terapeutického vztahu, který je v psychiatrii základním předpokladem úspěšné léčby.
Připravujete ve vašem oboru pro pacienty nějaké edukační aktivity? A je po nich poptávka?
Pavel Dlouhý: V nově přijímaných doporučených postupech Společnosti infekčního lékařství se snažíme zařazovat část textu věnovanou poučení pacienta. V zahraničí je zcela běžné, že podobné informace pro pacienty – mnohdy s kvalitní grafikou – vydávají vedle odborných společností také státní organizace i nemocnice a vycházejí v odborných lékařských časopisech.
Vladimír Mařík: Lékaři naší společnosti mají zpravidla své webové stránky, na kterých uvádějí různé informace o sobě i informace o zákrocích – včetně fotek před a po zákroku. Dále jsou našimi lékaři hojně používané sociální sítě Facebook a Instagram. Pacienti-klienti tyto sítě navštěvují, pomáhají jim k výběru lékaře a třeba i při zvažování toho, zda je pro ně konkrétní zákrok vhodný a jaký lze očekávat výsledek.
Simona Papežová: Členové Psychiatrické společnosti dlouhodobě aktivně pracují na edukačních materiálech. Pacienti většinou edukační materiály, které jim lékař doporučí, vítají.
Spolupracujete v tomto směru nějak i s pacientskými organizacemi?
Pavel Dlouhý: Máme velmi dobrou spolupráci s Českou společností AIDS pomoc, se kterou konzultujeme námi vydávané doporučené postupy tak, aby respektovaly zájmy a potřeby pacientů. Představitelé pacientské organizace jsou pravidelně zváni na pracovní setkání lékařů HIV center. Naši lékaři odpovídají na dotazy pacientů v internetové poradně České společnosti AIDS pomoc. Společně také prosazujeme potřebné změny u státních orgánů či u zdravotních pojišťoven.
Vladimír Mařík: S pacientskými organizacemi nespolupracujeme. Pacient má svobodnou volbu – pokud se mu přístup lékaře nelíbí, nezíská jeho důvěru, nedostane dostatek informací, které chtěl, může se obrátit na jiného plastického chirurga, protože zpravidla není pod žádným časovým tlakem. A mnozí pacienti a klienti to také dělají.
Simona Papežová: Ano, spolupracujeme. V této souvislosti chci podotknout, že pro závažně duševně nemocné přece jen platí trochu jiné zvláštnosti komunikace, což vyplývá například i z poznatků zakladatele pacientské organizace Dotyk Brno, která úspěšně pracuje již asi 20 let a se kterou příkladně spolupracuje členka výboru naší společnosti Marta Holanová. Spolupracujeme samozřejmě i s dalšími pacientskými organizacemi, například se sdružením Kolumbus.
Edukovaný pacient je jen jedním z účastníků dialogu. Probíhá nějaký typ vzdělávání v komunikačních schopnostech také u lékařů?
Pavel Dlouhý: Některé vzdělávací akce pořádá Česká lékařská komora. Velmi oceňovaný je víkendový kurz Transplantačního centra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) nazvaný Sdělování nepříznivé zprávy, kterým prošla řada lékařů z našeho pracoviště (Pavel Dlouhý je primářem infekčního oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem – pozn. red.).
Vladimír Mařík: Mladí lékaři se učí komunikaci s pacienty prostřednictvím toho, že poslouchají, jak vedou rozhovory s pacienty jejich starší kolegové, a také tím, jak sami postupně získávají vědomosti a zkušenosti v plastické a estetické chirurgii. Žádné speciální kurzy za Společnost estetické chirurgie nepořádáme, ale v rámci Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) se kurzy komunikace lékaře s pacientem a kurzy právních aspektů pořádají a je možné se na ně přihlásit.
Simona Papežová: Většina psychiatrů se jako součást naší profese vzdělává i v psychoterapii, komunikace s pacientem je nedílnou součástí naší práce. Psychiatři bud absolvují kurzy zaměřené na komunikaci, nebo mají kompletní psychoterapeutické vzdělání. Naše profese bez komunikace nelze vykonávat.
