Jde to i jinak. Centrum duševní rehabilitace v Berouně pomáhá zbavovat psychiatrii stigmatu

Centrum duševní rehabilitace Beroun (CDR) oslaví letos v červnu dva roky svého fungování. Dnes už zde funguje v plném provozu 5 oddělení, z toho je zhruba polovina akutních lůžek, a péče se stále rozrůstá. Navíc zde běží specializační vzdělávání pro psychiatrické sestry, do kterého se již mohou hlásit jak zaměstnanci Centra, tak sestry zvenčí. Právě sestřičky jsou přitom to, co v Berouně potřebují nejvíce, aby mohli otevírat nová oddělení. O tom, jaká je práce psychiatrické sestry a co všechno obnáší, si Zdravotnický deník povídal se staniční sestrou CDR Eliškou Pouskovou.

Když jsme spolu dělaly rozhovor před dvěma lety, ještě CDR oficiálně nespustilo provoz. K jakým největším změnám za tu dobu došlo?

Neřekla bych, že došlo k nějakým velkým změnám, spíše bych chtěla říct, že mi dělá velkou radost, že se nám daří naplňovat to, co jsme si tehdy dali za cíl. Vznikají tu nová oddělení a rozrůstáme se směrem, kterým jsme chtěli. Musím říct, že práce v Centru duševní rehabilitace je pro mě splněním profesního snu. Od samotného začátku mého působení zde jsem měla možnost zažít, jak toto zařízení vytváří unikátní přístup k péči o pacienty a hlavně být od začátku jeho důležitou součástí. Práce zde je pro mě obrovskou výzvou, ale zároveň i zdrojem radosti a naplnění. Již od prvního dne jsem si všimla, že atmosféra v CDR je odlišná od klasických psychiatrických zařízení.

Jaká oddělení tu nyní máte?

Máme otevřeno pět oddělení, přičemž jedno z nich jsou apartmány. Ty jsou zrovna dnes úplně plné, což je dle mého názoru velký úspěch – protože jsem nečekala, že budou opravdu natolik využívané, momentálně zde máme osm klientů. Jde o nadstandard, který si pacienti hradí sami. Péče je individualizovaná – například s individuální arteterapií či muzikoterapií, veškeré terapie tedy mohou probíhat přímo na apartmánech. A pokud klienti chtějí, tak jim péči můžeme poskytovat i zcela anonymně.

Mohlo by vás zajímat

Péče pro všechny a individuální přístup. AKESO POLIKLINIKA otevřela nové pracoviště ortodoncie

Jinak se jako poslední otevřelo oddělení 3C, které vznikalo nejprve jako psychoterapeutické. Původně bylo pro bipolární pacienty, schizoafektivní poruchy a tak dále, koncept se ale v průběhu času upravoval a v tuto chvíli je tam nyní poslední běh psychoterapeutického oddělení s úzkostnými pacienty. Od 17. února se charakter oddělení 3C proměnil na semiakutní otevřené oddělení. Tím vznikne návaznost pro naše oddělení 2C a 2D a také sem budou přijímáni pacienti plánovaně, pokud jejich stav nevyžaduje hospitalizaci na akutním uzavřeném oddělení. Ukazuje se totiž, že kapacita pro akutní pacienty není dostačující, máme permanentně plno. Na hospitalizaci se tak mnohdy čeká. Snad se ale povede kapacity navýšit, takže bychom mohli poskytnout akutní péči více lidem.

Jaký je poměr pacientů akutních a těch, kdo jsou tu plánovaně?

Na oddělení 2C, 2D a urgentním příjmu máme kapacitu kolem 40 lůžek, která jsou stále plná. Zde bývají pacienti přijímáni buď plánovanou cestou z indikační nebo akutní ambulance, nebo je přiveze sanitka přes urgentní příjem. Na tom máme několik lůžek, kde je možné pacienta 24 hodin pozorovat a pak rozhodnout, jakou péči poskytnout dál. Terapeutických lůžek máme také 40, takže je to zhruba půl na půl. Na terapeutických odděleních máme i šestitýdenní programy, zatímco obrat akutních pacientů je podstatně vyšší. Když k tomu přidáme apartmány, máme tu aktuálně k 90 lůžkům. V následujících měsících se otevřou další dvě oddělení a kapacita by se měla navýšit o dalších 30 lůžek. Po otevření oddělení 4A pro ADHD pacienty, přibude dalších deset lůžek.

Jaká je finální ambice?

Kapacita kompletně otevřeného Centra duševní rehabilitace by měla být kolem dvou set lůžek.

O jaké diagnózy se staráte? Přijímáte i třeba dospívající?

Ano, hranici teď držíme na zhruba 16. roku věku. V červnu ale máme v plánu otevřít oddělení pro adolescenty, kam by se měli přijímat pacienti od 15 do 25 let, což může znít zvláštně, že by věková hranice měla být kolem 25 roku věku, ale jde o to, že by se mělo jednat o pacienty, kteří jsou buďto adolescenti, a nebo jsou již dospělí, ale například stále studují nebo nemají založenou vlastní rodinu a podobně. Následně je již v kompetenci lékaře, který pacienta přijímá, aby rozhodl, na které oddělení bude pacient uložen. Půjde o zhruba dvacet lůžek.

Co se týče diagnóz na akutním oddělení, přijímáme celé spektrum psychiatrických diagnóz od organických poškození, jako jsou třeba demence, dále pacienty se schizofrenií a dalšími psychotickými poruchami, poruchou nálady, poruchou osobnosti, úzkostí, mentální retardací až po adiktologické diagnózy. Nejsme sice detoxifikační centrum, to ale neznamená, že bychom tyto pacienty nepřijímali – máme síť adiktoložek, které docházejí na naše oddělení na konzilia či motivační rozhovory s pacienty. Ve většině případů máme dobrou úspěšnost a řadu pacientů se povede navázat na následnou adiktologickou péči.

Spolupracujete s Denním psychoterapeutickým sanatoriem „Ondřejov“ zaměřeným na pacienty s psychotickými poruchami?

Ano, především naše psycholožky v rámci psychoterapeutických rozhovorů s pacienty spolupráci s Ondřejovem doporučují.

Jak jste na tom kapacitně z pohledu personálu, zejména sester?

Momentálně sháníme sestřiček poměrně hodně. Centrum ještě není otevřeno celé, přičemž právě sestry potřebujeme nejvíce. Uvítali bychom zejména mužské osazenstvo na vznikající akutní oddělení.

Na co sestřičky lákáte?

Na prostředí, celkovou atmosféru a to, že se snažíme dělat psychiatrii jinak. Právě prostředí dělá hrozně moc. Když jsem nastupovala, bála jsem se, že tu bude všechno brzy poničené a počmárané. Měla jsem to zažité z předchozích pracovišť, kde si pacienti prostředí nevážili a ničili zařízení nemocnice. To se tady téměř neděje a i to, jak to tady působí, nám pomáhá při lepší spolupráci s pacienty. V takto hezkém prostředí nemají potřebu vyvíjet agresi a lépe reagují i na personál. Atmosféra v CDR je odlišná od klasických psychiatrických zařízení, což je dle mého názoru jeden z velkých důvodů, proč se zde našim sestřičkám dobře pracuje a při pohovorech se většinou snažíme, aby sestry měli možnost se po budově podívat a promluvit si s některým z týmů na oddělení. Mnohdy právě to bývá důvod a jedno z lákadel, proč k nám sestry nastoupí.

Jedním z důvodů, proč se nám zde dobře pracuje, je vysoká míra spolupráce mezi všemi členy týmu. V CDR máme multidisciplinární přístup, což znamená, že spolupracujeme nejen jako zdravotní sestry, ale také s lékaři, psychology, terapeuty a sociálními pracovníky. Tento týmový duch nám umožňuje nahlížet na každého pacienta individuálně a hledat ta nejlepší možná řešení jeho situace.

Kromě toho si velmi vážím pravidelných provozních porad, které se konají minimálně jednou za dva měsíce, a měsíčních intervizí. Tato setkání nejsou jen formální záležitostí – slouží jako prostor, kde můžeme sdílet své nápady, připomínky a potřeby. Také zde rozebíráme problémy, které se tu vyskytnou nebo s nimiž si zaměstnanci nevědí rady. Situace rozebíráme a bavíme se o tom, jak by se daly řešit lépe. To je věc, kterou personál oceňuje, protože se díky tomu cítí bezpečně. Vidí, že za ním vedení CDR stojí. Intervize, supervize, pomoc a komunikace s vedením i v jiných oborech napříč republikou často chybí, nám se to ale daří naplňovat. Napomáhá to týmovosti i tomu, aby personál dokázal dát pacientům to nejlepší.

Proč se vám v CDR dobře pracuje?

Vedení Centra aktivně naslouchá a opravdu se zajímá o to, jak můžeme zlepšit péči o pacienty i naše pracovní prostředí. Co se na těchto poradách probírá, není odkládáno stranou, ale řešeno a často dochází k pozitivním změnám. Tato otevřenost ze strany vedení vytváří prostředí, kde máme možnost se cítit respektováni a podporováni. Práce v CDR mi dává smysl i díky tomu, že zde máme možnost věnovat pacientům dostatek času a poskytovat jim péči, která není jen o léčbě, ale také o rehabilitaci a návratu do běžného života. Je zde kladen důraz na budování důvěry mezi pacientem a personálem, což je pro proces uzdravování klíčové. Velkou výhodou je také to, že se v CDR mohu spolehnout na své kolegy. Týmová spolupráce je zde opravdu na vysoké úrovni, což je klíčové nejen pro bezpečnost pacientů, ale i personálu. V náročných situacích vím, že nejsem sama, a mohu se obrátit na ostatní, což mi dodává pocit jistoty.

Celkově mohu říct, že práce v CDR je nejen profesně naplňující, ale také mě osobně obohacuje. Jsem hrdá na to, že mohu být součástí zařízení, které se zaměřuje na kvalitní a lidský přístup v péči o psychicky nemocné, a těší mě, že zde mohu dávat smysl tomu, co dělám.

Před dvěma roky jsme se bavily i o tom, že byste chtěli být v kontaktu se vzdělávacími institucemi a podílet se na výchově zdravotníků. Jak to dnes vypadá?

Podařilo se nám otevřít specializační vzdělávání pro sestřičky – specializovaná ošetřovatelská péče v psychiatrii, což považuji za velký úspěch a benefit pro nás, protože je skvělé, když můžeme našim sestřičkám nabídnou, že si mohou udělat specializaci přímo u nás v CDR. Teď jsme otevřeli druhý běh, první bude končit v létě. Ten byl pouze pro naše zaměstnance, zatímco do nového běhu už se mohli přihlásit i zájemci zvenčí. Půlka studentů je tak z řad našich zaměstnanců, půlka zvenčí. Zároveň k nám často chodí studenti z vysokých škol, kterým nabízíme praxi. Velmi často je pak práce chytne a zvažují, že by k nám šli pracovat. Zároveň já učím ošetřovatelskou péči v psychiatrii na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a i tam se mi již stalo, že možná tím, jak informace o psychiatrické péči předávám, se na mě obrátili studenti se zájmem o zaměstnání u nás, což mi dělá velkou radost.

CDR je poměrně hodně vidět a myslím, že psychiatrii zlepšuje reputaci. Máte pocit, že se v poslední době trochu proměnilo vnímání psychiatrie ze strany studentů a že stoupá ochota do tohoto segmentu jít?

Určitě se vnímání psychiatrie ze strany studentů začíná pomalu proměňovat. Jak jsem již zmínila v předchozí otázce, učím i na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde mám se studenty výuku ošetřovatelské péče v psychiatrii a interaktivní semináře a kde se mimo jiné snažím o destigmatizování psychiatrie a také motivovat studenty k práci na psychiatrii. Například nejprve ukazuji fotku takové průměrné psychiatrie v Česku, kdy se studentů ptám na názor a jejich zkušenosti. Pak jim ukážu, jak to vypadá u nás v Centru duševní rehabilitace a popisuji, jak vypadá den u nás hospitalizovaného pacienta, jaké nabízíme terapie atd. Jsou z toho nadšení, že něco takového vzniklo, a motivuje je to, aby o psychiatrii přemýšleli. Nicméně faktem je, že stále u studentů zůstává psychiatrie upozaděná a na tom je potřeba pracovat.

Můžete připomenout, jaká je náplň práce psychiatrické sestry, speciálně tady v CDR?

Práce psychiatrické sestry je velmi specifická a výrazně se liší od práce všeobecné sestry v somatické medicíně. Zatímco v běžných nemocnicích se sestry starají především o fyzický stav pacientů, v psychiatrii se soustředíme na jejich psychickou pohodu, stabilizaci emocí a pomoc při zvládání duševních onemocnění. Velká část naší práce spočívá v komunikaci s pacienty – nasloucháme jim, pomáháme jim zpracovat jejich emoce a učíme je, jak se lépe vyrovnávat se svým onemocněním. Pracujeme s pacienty, kteří mohou být úzkostní, depresivní, agresivní nebo dezorientovaní, a musíme být schopni reagovat na jejich aktuální stav s klidem a profesionalitou. Na rozdíl od práce všeobecné sestry se v psychiatrii neřídíme jen laboratorními hodnotami a výsledky vyšetření, ale především tím, jak se pacient cítí, jak komunikuje a jak se jeho psychický stav vyvíjí. Je to velmi komplexní práce, která vyžaduje trpělivost, empatii a schopnost zachovat klid i v náročných situacích.

Velmi důležité je, aby sestry byly vnímavé vůči všem pacientovým aspektům a docházelo k předávání informací. U nás na oddělení také psychiatrické sestry dělají s pacienty psychoedukační skupiny či individuální psychoedukace, součástí práce je i sociální rehabilitace a navazování spolupráce s centry duševního zdraví (CDZ). Tady v Berouně máme dobře nastavenou spolupráci s Centrem duševního zdraví Lomikámen, kdy u nás každý pátek probíhá schůzka a sestřičky pacientům vysvětlují, jak vlastně CDZ funguje a s čím může pomoci. Díky setkáním se i my dozvídáme o pacientech, kteří již byli propuštěni – víme tedy, jak se jim daří. Když sestřičky vidí, že některý pacient, který u nás byl hospitalizován ve špatném stavu, dokáže zase chodit do zaměstnání a funguje, dodává to energii.

Sestry také dělají podpůrné psychoterapeutické rozhovory s pacienty a používají deeskalační techniky. Omezovací prostředky u nás používáme naprosto minimálně a sestřičky většinu případů zvládnou deeskalačním pohovorem. Důležitou součástí práce je i řešení krizových situací – pokud se pacient dostane do akutního stavu, musíme rychle a profesionálně zasáhnout. Každý den je jiný a často nepředvídatelný, což dělá tuto práci náročnou, ale zároveň zajímavou a smysluplnou.

Jak ale vypadá takový typický den sestry tady v CDR?

Může se samozřejmě velmi lišit podle typu oddělení a aktuálního stavu pacientů. Zpravidla začínáme ranní poradou, kde se dozvídáme informace o změnách u pacientů, o nových příjmech a o všem důležitém, co se v průběhu služby událo. Následuje vizita s lékaři, při které se hodnotí stav pacientů a nastavuje další léčba. Během dne se věnujeme individuální péči o pacienty – podáváme léky, monitorujeme jejich stav a věnujeme se terapeutickým rozhovorům. V Centru duševní rehabilitace máme navíc možnost zapojit pacienty do různých aktivit, které jim pomáhají lépe zvládat jejich onemocnění, například do relaxačních cvičení, tréninku sociálních dovedností nebo pohybových aktivit.

V CDR jsou psychiatrické sestry také nedílnou součástí multidisciplinárních týmů…

Ano, a i díky tomu si u nás psychiatrické sestry připadají mnohdy kompetentnější než leckterá sestra v somatickém oboru, která čeká na pokyny lékaře. Tady často právě sestra navrhne nějaký postup a lékař řekne: skvělé, tak to tak udělejme. Je to příležitost pro sestru, že si připadá důležitěji než na řadě jiných oddělení.

To ale asi není samozřejmostí na všech psychiatriích, přijde mi, že je to hodně o prostředí CDR.

To je asi pravda, ale je to velmi individuální, multidisciplinarita je obecně na psychiatriích velmi důležitá. Naplňujeme cíl, který jsme si nastavili na začátku, takto jsme to chtěli. Tady jsou všichni tým, dokonce i paní uklízečka. Už se nám stalo, že jsme měli ukrajinsky mluvícího pacienta, tak si lékař přizval na pohovor paní uklízečku z Ukrajiny, aby pomohla s překladem. Funguje to skvěle, protože pacient díky tomu rozkvete – najednou někdo mluví jeho řečí, a i to má terapeutický vliv.

Multidisciplinární týmy fungují v rámci oddělení, celého zařízení a také napříč poskytovateli. Daří se vám všechny roviny? Jak to funguje v rámci regionu při komunikaci s lékaři a dalšími pracovišti?

Daří se to dobře. Když jsem v kontaktu třeba s ambulantním psychiatrem pacienta, který je u nás hospitalizován, bývá komunikace skvělá. Znovu musím zmínit Lomikámen, kde to funguje perfektně a kdykoliv je něco potřeba, pomohou. Občas se stává, že má pacient soud, takže ho u nás vyzvednou, dovedou ho tam, poskytnou mu podporu, absolvují to s ním a třeba s ním ještě udělají podpůrný psychoterapeutický rozhovor, načež nám ho vrátí. Rovnou nám řeknou, jak to proběhlo, jestli je pacient v pořádku a zda něco nepotřebuje. Samozřejmě vždy dbáme na to, aby pacient se sdílením informací udělil souhlas.

Když jsme mluvili o kompetencích, dochází u psychiatrických sester k jejich posilování? Debatuje se o třístupňovém modelu psychoterapie, kde by právě vyškolené sestry měly mít na starosti prostřední stupeň.

Ano, v posledních letech skutečně dochází k posilování kompetencí psychiatrických sester, a to i v souvislosti s diskutovaným třístupňovým modelem psychoterapeutické péče. Tento model rozděluje psychoterapii do tří úrovní – od systematické psychoterapie prováděné plně kvalifikovanými terapeuty přes psychoterapeutické konzultace až po psychosociální intervence. Právě prostřední stupeň, tedy psychoterapeutické konzultace, je oblastí, kde mohou vyškolené psychiatrické sestry hrát klíčovou roli.

Díky tomuto modelu mají sestry možnost poskytovat pacientům podporu ve formě krizové intervence, edukačních a podpůrných aktivit, relaxačních technik nebo práce s rodinou pacienta – ve většině případů pod supervizí kvalifikovaného psychoterapeuta. To nejen zvyšuje dostupnost psychoterapeutické péče, ale také umožňuje sestrám aktivněji se zapojit do terapeutického procesu a posílit svou kompetenci v multidisciplinárního týmu. Je skvělé, že se psychiatrické ošetřovatelství posouvá tímto směrem. Umožňuje to efektivněji využít potenciál sester a přináší pacientům komplexnější péči. Věřím, že tento přístup může zásadně přispět ke zlepšení kvality psychiatrické péče a k větší profesionalizaci naší profese.

I my v CDR máme sestřičku s kompletním psychoterapeutickým výcvikem, která po indikaci psychologa nebo lékaře provádí individuální psychoterapie a od dubna 2025 bude pro pacienty dělat i docházkovou doléčovací skupinu, což je něco, co aktuálně velmi chybí, takže je skvělé, že zde pro pacienty po absolvování akutní hospitalizace taková možnost bude.

Vy sama také výcvik podstupujete…

Jsem frekventantkou daseinsanalytického psychoterapeutického výcviku, nyní ve čtvrtém ročníku. Celý výcvik se sebezkušenostní částí trvá pět let, k tomu člověk musí absolvovat tříletou teoretickou výuku a splnit další nároky jako je praxe a supervize a absolvovaná vlastní cvičná individuální psychoterapie, a dále také je potřeba například mít magisterský titul. Je to těžké studium a člověk si musí být jistý, že do toho chce jít, protože je to náročné i na vlastní psychiku. Pokud o tom ale někdo uvažuje, stojí to za to, protože se člověk o sobě dozví hodně věcí, které ho posunou dál, a pro profesní kariéru v psychiatrické péči je to velmi přínosné. Já už nyní pod supervizí mohu brát klienty, takže již během studia se člověk dostane i k přímé péči.

Jaké vlastnosti by ideálně psychiatrická sestra měla mít?

Schopnost sebekontroly a sebereflexe. Velmi často se stává, že když přichází pacient pod vlivem svého onemocnění, necítí se dobře, budeme ho štvát a on nás pošle do patřičných míst. To si člověk musí umět nebrat osobně a vědět, že je pacient ovlivněný svou psychiatrickou diagnózou. Nejhorší, co byste mohli udělat, je nějak ho osočovat. Pokud něco takového člověk nezvládne, je to pro tuhle práci kontraindikace. A pak je tu schopnost komunikace a vřelosti, dokázat přijímat s otevřeným srdcem a myslí, nikoho neodsuzovat…

Možná bych to namísto vlastností nazvala spíš jako výzvy, které psychiatrie předkládá. Jednou z největších výzev je práce s pacienty, jejichž chování může být nepředvídatelné. Psychiatrická onemocnění často ovlivňují schopnost kontroly emocí, což znamená, že pacient může být v jednu chvíli klidný a v další podrážděný nebo agresivní. Je důležité si uvědomovat, že tyto projevy nejsou namířené proti nám osobně, ale jsou důsledkem jejich nemoci. Udržet si profesionální odstup, klid a zároveň empatický přístup je jedním z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších aspektů této práce.

Další výzvou je práce se stigmatizací duševních nemocí. Stále existuje mnoho mýtů o psychiatrii, a proto je důležité pacientům i jejich rodinám vysvětlovat, že psychická onemocnění jsou stejně závažná jako ta fyzická a že potřebují správnou léčbu a podporu. Třetí velkou výzvou je práce s vlastní psychikou. Setkáváme se s pacienty v těžkých životních situacích, a někdy je obtížné nebrat si jejich příběhy osobně. Proto je důležité mít dobrý tým kolegů, se kterými si můžeme o své zkušenosti otevřeně promluvit, a také dbát na vlastní duševní hygienu a prevenci vyhoření.

Nejnáročnější je práce s pacienty, kteří jsou v akutním psychotickém stavu nebo mají silné emoční výkyvy. Někteří mohou být agresivní, jiní jsou hluboce depresivní a odmítají jakoukoli pomoc. Někdy je těžké vidět, jak pacient trpí, a zároveň vědět, že mu nemůžeme pomoci tak rychle, jak bychom si přáli.

Co vlastně vás osobně přivedlo k psychiatrii?

Byla to náhoda. Vždycky jsem si myslela, že na psychiatrii úplně nemohou pracovat ženy, a už vůbec ne takové jako já. Byla jsem studentkou 3. lékařské fakulty a jako téměř každá sestra jsem chtěla pracovat na jednotce intenzivní péče, fascinovala mě urgentní medicína a akce. Proto jsem šla na pohovor na JIP, když mi spolužák, který už tehdy pracoval na psychiatrii, řekl, proč nejdu pracovat k nim, že je to super. Byla jsem překvapená, že tam pracují i ženy, a ptala jsem se, jestli to není nebezpečné. Pozval mě, ať se přijdu podívat, tak jsem šla – a hrozně mě to oslovilo. Zjistila jsem, že i psychiatrie je tak trochu urgentní medicína, také tam se člověk setká s akutními stavy a akcí. Nebývá to resuscitace, ale musíte umět rychle zasáhnout a rozhodovat se, což mě saturovalo. Obrátila jsem se tedy na vrchní sestru, která mě přijala na akutní oddělení pro muže.

Jak vidíte budoucnost psychiatrické péče v Česku? Co by mohlo pomoci zlepšit podmínky v tomto oboru?

Budoucnost psychiatrické péče v Česku vidím v postupném posunu k modernějšímu, otevřenějšímu a více komunitně zaměřenému modelu. Reforma psychiatrie, která probíhá v posledních letech, se snaží omezit dlouhodobé hospitalizace, a naopak posílit ambulantní a terénní služby, což vnímám jako správný směr. Stále ale narážíme na problémy, které brzdí její plný rozvoj – ať už je to nedostatek odborného personálu, kapacitní omezení nebo společenské stigma duševních nemocí.

Dnes se v psychiatrii angažuje řada zkušených odborníků, kteří se snaží pomoci tomu, aby se psychiatrie rozvíjela tím správným směrem. Například v rámci kompetencí sester by bylo dobré, aby sestřička mohla udělat alespoň záměnu generika. Dnes musíme pokaždé volat lékaře, nemůžeme podat identický lék, který se jinak jmenuje. Pak je tu zmíněný třístupňový model psychoterapeutické péče, který by velmi pomohl, protože tato péče je nedostačující a řada lidí nesežene psychoterapeuta. Bylo by také dobré, aby se psychiatrie dostala více do povědomí už na středních školách při studiu na praktickou sestru. Dnes se tam o psychiatrii moc nedozví, a když ano, tak o demenci, maximálně něco málo o schizofrenii. Lidé se s oborem neseznámí, což je velká škoda.

Zlepšit podmínky v tomto oboru by mohlo několik dalších klíčových změn. V první řadě je to větší podpora a motivace pro zdravotníky, kteří se psychiatrii věnují – ať už lepším finančním ohodnocením, možnostmi dalšího vzdělávání nebo pracovními benefity. Dále je důležité posílit multidisciplinární týmy, ve kterých by úzce spolupracovali lékaři, sestry, sociální pracovníci, terapeuti i peer konzultanti.

Velký význam má také prevence a osvěta. Čím dříve se podaří podchytit duševní onemocnění, tím lepší jsou vyhlídky na uzdravení. K tomu ale potřebujeme, aby se lidé nebáli vyhledat pomoc a aby psychiatrie nebyla vnímána jako něco stigmatizujícího. Pokud budeme pokračovat v reformních krocích a zároveň se zaměříme na podporu pracovníků v oboru, věřím, že se kvalita psychiatrické péče v Česku bude stále zlepšovat.

Jak je to se specializačním vzdělávání na psychiatrickou sestru? Jsou kapacity dostatečné?

Co se týče magisterského studia ošetřovatelská péče v psychiatrii, tento obor je aktuálně možné studovat pouze na Lékařské fakultě v Ostravě, což je pro většinu sester poměrně daleko na dojíždění. Bojovala jsem za to, aby byla možnost magisterského studia tohoto oboru třeba i na jiných vysokých školách v ČR, ale údajně není dostatek odborníků, kteří by obor a jeho výuku mohli zaštítit. Kdyby se ovšem studium povedlo otevřít i v Praze, bylo by to skvělé, protože většina lidí do Ostravy dojíždět nechce.

Specializační vzdělávání ovšem nabízí docela dost zařízení napříč Českou republikou. Centrála je v Brně při Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, kam je možné se přihlásit a následně studovat buďto přímo tam, anebo na vlastním pracovišti pokud je pro toto vzdělávání akreditované – takto to mají třeba v Praze ve VFN nebo v Bohnicích, teď to nabízíme i my v Berouně.

Klíč tedy vidíte spíše v posilování vzdělávání v psychiatrii na vyšších odborných školách a bakalářských programech? Vy nepotřebujete jen psychiatrické sestry, ale i sestry všeobecné…

Potřebujeme všechny typy sester, a to i praktické sestry, takže je třeba zvýšit zájem o psychiatrii celkově. Když se na přednášce zeptám, co studenti chtějí dělat, půlka třídy většinou řekne intenzivní péči a ARO. Internu či gerontologii nechce skoro nikdo, sem tam se objeví sálová sestra. Tak dva lidé ze třídy mi řeknou, že přemýšlí i o psychiatrii, což je smutné. Nicméně mnohdy se na konci hodiny zeptám ještě jednou, a najednou je ze dvou lidí pět, které to zaujalo. To je dle mého názoru velmi pozitivní. Zájem jinak mohou podpořit dobré finanční podmínky, které v psychiatrii jsou, a také kvalitní zázemí, bezpečné pracovní prostředí, podpora ve vzdělávání i psychické pohodě.

Stále slýcháme o syndromu vyhoření. V psychiatrii se pak možná zdravotníci naučí i to, jak si na prvním místě pomoci sám?

Ve společnosti do jisté míry stále panuje obecné přesvědčení, že syndrom vyhoření se týká výhradně psychicky slabších jedinců. Opak je pravdou, často totiž trápí lidi, kteří jsou vysoce výkonní, mají vysoké nároky na sebe nebo na své okolí, případně jsou nadměrně pečující. Patří mezi ně například právě zdravotníci, učitelé, akademici, zaměstnanci v technologickém sektoru, manažeři, sociální pracovníci, pracovníci zákaznických servisů, podnikatelé, studenti nebo třeba samoživitelé. Našim zaměstnancům umíme nabídnout psychologickou či psychiatrickou podporu. Záleží na míře vyhoření. V lehčích případech postačí upravit pracovní rytmus a zaměřit se na prevenci. Jednou z možností, jak tento problém řešit, může být i terapeutický program Syndrom vyhoření od Mindwell.

Správná péče tedy začíná pochopením problému…

Pokud člověk pociťuje psychickou nepohodu, mohou pomoci i digitální nástroje jako je například Screeningový asistent Mindwell (SAM), dostupný na: https://mindwell.cz/aplikace/dotaznik. SAM se skládá ze série otázek, díky kterým může člověk lépe pochopit to, co prožívá. Po zodpovědění otázek mu screeningový asistent poskytne orientační přehled o stavu jeho duševní pohody.