Problém nadužívání záchranných služeb zdravotníky trápí, ohrožuje pacienty zahlcením výjezdových skupin neindikovanými výjezdy a stojí obrovské peníze, v globálním pohledu na zdravotnictví ale není prioritou. Politické klima není možnosti zpoplatnění nadbytečných výjezdů nakloněno, přesto jsou situace, které by k tomu vybízely. Pomocnou ruku by měli podat i praktičtí lékaři. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to řekl senátor, ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje a prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb České republiky Marek Slabý.

Indikace k výjezdu zdravotnických záchranných jsou jasně dané zákonem o zdravotnické záchranné službě, podle kterého by záchranáři měli vyjíždět ke stavům přímo nebo potenciálně ohrožujícím život a životní funkce, eventuálně stavům způsobujícím utrpení, bolest nebo náhlé zhoršení chronických onemocnění, které mohou vést bez neprodleného poskytnutí zdravotnické záchranné služby ke vzniku dlouhodobých nebo trvalých následků, případně až k náhlé smrti nebo náhlému selhání některé ze základních životních funkcí lidského organismu. „Pochopitelně život tak jednoduchý není. Stavy, ke kterým je záchranná služba volána, jsou pestré a vnímání jejich závažnosti ze strany záchranářů nebo operátorů je jiné, než vnímání volajících,“ říká Marek Slabý.

Počet výjezdů zdravotnické záchranné služby podle něj navyšuje celá řada faktorů. Jedním z nich je i  nepřetržitý provoz, ve kterém záchranáři pracují. „Záchranka mnohdy pro volající supluje jinou službu. Lidé často nemají praktického lékaře, nejsou schopni a mnohdy bohužel ochotni navštívit lékařskou pohotovostní službu nebo dojet na nejbližší urgentní příjem, kde lékařská pohotovostní služba je,“ vyjmenovává Slabý. Záchranná služba ale zasahuje například při zásazích policie, ve vězeňských zařízeních a zařízeních sociální péče. Ta sice mají nasmlouvaného praktického lékaře, který ale dochází jen v určitých intervalech a jeho dostupnost v noci nebo o víkendu je mizivá. „Na zdravotně sociálním pomezí je navíc poměrně malý počet zdravotníků na počet sociálních pracovníků, kteří nemají kompetence na podávání léků nebo řešení zdravotních obtíží, takže se obrací rovnou na zdravotnickou záchrannou službu,“ doplňuje senátor.

Poplatky jako (ne)řešení

V nepřeberném množství situací, kdy záchranka nahrazuje jiný typ zdravotní péče, navyšuje počet výjezdů záchranek nadužívání stran konzumentů péče. V určitém smyslu lze mluvit i o zneužití, například v případech, kdy lidé volají kvůli bizarním případům jako je kousnutí klíštětem, pokousání blechou či oděrky, výjimkou není ani situace, kdy člověk nestíhá dojít na odběry krve, a tak si zavolá sanitku, aby je získal. To už jistě zneužití je „Záchranná služba v Česku ročně realizuje zhruba milion výjezdů, což není málo. Podle našich propočtů tak minimálně 20, ale spíše 25 procent z toho jsou výjezdy, které by neměla vůbec absolvovat – nerad říkám nadbytečné, ale neindikované výjezdy. A k tomu je také nějaké procento těch, které jsou vysloveně zlovolné, způsobené opilostí a podobně,“ vyjmenovává Slabý.

Často skloňovaným návrhem řešení je možnost zpoplatnění nadbytečných výjezdů. Podle Slabého je ale taková praxe v současném politickém klimatu bohužel neproveditelná. „Muselo by se jednoznačně říct, že zdravotnická záchranná služba se bude naprosto neochvějně řídit paragrafy zmíněného zákona o zdravotnické záchranné službě. Ne vždy je to možné, ne vždy na tom lze striktně trvat. A nenajde se politik, který lidem řekne, že když nebudou záchranku volat za určitých podmínek, budou zpoplatněni,“ myslí si Slabý.

Zmiňuje, že politické i odborné diskuze o tématu nadužívání a zneužívání sanitek probíhaly několikrát: „Řešili jsme to i na úrovni zdravotního výboru Sněmovny, kde jsme navrhovali možná opatření, včetně zpoplatnění výjezdů, které skutečně nemají se záchrannou službou nic společného. Nikdo ale nenašel přesný mechanismus, podle kterého by se rozhodovalo, jaký výjezd náleží záchranné službě a jaký ne. Je to téma široké a ve chvíli, kdy ho začnete řešit jako politik, okamžitě se dostáváte do situace, kdy lidem něco ‚berete, popřípadě je z jejich pohledu krátíte na jejich základních právech.“  Podle Slabého je také nutné poukázat na skutečnost, že problémů ve zdravotnictví není málo a přestože nadměrný počet výjezdů záchranné služby trápí, fakticky ohrožuje pacienty zahlcením výjezdových skupin neindikovanými výjezdy a stojí obrovské peníze, v globálním pohledu na zdravotnictví bohužel není prioritou.

Mohlo by vás zajímat

Zpoplatnění výjezdu senátor a prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb ale zcela nezavrhuje. Jsou podle něj totiž situace, kdy by taková možnost nemusela být nereálná. „Například v případě, kdy dojedeme s pacientem do lůžkového zdravotnického zařízení, tam dojde k jeho ošetření a je propuštěn domů. V podstatě se pro něj zdravotnické zařízení stane pohotovostí. Odejde s tím, že se jedná o banální onemocnění a nebyl důvod volat záchrannou službu. To je jedna z možností, muselo by to deklarovat dané zdravotnické zařízení a vyúčtovala by to ideálně zdravotní pojišťovna, která je plátcem výkonů. Nedovedu si totiž představit, že by jakýmkoli způsobem vyžadovali zpoplatnění buď zasahující záchranáři, nebo personál urgentního příjmu.  Muselo by dojít k objektivizaci a zdravotní pojišťovna by musela říct: ‚Tohle je výjezd, který jistě nebyl indikován pro záchrannou službu, protože ani zdaleka nesplňuje kritéria zákona,“ vysvětluje Slabý.

Další skupinou, u které už lze hovořit o jasném zneužití, jsou lidé pod vlivem návykových látek včetně alkoholu. „Lidé se uvedou do stavu těžké opilosti, padají, bourají, zabíjejí autem, napadají okolí a tak dále. Jestliže takového pacienta předáme do zdravotnického zařízení, i v kritickém nebo těžkém stavu, a prokáže se, že nadýchal například tři promile nebo si aplikoval nějakou omamnou látku, tak si zcela jednoznačně ten problém způsobil sám. Nebavíme se o srdečním selhání nebo infarktu, ale pokud jsou to například primárně úrazové děje, tak tam je souvislost prokazatelná,“ podtrhuje Slabý. Jako další, již v současné situaci možnou regulaci, uvádí například využití regresu, který je v legislativě zakotven. „Myslím si, že zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení nevyužívají regresu dostatečně silně a často, byť tuto možnost již mají,“ dodává.

Přestože primární snahou v boji proti nadužívání zdravotnické záchranné služby by měla být výchova konzumentů péče k tomu, aby záchrannou službu nezneužívali, prokazatelná zneužití vlivem zmíněného alkoholu nebo drog by se podle Slabého legislativně ošetřit dala.

Nutné zapojení praktických lékařů

Záchranné služby by také uvítaly větší zapojení ze strany praktických lékařů. Marek Slabý vysvětluje, že by minimálně mohli ordinační hodiny některých dnů protáhnout do odpoledních až večerních hodin. „Když to udělají všichni praktici, nebo to budou mít jako povinnost, tak se péče lidé doberou. Často nám totiž říkají, že praktika sháněli, ale už se mu nedovolali,“ popisuje. Při této diskusi je však samozřejmě nutno brát v potaz, že existují regiony, kde je tento typ zdravotní péče dlouhodobě špatně dostupný nebo dokonce nedostupný.

Lékař Záchranné služby Pardubického kraje Jiří Knor v loňském rozhovoru pro Zdravotnický deník navrhl určitou lékařskou službu první pomoci: „Stačilo by, aby tam praktik sloužil ve všední dny od pěti odpoledne do deseti večer. V každém okrese je zhruba padesát praktiků a jediný lékař záchranky, a kdyby tato služba kopírovala okresy, znamenalo by to pro jednoho lékaře pět hodin práce navíc jednou za necelé dva měsíce. Nemyslím si, že by těch pět hodin práce navíc někomu ublížilo.“

Marek Slabý s ním souhlasí, upřímně ale říká, že toho nelze dosáhnout. „Nemáme páku praktické lékaře donutit podílet se na pohotovostních službách. Byť by samozřejmě byly třeba od 17. do 22. hodin, takže žádné noční. Nicméně praktičtí lékaři jsou soukromé subjekty, dlouhodobě se domnívají i deklarují, že tohle není řešení,“ říká s tím, že minimálním řešením by mohlo být zmíněné prodloužení ordinačních hodin.

Operátor musí volajícímu věřit nejhorší stav

Nadužívání sanitek je náročné nejen pro záchranáře, kteří k případům jezdí, ale také pro pracovníky operačního střediska. „Operátor nabírá výzvu na tísňovou linku od někoho, koho nevidí. Vždycky říkám, že musí volajícímu věřit, nemůže se dostat do situace, ve které by každého podezříval z toho, že lže. Je nutné pečlivě, trpělivě a s profesním náhledem vytěžit z volajícího anamnézu a vyptat se ho na všechny informace. Máme na to řadu postupů a metodik, ale nikdy to nemůže být dokonalé, protože se to děje ve virtuální realitě,“ popisuje Slabý.

I když si podle něj operátoři uvědomují, že může jít o banalitu, nikdy to nelze tvrdit stoprocentně, právě z důvodu subjektivního pohledu volajícího a jeho schopnosti stav popsat „Už se mi stalo mnohokrát, že jsem vyjížděl na chřipku a kašel a přijel jsem k těžkému srdečnímu selhání nebo k infarktu, ale povětšině je to bohužel spíše naopak. Medicína je velmi široká, velké množství stavů je bez přímého kontaktu s pacientem neuchopitelných, s rozmanitými projevy i závažností,“ vysvětluje Slabý a dodává, že pozice operátorů je v tomto směru velmi nevděčná a nelze je nikdy vinit z toho, že posílají sanitky k banálním případům. „Operátor musí vždycky věřit volajícímu ten nejhorší stav, který udává,“ uzavírá.