Netypický průběh zaznamenala dosud poslední schůze senátního Výboru pro zdravotnictví. Senátoři neprobírali žádný zdravotnický zákon – protože jim nebyl k datu schůze žádný přidělen, ale vyslechli si přednášku sociologa Petra Hlávky z Ústavu veřejného zdravotnictví na Lékařské fakultě Univerzity Palackého o fenoménu transgenderu. V ní poukázal na alarmující nárůst výskytu genderové dysforie, jenž je patrný zejména u adolescentních dívek. V Senátu zazněla přednáška na kontroverzní téma bez oponentury. Zdravotnický deník proto požádal o stanovisko experty z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). Ti s názory sociologa Hlávky nesouhlasí a zmíněný nárůst připisují především větší ochotě lidí otevřeně sdílet svou identitu v důsledku destigmatizace.

Hlávka poukázal na to, že počet žádostí o změnu pohlaví v posledních letech významně narůstá. V roce 2013 byla změna pohlaví schválena 47 osobám, zatímco v roce 2023 už toto číslo narostlo na 270. Přestože změny pohlaví nejsou v českém zdravotnictví novinkou – provádějí se již od 40. let minulého století, v minulosti šlo jen o jednotlivé případy ročně. Situace se začala měnit v 90. letech, kdy se počet takových operací zvýšil na desítky ročně, a v roce 2001 bylo evidováno 30 případů tranzice. V posledních dvanácti letech v České republice žádalo o změnu pohlaví celkem 1,6 tisíc osob, přičemž drtivá většina žádostí byla schválena zvláštní komisi Ministerstva zdravotnictví, která k tomu musí dát souhlas.

Jedním z nejvíce znepokojujících trendů je podle Hlávky nárůst adolescentů, kteří cítí diskomfort se svým biologickým pohlavím a žádají operativní zákrok. Citoval statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), podle nichž bylo v roce 2010 ve věkové skupině 15 až 19 let zaznamenáno 44 osob žádajících o změnu pohlaví, zatímco v roce 2022 toto číslo narostlo na 661. „Tento rychlý nárůst se týká hlavně jedné skupiny, a to jsou adolescentní dívky ve věku 14 až 17 let, které požadují operativní zákrok a aby jim byl zastaven menstruační cyklus,“ poznamenal Hlávka, podle kterého jde o fenomén, který je potřeba pečlivě zkoumat, protože dosud neexistuje jasná anamnéza, diagnostická kritéria ani kauzální léčba.

Zdravotnický deník požádal o vyjádření k problematice i odborníky z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). „Nárůst nelze chápat jako ,epidemii‘, ale spíše jako projev větší ochoty lidí otevřeně sdílet svou identitu, což je důsledek destigmatizace transgender identity, lepší dostupnosti informací a zlepšení lékařské péče. Zásadní roli v tomto trendu hraje rostoucí společenská a právní akceptace, která umožňuje více lidem otevřeně se identifikovat jako genderově rozmanití,“ míní výzkumnice a psychoterapeutka specializující se na transgender tematiku Pavla Doležalová a primář ze Sexuologického ústavu VFN v Praze a předseda České sexuologické společnosti ČLS JEP Libor Zámečník, s tím, že v současné době se nárůst žádostí o změnu pohlaví „spíše ustálil“.

Dodávají, že je potřeba individuálně rozlišovat potřeby trans osob a „nelze tvrdit, že každý, kdo prožívá genderový nesoulad, bude žádat o změnu pohlaví“. O medicínskou tranzici totiž podle jejich údajů žádá jen malé procento osob, které se takto identifikují. Většina se přizpůsobí své genderové identitě, aniž by podstupovali medicínské zákroky – projdou tedy tzv. psychosociální tranzicí, která nemusí být trvalá.

Mohlo by vás zajímat

Sociální sítě i problémy v rodině

Hlávka dále varoval před tlakem politické korektnosti, který podle něj vede k tomu, že jakákoliv kritická diskuse o genderových otázkách bývá považována za zpátečnickou. „Vnímání tradičních pohlaví je čím dál více vnímáno jako zpátečnický postoj,“ uvedl. Zdůraznil také, že současná medicína stále nezná přesné příčiny tohoto fenoménu. Možnými faktory mohou být vliv sociálních sítí, rozvrácené rodinné zázemí, ale i širší společenské souvislosti. Zmínil i australské výzkumy, které ukazují, že vyšší výskyt tzv. genderové dysforie je typičtější pro rodiny, kde chybí jeden z rodičů, a že některé dívky se snaží uniknout společenské roli žen, zatímco někteří muži mohou tranzici vnímat jako řešení neúspěchů v mužské sociální hierarchii. Zaznamenány měly být i případy, kdy k takové volbě vedly traumatické zážitky, například sexuální násilí.

Podle Doležalové a Zámečníka však vliv sociálních sítí dosud nebyl prokázán, na rozdíl od studií zkoumajících biologické a etiologické příčiny. „Vědecky není prokázáno, že by sociální sítě přímo způsobovaly nárůst žádostí o změnu pohlaví mezi adolescenty. Tvrzení o takzvané ,sociální nákaze‘ jsou považována za spekulativní a byla odborníky odmítnuta jako nepodložená.“ Vědci naopak argumentují výzkumy, které mají ukazovat na významné biologické faktory genderové identity. Ty ukázaly dědičnost genderové identity v rozmezí 30–60 procent a potvrdily významnou shodu u jednovaječných dvojčat. „Celkově tyto studie naznačují, že genderová identita je ovlivněna složitými interakcemi mezi různými geny a dalšími biologickými, environmentálními a kulturními faktory. Pohled na transgender coby důsledek sociálních vlivů je značně zjednodušený a neodpovídá současnému vědeckému poznání,“ vysvětluje Libor Zámečník.

Medializace ano, či ne?

Sociolog Hlávka se ve své přednášce před senátory rovněž pozastavil nad popularizací fenoménu trans v médiích a kultuře. „Vzhledem k tomu, že víme, že se jedná o nemoc (zde vychází z klasifikace transsexuality jako duševní nemoci v Mezinárodní klasifikaci nemocí od WHO, z níž však byla v roce 2018 odebrána, pozn. red.), tak je otázkou, proč se v dnešním mediálním světě trans osoby vyobrazují jako vítězky soutěží miss,“ podivil se Hlávka a zmínil i propagaci trans osob na prestižních udíleních, jako jsou ceny filmové akademie Oscar. Podle něj je nutné, aby média a školství tuto problematiku nepropagovaly a aby byl zachován prostor pro vědecké bádání bez ideologických tlaků.

Nepřekvapivě jinak to vidí vědci z Národního ústavu duševního zdraví: „Mluvit o transgenderu coby nemoci je faul, který již sám o sobě vyvrací autorovu výzvu přistupovat k tématu bez ideologie a předsudků. V Mezinárodní klasifikaci nemocí od WHO byla za nemoc pokládána i homosexualita, a to až do roku 1992. Ještě v padesátých letech se v ČSR dokonce experimentálně léčila. Dnes už je tento přístup v civilizovaném světě nepředstavitelný,“ vysvětluje Doležalová z NUDZ. „Stejně tak s novými vědeckými poznatky roste pochopení fenoménu transgender. Téma se proto přirozeně dostává i do popředí mediálního zájmu. I v mediálním prostoru se ale stále setkáváme s diskriminací či stigmatizací transgender osob,“ dodává.

Gender jako klín mezi muži a ženami

Hlávka také zdůraznil rozdíl mezi pojmy transsexualita a transgenderismus. Transsexualitu (tento termín podle vědců z NUDZ již dnes ve vědeckém a zdravotnickém prostředí nahrazuje termín transgender či genderová inkongruence) chápe jako lékařský stav, zatímco transgenderismus je ideologický termín, který dle jím představené hypotézy čerpá z marxistického myšlení a kritické genderové teorie, která se začala šířit v 60. letech 20. století prostřednictvím frankfurtské školy. „Konstrukt třídy nahradilo slovo gender a třídní boj se tím přesunul ze sféry fabrik do sféry rodiny… Z genderu se stalo něco, co vytváří antagonistický vztah mezi mužem a ženou, tedy něco, co nabourává tradiční koncept manželství,“ vysvětlil sociolog, podle něhož je výsledkem to, že se gender postupně stal pojmem, nezávislým na fyzickém těle, který lze tím pádem snadno odmítnout.

„Feministická ideologie druhé vlny, která vyústila v dnešní době do Istanbulské úmluvy hovořící o systémovém násilí mužů nad ženami, kauzy ,me too‘ a podobně, se snaží defeminizovat společnost a unifikovat ji,“ dodal Hlávka. Dospíváním v tomto společenském klimatu pak někteří mladiství mohou pohlaví vnímat jako zdroj konfliktu.

Podle Hlávky je zapotřebí, aby se věda více zaměřila na vývojovou psychologii a dlouhodobé sledování pacientů. Lékařská věda je podle něj stále na začátku svého zkoumání v této oblasti a je nutné přijmout metodologický rámec, který by umožnil přesnější diagnostiku i terapii. Upozornil, že v současnosti neexistuje jednoznačná diagnóza transgenderu a kritériem pro změnu pohlaví je jen vytrvalá žádost pacienta, který se musí identifikovat jako jiné pohlaví po dobu nejméně dvou let.

Zámečník i Doležalová upozorňují na nutnost zdravotnického kontextu. „Diagnóza genderové inkongruence v Mezinárodní klasifikaci nemocí vyžaduje přetrvávající a hluboký nesoulad mezi genderovou identitou a přiděleným pohlavím při narození, které trvá nejméně několik měsíců,“ popisují. „Hodnocení zahrnuje dlouhodobé komplexní multidisciplinární (sexuologické, psychiatrické, endokrinologické, psychologické) posouzení, obvykle trvající měsíce až dva roky, zejména u mladistvých, také podle MKN. Nejde tedy o ,vytrvalost žádosti‘, ale o komplexní klinické hodnocení na základě baterie testů a diagnostiky,“ dodávají.

Téma pro další jednání zákonodárců

Jelikož byla prezentace o problematice trans pouze informativním bodem na pořadu schůze, nepřijal k němu výbor žádné oficiální usnesení. Předseda výboru Tomáš Fiala však řekl, že budou chtít téma posunout dál, a to tak, že na podzim k němu uspořádají kulatý stůl nebo veřejné slyšení.