Kolik zdravotních pojišťoven by mělo v Česku optimálně fungovat, aby byl systém efektivní a skutečně sloužil pacientům? Zatímco někteří odborníci vidí přínos v konkurenci a možnosti volby, jiní upozorňují na vysoké provozní náklady a roztříštěnost systému. Má smysl pojišťovny slučovat, nebo by naopak mělo být pojišťoven více? Jak by se změnil přístup ke zdravotní péči, vyjednávací síla poskytovatelů a kvalita služeb pro pacienty? V anketě Zdravotnického deníku odpovídají představitelé lékařů.

Jaký by byl optimální počet zdravotních pojišťoven pro naplnění jejich role ve zdravotním systému v ČR?

Zorjan Jojko (předseda Sdružení ambulantních specialistů): Odpověď na tuto otázku není až tak jednoduchá, protože počet pojišťoven by se měl odvíjet od náplně jejich činnosti, pravomocí, kompetencí a možností rozdílných nabídek pro jejich pojištěnce i poskytovatele. Pokud by se v těchto kritériích nic neměnilo proti současné situaci v ČR, pak dle mého odhadu je nejlepší počet mezi osmi a deseti. Byly-li by kompetence pojišťoven nějak osekávány, klidně může být jen jedna. Pokud by se ale naopak jejich možnosti vlastních aktivit zvětšily, pak jich klidně může být třeba dvacet.

Milan Kubek (prezident České lékařské komory): Současný stav, kdy existuje sedm zdravotních pojišťoven, přičemž největší z nich – VZP – má přibližně dvě třetiny všech pojištěnců, s sebou nese nevýhody jak téměř monopolního postavení té dominantní, tak současně zvýšené provozní náklady spojené s nutností zajišťovat provozní služby sedmkrát. Tento problém vznikl historicky kvůli logické chybě při vniku pluralitního systému, kdy občané dostali možnost vybrat si pojišťovnu, ale ti, kdo si sami nevybrali, byli automaticky přiřazení k VZP. Tím vznikl její praktický monopol, který trvá i když řada malých pojišťoven postupně zanikla. Správný postup měl být takový, že stát by udělil několik (například pět) licencí na provozování pojišťovny, občané by měli právo si vybrat a kdo by této možnosti nevyužil, mohl být k některé pojišťovně „nalosován“. Mohlo vzniknout prostředí konkurujících si pojišťoven přibližně stejně ekonomicky silných. Dnes by nám stačily tři nebo čtyři pojišťovny. Ale co se stalo, nemůže se odestát.

Roman Šmucler (prezident České stomatologické komory): Patnáct, spíše dvacet. Hodila by se třeba pojišťovna pro Vysočinu. Nemají fakultky, mají jiné priority – dostupnost v horském terénu – někdo by to měl řešit a znát místní lékaře jménem. My máme sedm pojišťoven značně řízených státem, úkolem je živit krajské a státní nemocnice, aby si s nimi politici mohli hrát a měli úspěch ve volbách. My ale potřebujeme pojišťovny pro potřeby pacientů – v konkurenci s velmi odlišnými pojišťovacími plány

Mohlo by vás zajímat

Jaké reálné úspory by snížení počtu zdravotních pojišťoven přineslo v provozních nákladech?

Jojko: Žádné. Jejich provozní náklady nejsou dány absolutním číslem, ale procentem z obratu, což by jistě zůstalo stejné.

Kubek: Určitě se bavíme o stovkách milionů, možná jednotkách miliard každý rok. Tyto peníze by mohly sloužit na vybudování skutečně fungujících revizních systémů pojišťoven, aby byly schopny usměrňovat spotřebu zdravotní péče na straně svých klientů, našich pacientů, hlídat její kvalitu a efektivitu a ne jenom mechanicky kontrolovat čísla ve výkazech, která jim předávají zdravotnická zařízení a uplatňovat na jejich základě matematické regulace.

Šmucler: To je totálně špatná myšlenka, která nás zničila. Pojišťovny mají už nyní málo peněz, prakticky vůbec nekontrolují účty, nemají šanci třeba navigovat pacienta na nového stomatologa, jen udržují aparát na vyřízení plateb. Fakticky vyúčtovávají, co si rozhodli velcí vlastníci nemocnic. Ambulantní péče chřadne a pacienti také.

Jaké úspory by se daly očekávat v administrativní zátěži pro pojišťovny i poskytovatele zdravotní péče?

Jojko: Troufám si odhadovat, že počet zaměstnanců v existujících pojišťovnách by se v takovém případě neměnil, tj. práce by měli stejně. Poskytovatelům by ubyla potřeba studovat smlouvy a dodatky od zrušených pojišťoven, a o to méně by také vypisovali faktur. V součtu by to pro ně znamenalo úsporu času do maximálně jedné hodiny ročně za každou jednotlivou již neexistující pojišťovnu. Tedy prakticky žádná administrativní úleva jak na straně pojišťoven, tak poskytovatelů.

Kubek: Vykazovat menšímu množství pojišťoven by samozřejmě bylo jednodušší, ale tady se asi žádné významnější finanční úspory čekat nedají.

Šmucler: Můžeme ušetřit za provoz a bude se víc krást. Naším vzorem má být Německo, kde jsou vysoké platby, ale také neodpustí vůbec nic.

Jak by se změnil vyjednávací prostor poskytovatelů zdravotní péče, pokud by se snížil počet pojišťoven?

Jojko: To pro poskytovatele považuji za významný rizikový faktor v případě redukce počtu pojišťoven. Byl jsem ve vedení SAS již v době, kdy měla VZP ještě dominantní postavení ve všech krajích a pamatuji si, jak s jejím vedením nebyla prakticky žádná řeč. Samozřejmě jsem si vědom, že míra racionality a vstřícnosti je také dána osobností toho, s kým jednáte, rozhodně ale preferuji situaci, kdy možnost se domluvit je dána nikoli jen tím, ale i nastavením systému.

Kubek: Pokud by byla zachována pluralita pojišťoven, pak by se nijak nezužoval. Naopak, to že ministerstvo udržuje nad vodou ekonomicky se potápějící pojišťovny, aniž by je podpořilo finančně, to škodí nám všem. Samozřejmě přechod na monopolní státní zdravotní službu by znamenal něco úplně jiného. Je však třeba upozornit, že ve vyspělé Evropě existují oba systémy, tedy jak pluralitní systém pojišťovenský, tak monopolní národní zdravotní služba. A oba fungují někde lépe, jinde hůře. U nás máme bohužel takový hybrid, který má k efektivitě daleko.

Šmucler: Nebyl by vůbec žádný, jako za komunistů a vlastně i teď.

Jaká rizika hrozí při snížení konkurence mezi pojišťovnami? Mělo by to negativní dopad na kvalitu služeb pro pojištěnce?

Jojko: Ano, je vysoce pravděpodobné, že redukce počtu zdravotních pojišťoven by vedla ke snížení kvality a dostupnosti péče. Jako příklad nám může posloužit Velká Británie, pokud si jejich Národní zdravotní službu představíme jako vlastně jedinou pojišťovnu. Doba, za kterou se dostanete k lékaři v případě, že máte neplánované zdravotní potíže, je řádově delší, než u nás. U některých – i akutních – stavů se počítá spíše na dny, zatímco u nás jsou to minuty, maximálně hodiny.

Kubek: V současnosti si zdravotní pojišťovny prakticky v ničem nekonkurují, takže by jejich slučování pacienti ani nepostřehli.

Šmucler: Byla by to naprostá devastace, jako NHS v Británii. Ale šíbři a méně kvalitní lékaři by se měli dobře.

Které zdravotní pojišťovny by měly být zrušeny nebo se sloučit a proč?

Jojko: Jak jsem již řekl, i pokud by se neměnil rozsah kompetencí pojišťoven, je u nás spíše prostor pro navyšování jejich počtu. Nenapadá mě žádný důvod, který by měl vést k tomu, že bych některou považoval za zrušeníhodnou.

Kubek: Zmizet by měly ty pojišťovny, které mají opakovaně ekonomické problémy, čímž stahují dolů úhrady za zdravotní péči. Postoj Svazu zdravotních pojišťoven, který souhlasí pouze s takovými úhradami, aby je utáhla i ta nejslabší pojišťovna, brání úspěchu dohodovacího řízení, poškozuje poskytovatele zdravotních služeb a v konečném důsledku i pacienty.

Šmucler: Žádné. Zrušme přerozdělování fondů, ať mají šanci si získat kvalitními službami kvalitní kmen pacientů. Přestaňme budovat socialismus s lidskou tváří a zkusme kapitalismus, lidé budou žít déle a méně trpět.