Trvalé zvyšování kvality a bezpečí zdravotní péče v ČR pomocí akreditací zdravotnických zařízení, poradenské činnosti a publikačních aktivit. Tak svoji činnost popisuje Spojená akreditační komise, která v tuzemském zdravotnictví působí již 27 let. Její ředitel David Marx v rozhovoru pro Zdravotnický deník popisuje, jak akreditační procesy v praxi probíhají a co nemocnicím i jejich pacientům přinášejí. „Jsme přesvědčeni, že v oblasti kvality a bezpečí nelze vyžadovat jen nutné minimum, ale že je v zájmu pacientů i zdravotnických zařízení směřovat k co nejoptimálnější úrovni,“ říká Marx.

Co bylo hlavním cílem, s nímž byla v roce 1998 Spojená akreditační komise (SAK) založena?

Počátkem devadesátých let bylo v rámci projektu USAID (americké agentury pro mezinárodní rozvoj – pozn. red.) pro pomoc postkomunistickým zemím v oblasti zdravotnictví jedním z dílčích projektů ve zdravotnictví vytvoření akreditačních standardů pro nemocnice. Byl jsem tehdy koordinátorem těchto aktivit v ČR.

Výsledkem byla první sada akreditačních standardů a metodika akreditace. Lokálním výsledkem pak bylo založení SAK, tehdy jako sdružení právnických osob – asociací nemocnic. Hlavní motivací bylo získat nástroje pro strukturované řízení kvality a pro prevenci rizik ve zdravotnictví, jinými slovy začít místo hodnocení „pocitového“ používat hodnocení věcné.

Jak v praxi takové hodnocení a celá akreditace zdravotnického zařízení vypadá? Jaké jsou hlavní kroky akreditačního procesu?

Mohlo by vás zajímat

Akreditace ověřuje, zda v daném zdravotnickém zařízení probíhají činnosti správným způsobem a ve správný čas a zda je provádějí příslušně kvalifikovaní odborníci – jak v oblastech klinických, tak provozních, například při přípravě stravy, úklidu, prevenci požáru a zakouření, nakládání s odpadem a podobně.

Spojená akreditační komise pravidelně vydává své akreditační standardy, které pokrývají všechny oblasti činností v nemocnici. Nemocnice, která se k akreditaci připravuje, musí mít zaveden systém vnitřních předpisů, kterými jasně popíše jednotlivé procesy. Následně nemocnici navštíví auditoři SAK, obvykle lékař, sestra a administrátor, tedy technik se zkušeností ve zdravotnictví. Seznámí se s místními vnitřními předpisy a pak jednak sledují procesy poskytování zdravotní péče – studiem zdravotnické dokumentace, rozhovory se zdravotníky i pacienty, sledováním provozu – a jednat ověřují, jak se v praxi provádějí činnosti neklinické – provozní řízení nemocnice, krizová připravenost, kyberbezpečnost, prevence infekcí, ale i přidělování odborných kompetencí pracovníkům. Nálezy všichni auditoři sdílejí, postupně se více zaměřují na nekonzistentní nálezy a ověřují, zda se jedná o systémový problém či o jednotlivou výchylku. Nedílnou součástí auditu je prezentace, jak v nemocnici funguje systém řízení kvality a prevence rizik, včetně prezentace výsledků sběru dat v oblasti managementu kvality a případných nápravných opatření.

Jak je zajištěna objektivita celého procesu?

Všichni naši pracovníci jsou pravidelně školeni a testováni. Nálezy z akreditačního šetření se nesdělují na místě. Po ukončení akreditace je vyhodnotí softwarový nástroj a pak jsou ještě revidovány pracovníky kanceláře. Navíc je kromě softwarové aplikace vyhodnocují i vedoucí pracovníci SAK. Teprve poté se rozhodne o udělení akreditace, která je platná po dobu tří let.

Musí se nemocnice na akreditaci nějak speciálně připravovat?

Určitě ano. Obvyklá příprava na první šetření trvá rok a půl až dva roky.

Je sice pravda, že většina našich standardů pokrývá oblasti, které je potřeba řešit například v návaznosti na legislativu, ale akreditační standardy je integrují do systému procesního řízení, který nemají všechna zařízení zavedený. Navíc požadavky řady standardů jdou nad legislativní minimum.

Co se stane, pokud zdravotnické zařízení akreditačním šetřením neprojde? Má možnost napravit nedostatky?

Pokud se nejedná o velký počet nálezů nebo o nálezy s vysokým rizikem bezprostředního ohrožení života či zdraví, dostává nemocnice lhůtu na odstranění nedostatků a následnou kontrolu. Zejména se zařízeními, která procházejí procesem poprvé, pracujeme v rámci konzultační podpory tak, aby byla na první audit co nejlépe připravena.

Jaké konkrétní výhody přináší akreditace nemocnici, potažmo jejím pacientům?

Nemocnici přináší dobrý pocit, posílení týmové práce a také vyšší právní jistotu v případě stížností či soudních sporů.

Je třeba podotknout, že akreditace nikde na světě není garancí stoprocentní kvality. Nicméně v akreditované nemocnici je výrazně vyšší pravděpodobnost, že ošetření bude včasné a správné a o pacienty tam budou pečovat příslušně kvalifikované osoby. V neposlední řadě jde o signál, že budova či areál nemocnice je co nejbezpečnější. V souhrnu tedy samá nesporná pozitiva pro pacienty.

Jak vidíte budoucnost akreditací v českém zdravotnictví?

I když Česká republika – na rozdíl od řady zemí Evropské unie i mimo ni – nepřiznává akreditovaným nemocnicím finanční benefity, jsme přesvědčeni, že se akreditační proces bude nadále rozvíjet. Zdravotnictví je čím dál výkonnější, efektivnější, ale současně i rizikovější, a procesní řízení kvality a bezpečí je nutné k zajištění kontinuálního zvyšování kvality péče. SAK navíc akredituje i zařízení následné a dlouhodobé péče, ambulantní zařízení, zdravotnickou záchrannou službu a zdravotní péči v zařízeních sociálních služeb. Ve všech těchto segmentech stoupá zájem o systémový management kvality a bezpečí.

Popisujete změny tuzemského zdravotnictví. Mění se na jejich základě nějak i akreditační podmínky SAK?

Mění. Své standardy v čase revidujeme. V tuto chvíli máme jejich třetí vydání. Změny reagují jednak na změny legislativní, ale hlavně na posuny ve zdravotnické realitě. V posledním vydání proto věnujeme větší pozornost kyberbezpečnosti, zásadně jsme přepracovali kapitolu týkající se prevence a kontroly infekcí a příslušnou úpravou reagujeme i na globální rizika spojená s antibiotickou rezistencí.

Z jakých základů a zahraničních inspirací tuzemský systém akreditací vychází?

Od počátku vycházíme z principů Joint Commission International, což je instituce provádějící mezinárodní akreditace, toho času asi nejnáročnější systém na světě. Není to tak, že bychom kopírovali všechny požadavky, ale zejména v oblastech bezprostřední péče o pacienty a například v oblasti řízení rizik jsme na tom hodně podobně. Jsme přesvědčeni, že v oblasti kvality a bezpečí nelze vyžadovat jen nutné minimum, ale že je v zájmu pacientů i zdravotnických zařízení směřovat k co nejoptimálnější úrovni.

Ještě jedna otázka, které se na závěr nelze vyhnout: Jak byste srovnal kvalitu zdravotní péče v České republice a v zahraničí?

Celková úroveň našeho zdravotnictví je například v porovnání se západoevropskými zeměmi srovnatelná. Problémem u nás jsou rozdíly v regionální dostupnosti některých druhů a forem zdravotních služeb i rozdíly dané personálního obsazením, lékaři a sestrami, což kvalitu nepochybně ovlivňuje. Systém také není všude plně nastaven tak, aby vycházel vstříc hlavní skupině svých „zákazníků“, kterými jsou v důsledku demografického vývoje senioři. Pozitivně však hodnotím relativně vysokou motivaci ke kontinuálnímu zvyšování kvality a prevenci rizik zejména u nastupujících generací zdravotníků.