Dětská onkologie a paliativa už nejsou tabu témata, jako tomu bylo dříve. K tomu, aby byla dobře komunikovaná celospolečensky, přispívá i emancipace rodičů dětských pacientů. „Konečně se v Česku překlápíme do partnerského přístupu v medicíně: lékař-pacient a lékař-rodič. My se bez rodičů neobejdeme, jejich pohled je klíčový,“ říká v podcastu Zdravotnického deníku Perspektivy zdraví lékařka z Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol a zakladatelka Týmu dětské podpůrné péče tamtéž Lucie Hrdličková.
Kromě komunikace s rodinou je samozřejmě nezbytné vhodně přistupovat i k samotným dětským onkologickým pacientům. „Hodně se řídíme podle toho, co chce dítě a co chtějí rodiče, což vždycky není stejné. Jsou rodiče, kteří si přejí, aby byli informováni dříve než dítě. Někteří jsou kategoricky proti tomu, abychom cokoli dítěti říkali. Modelů je více a my se to snažíme šít na míru rodině,“ říká Lucie Hrdličková a dodává, že pokud není shoda mezi rodiči a dítětem, je to pro zdravotníky vždy velká výzva.
„Máme emancipované adolescenty, kteří ještě nejsou plnoletí, ale chtějí všechno vědět, mají představu o svém životě, což mi přijde boží. Ale současně vím, že to může být těžké pro rodiče, kteří dítě chtějí ochránit před informacemi, když ho neochránili před těžkou nemocí. Jako máma to s nimi hodně prožívám,“ míní lékařka.
Komunikace ve zdravotnictví je pro Lucii Hrdličkovou zásadní téma. „Jsem přesvědčena, že bychom si v medicíně ušetřili hodně práce, kdybychom uměli na odborné úrovni komunikovat, a že se to dá naučit,“ popisuje. V této souvislosti spoluzaložila projekt ComGuide, který učí zdravotníky náročné komunikaci pomocí virtuální reality. A jakých chyb se zdravotníci nejčastěji dopouštějí? „Zejména my lékaři máme pocit, že toho musíme strašně moc sdělit. Děje se, že pacienty úplně informačně zahltíme a oni si pak nepamatují ani jednoduchou informaci, se kterou by měli odcházet,“ říká onkoložka.
Zdravotníkům tak radí naučit se pracovat s tichem. „Člověku často změníme život, když mu sdělíme závažnou diagnózu, že mu nefunguje léčba nebo že má těžce nemocné dítě. Lidé reagují velmi silnými emocemi a naše intuice nám radí uklidňovat, konejšit. Učíme, že kontra intuitivní metoda v podobě účastného ticha, kdy s člověkem setrváme naplno a současně nic neříkáme, může být pro pacienty důležitá, úlevná a podpůrná,“ podtrhuje.
