Lékařské fakulty se potýkají s vážným nedostatkem mladých lékařů na pozicích akademických pracovníků, zejména ve výuce teoretických a preklinických oborů, které pokrývají první tři roky studia. Na vině jsou především nízké platy. V reakci na tento problém jsou fakulty stále častěji nuceny nahrazovat lékaře jinými odborníky, jako jsou například biologové, chemici či inženýři. Zatímco jejich zapojení v menší míře může být přínosné, v některých předmětech již začínají převažovat nad lékaři, což zásadně mění charakter výuky. V rozhovoru pro Zdravotnický deník na to upozornil nový předseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR (ADLF) profesor Petr Widimský.
V červnu jste byl zvolen do čela předsednictví ADLF. Na co se chcete zaměřit?
Navážu na výbornou práci svých předchůdců profesora Šeda, profesora Komárka a profesora Repka a opřu se o skvělou spolupráci se všemi ostatními děkany lékařských fakult v České republice. Bez přehánění, současná sestava osmi děkanů tvoří kompaktní tým, který spolu velmi dobře vychází profesně i lidsky. Je mi velkou ctí být zvolen do čela asociace, byť je to jen na relativně krátkou dobu, protože můj děkanský mandát, a tím i členství v ADLF, vyprší 31. ledna 2026.
Jedním z hlavních cílů je více upozorňovat na problémy lékařských fakult v médiích i na sociálních sítích. Lidé vcelku dobře znají problémy zdravotnictví, o kterých se píše a mluví velmi často. Málokdo si však uvědomuje, že problémy ve zdravotnickém školství jsou ještě mnohem větší a v horizontu cca 10 let ohrožují budoucnost českého zdravotnictví. V tomto velmi přivítáme pomoc novinářů.
Systém spolupráce lékařských fakult s fakultními nemocnicemi tak, jak je v Česku dlouhodobě nastaven, je vynikajícím formálním základem vzdělávání lékařů i dalších zdravotnických profesí. Světově špičkové české zdravotnictví je výsledkem právě tohoto uspořádání a této stoleté tradice. Systém je však potřeba kultivovat a zejména je potřeba začít zavírat dosud se široce rozevírající „mzdové nůžky“ mezi platy ve zdravotnictví a ve zdravotnickém školství.
Budete usilovat o vyšší platy akademických pracovníků?
Samozřejmě, toto je stěžejní úkol. Současná situace je velmi neutěšená. Ukážu to na příkladu pro blízkou budoucnost nejdůležitější kategorie lékařů – tedy kolegů mezi 30-40 lety věku. Ve věku kolem 30-35 let lékař v klinických oborech zpravidla složí atestační zkoušku a stane se samostatně pracujícím specialistou v nemocnici nebo v ambulanci. Pokud pracuje ve zdravotnictví, jeho mzda je již dnes na velmi slušné úrovni, a protože lékařů je mírný nedostatek, tak když není se mzdou spokojen, obvykle snadno si najde jiného zaměstnavatele. Pokud však tentýž lékař pracuje jako akademický pracovník na lékařské fakultě, jeho mzda je přibližně na úrovni 35 procent toho, co by měl ve zdravotnictví. To je samozřejmě katastrofální nepoměr a vede již dnes k tomu, že fakulty jen s velkými potížemi získávají mladé lékaře na pozici akademických pracovníků. Zejména se to týká teoretických a preklinických oborů, tedy zhruba výuky v prvních třech letech studia medicíny. Zde se v čím dál větší míře ukazuje absolutní nedostatek lékařů mezi pedagogy. Fakulty to nahrazují tím, že některé předměty vyučují nelékaři (biologové, chemici, fyzici, inženýři, absolventi humanitních oborů apod.). Pokud se tito odborníci podílejí na výuce medicíny malým poměrem, je to zcela v pořádku a může to být i přínosné. V současné situaci však začínají v některých předmětech již převažovat tito učitelé nad vyučujícími lékaři, a to je samozřejmě z podstaty věci zcela špatně. Toto je nutno narovnat tak, aby i v prvních třech letech studia budoucí lékaře učili z větší části absolventi lékařských fakult.
Jak se budete snažit tyto mzdové rozdíly řešit?
Naším prvním krokem v uplynulých týdnech bylo vytvoření fundovaného odhadu, kolik by bylo potřeba pro lékařské fakulty finančních prostředků k tomu, aby se zcela vyrovnaly výše uvedené mzdové rozdíly. Tedy aby lékař vyučující budoucí lékaře mohl mít na lékařské fakultě stejnou mzdu, jakou mu nabídne kterákoli nemocnice. Došli jsme k částce 2,9 miliardy korun ročně. Když jsme tuto částku přednesli panu ministrovi školství Bekovi při společném jednání 3. září, pochopitelně vyloudila na jeho tváři úsměv. Přesto pan ministr situaci porozuměl a slíbil do budoucna s děkany lékařských fakult spolupracovat na jejím postupném řešení – samozřejmě i ve spolupráci s ministrem zdravotnictví.
Co pro vás znamená novela zákoníku práce?
Zástupci ADLF se těchto jednání účastní od počátku roku 2024 (v minulosti jsme k nim zváni nebyli). Děkani lékařských fakult jsou v této situaci ve složité pozici. Na jedné straně službami v nemocnicích přetížení mladí lékaři, požadující více volného času, jsou našimi nedávnými studenty a my jejich postoj chápeme. Na druhé straně jako manažeři v oblasti zdravotnictví dobře víme, že razantní omezení přesčasové práce ve zdravotnictví by nutně vedlo k poklesu jak dostupnosti, tak i kvality péče. Bohužel je to situace, která nemá žádné dobré řešení. Buď se nakloní ve prospěch lékařů nebo zůstane posunutá ve prospěch pacientů.
Můžete to specifikovat?
Mohu to ukázat na příkladu ze svého vlastního oboru. V letech 1996–2002 v České republice v souvislosti s realizací akademických výzkumných projektů nazvaných „PRAGUE“ došlo k ohromnému rozvoji intervenční kardiologie a k dramatickému zlepšení péče o nemocné se srdečním infarktem. Česká republika byla první zemí na světě, která moderní léčbu infarktu koronární angioplastikou nabídla skutečně všem občanům. Za jakou to bylo cenu? Za cenu obrovského obětování stovek zdravotníků, kteří na přesčasy nehleděli. Když jsme tuto léčbu zaváděli v naší nemocnici, první tři měsíce jsem sloužil příslužby každý den sám na telefonu, než se to naučil další kolega. Jezdil jsem do nemocnice léčit infarkty i o víkendech v noci. Další tři roky jsme se v tom střídali s jedním kolegou ve dvou, služby jsme tak měli po dobu tří let ob den. Podobné to bylo i v dalších kardiocentrech, která tehdy vznikala. Kdyby na nás tehdy přišel úřad práce a zakázal nám to, tak dodnes se v Česku infarkty léčí postaru a více lidí na infarkt umírá.
Když jsme poté v dalších letech v rámci projektu „Stent for Life“ (pozn. red. – Iniciativa „Stent for Life“ Evropské asociace pro perkutánní kardiovaskulární intervence EAPCI) tuto léčbu pomáhali zavádět v dalších evropských zemích, často jsme se setkávali s neochotou tamních lékařů vzdát se části svého soukromého volného času ve prospěch tohoto projektu, tedy postoj těchto lékařů se velmi podobal postoji mnoha dnešních českých mladých lékařů. A velmi dobře rozumím tomu, že zdaleka ne všichni lékaři jsou ochotní k podobným časovým obětem svého soukromí. Hledání rovnováhy mezi časovým objemem práce a volným časem pro rodinu a koníčky je tedy skutečně jedním z klíčových problémů současné medicíny a zdaleka nejen v Česku. Proto postoj ADLF k otázkám přesčasové práce ve zdravotnictví není zatím jednoznačný a snažíme se přispět k hledání kompromisu.
Pracujete s vládou na komplexním přístupu k financování medicínského vzdělávání? Jaké budou vaše další kroky?
Jak už jsem zmínil, 3. září jsme jednali s ministrem školství. Podobné jednání plánujeme i s ministrem zdravotnictví. Jednáme samozřejmě i s rektory čtyř univerzit, které mají v Česku lékařské fakulty. Řešení problému nebude jednoduché ani rychlé, ale musíme začít. Bude to cesta na mnoho let. První krok byl ale již učiněn před 5 lety, kdy vláda ČR rozhodla o specifické podpoře lékařských fakult. To by přesně měla být ta cesta. Jen je potřeba objem této podpory několikanásobně zvýšit. Stát by měl na univerzitách podporovat přesně ty studijní obory, které jsou z pohledu státu nejvíce potřeba pro jeho obyvatele. O tom, že medicína je takovou oblastí, jistě nikdo nepochybuje. V opačném případě do 10 let hrozí nedostatek lékařů, a ještě kritičtější nedostatek zdravotních sester.
Nela Slivková
