Jana je diplomovaná zdravotní sestra. Vystudovala Střední zdravotnickou a vyšší odbornou zdravotnickou školu ve Znojmě, další rok strávila na jazykové škole v Brně. Právě cizí jazyk se stal nedílnou součástí její práce. Jako zdravotní sestra totiž působí už šest let v Rakousku. V rozhovoru pro Zdravotnický deník popsala, co bylo na začátcích v zahraničí nejtěžší, v čem se podle ní rakouské zdravotnictví liší od tuzemského nebo proč by se do Česka pracovat nevrátila.
Respondentka si nepřála uvést skutečné jméno, proto v textu vystupuje jako Jana. Redakce její totožnost zná.
Že by chtěla působit v zahraničí, věděla Jana už při studiu. Na praxe jezdila do Retzu, který je od Znojma vzdálený přibližně 15 minut. „Vždycky jsem obdivovala holky, které se rozhodly pracovat v zahraničí. Snila jsem o tom, že to jednou dokážu,“ říká.
Hlavní motivací pro ni byla snaha dostat se do „lepší“ země, kde to podle Janiných slov funguje. „Mám na mysli systém. Ten, který jsem zažila v Česku v průběhu praxe a poté i v práci, se mi absolutně nelíbil,“ vysvětluje. Než přejde k vyprávění o zdravotnictví jako takovém, zmiňuje, že jednu dobu chtěla v Rakousku i žít. „Ale samozřejmě je mnohem výhodnější dělat v zahraničí a bydlet tady, protože v Rakousku je „drahé“ bydlení,“ popisuje. Na sousední zemi si cení také toho, že tamní obyvatelstvo dbá na recyklaci a čistotu životního prostředí. Kromě neporušené přírody nebo památek vyzdvihuje i kvalitu výrobků v obchodech.
Začátky ve znamení jazykové bariéry a náročného úředního procesu
Začátky práce v zahraničí hodnotí Jana zpětně jako „šílené“. „Byla tam slovní bariéra, uměla jsem jenom takzvanou Hochdeutsch (spisovná forma němčiny používaná v německy mluvících zemích ve formálním styku, pozn. red.). V Rakousku je navíc v každé oblasti jiný dialekt. Takže jsem vlastně německy uměla dle učebnic, ale vůbec jsem jim nerozuměla,“ vzpomíná Jana. Jako další překážku označuje zařazení do tamního kolektivu. „Rakušanům trvá dlouho, než k sobě někoho přiberou, alespoň v tomhle domově to tak fungovalo. Mým prvním místem byla psychiatrie v Neulengbachu. Šlo o soukromý domov pro seniory s neurologickými nemocemi, drogově závislé a tak dále, takže to bylo i dost psychicky náročné,“ dodává.
„Pamatuji si, že mě na začátku, minimálně půl roku, bolela často hlava. Pořád překládat a myslet v němčině, do toho plně pracovat. Je to úplně jiné, těžší. Navíc jsme jezdili do práce hodinu a půl, takže jsme často byli vyčerpaní jenom z cesty. Byly objížďky, v zimě plno sněhu, pozdější příjezdy do práce, dlouhé cesty po noční. Nicméně jsem to zvládla, vydržela a z první práce mám spoustu zážitků a plno přátel,“ říká s odstupem.
Jako náročné označuje Jana i shánění dokumentů, aby se do Rakouska mohla vůbec dostat. „Nostrifikace už za mě byla naštěstí zrušená, ale i tak to byla minimálně měsíční beznaděj. Obvolala jsem několik sestřiček pracujících v Rakousku. Nevím, zda si tolik chránily pozici, ale ani jedna mi nechtěla podat pravé informace k tomu, jak se tam dostat,“ říká. Ke všem materiálům nakonec přišla úplnou náhodou, když dostala od bývalé učitelky kontakt na člověka, kdo se postupem zabýval.
Kvantita na úkor kvality?
Jana momentálně pracuje v domově důchodců vzdáleném od Znojma asi 25 minut. Na starost má 40 klientů a pod sebou několik asistentů a pomocných pracovnic. Při otázce na to, co by ve své práci změnila, odpovídá, že ji vlastně nic nenapadá, kromě maličkostí týkajících se například chodu oddělení. Do Česka by se podle svých slov rozhodně nevrátila.
„Jsou tu i velké výhody, co se týče rodičovství a možností do sedmi let věku dítěte, kdy si můžu vybrat, jaké dny a kolik hodit budu pracovat. Vím, že se tu po mateřské musím vrátit už po dvou letech věku dítěte, v Česku jsou to tři. Tohle bude v budoucnu možná komplikace s hlídáním, ale na jeden či dva dny v týdnu se to po domluvě s partnerem a rodinou určitě dá zvládnout. V Rakousku jsou lidé totiž převážně na zkrácené úvazky, což v Česku moc netolerují a upřednostňují sestry na 40 hodin. Já jsem na oddělení v podstatě jediná, kdo pracuje 40 hodin. Kolegové si ťukají na čelo, proč „tolik“ pracuji,“ vysvětluje se smíchem Jana.
Rozdíly mezi českým a rakouským zdravotnictvím vidí Jana obrovské, bohužel ze srovnání Česko nevychází nejlépe. „V Rakousku se dbá na to, aby byl personál spokojený a také odpočatý. Hodně se stmeluje kolektiv, často se ze státních peněz pořádají výlety, grillfesty, večírky. Kolegy tak poznáte i osobně, což má pak pozitivní vliv na atmosféru v práci,“ říká.
Oceňuje, že rakouský domov hodně zapojuje samotné klienty – navštěvují je animátoři, probíhá tam canisterapie, klienti jezdí dokonce na vědomostní soutěže. Na společné akce mohou přijít i rodiny klientů, aktivně se podílí také vedení. „Vládne tady hodně rodinná atmosféra. Líbí se mi dokumentování jednotlivých událostí, všude visí fotky z různých akcí. Takhle si představuji domov důchodců. I v Česku už jsou samozřejmě moderní domovy, ale pořád mi tam chybí ta aktivita ze strany personálu. Hodně se jede na kvantitu a nezvládá se kvalita práce,“ myslí si.
„České zdravotní sestry vykouzlí z vody víno.“
Co říká na personální nedostatky v českém zdravotnictví? Za jeden z jejich důvodů označuje délku studia: „U nás sestra studuje sedm let, v Rakousku jen tři roky. Ano, mám víc znalostí než sestra v Rakousku i mnohem víc praxe, ale na pokrytí personálu tři roky stačí a nejvíce se člověk stejně naučí přímo v praxi. Se studiem se neustále šachuje, trvá dlouho a bohužel dnešní „lenivou“ mládež tohle odrazuje.“
I Rakousko se podle Jany potýká s nedostatkem kapacit, situace jí ale rozhodně nepřijde kritická jako v Česku. „Každý asistent má pod sebou 10 lidí, jsou na oddělení 4. Za mě dostatek na to, 10 klientů za 12 hodin kvalitně „opečovat“. Na mě je potom podání léků, chystání vizit pro doktora, samotné vizity, převazy, objednávání sanitek do nemocnic, objednávání termínů u různých doktorů, pohovory s rodinou, chystání lékům pro celé oddělení, objednávání materiálu,“ vysvětluje. V Česku jí také chybí mužský personál. V čistě ženském kolektivu je podle jejího názoru občas velké množství pomluv a falše.
Jana ale nechce systém v Česku jen kritizovat. „Co musím uznat je, že si jako Češi umíme poradit. Když Rakušanovi chybí na něco materiál, neudělá to. Česká sestra, jak se říká, vykouzlí z vody víno. Ale myslím si, že to je zásluhou spíš tuzemské mentality a charakteru.“ Zdravotní sestry, které v Česku pracují na standardním oddělení, obdivuje. „Mají mou obrovskou poklonu za to, že to vůbec za tu výplatu dělají, navíc když se jim často ani nedostane pochopení nebo uznání ze strany vedení,“ doplňuje.
„Proč být na pozici, která nám nevyhovuje a za kterou nejsme dobře placeni?“
Když se rozhodla pro práci zdravotní sestry v cizině, setkala se Jana i s kritikou a názorem, že by jako česká sestra měla pracovat v Česku. Z negativních hlasů si ale nic nedělá. „Každý má právo a možnost si vybrat. Pro mě je důležitější myslet na moje zdraví a sny. Buď pojedu do práce 10 minut, můj plat bude stát za nic a budu mít 18 služeb za měsíc. Nebo pojedu do práce 25 minut, do příjemného prostředí za třikrát víc peněz, budu mít několik dovolených, krásné příplatky na cestu, na děti a spoustu dalších benefitů, které náš domov ve státním sektoru umožňuje. V Česku zkrátka práce není dostatečně ohodnocená. V práci strávíme za celý život víc času než doma, tak proč být na pozici, která nám nevyhovuje a za kterou nejsme dobře placeni?“ odpovídá.
Zatímco dřív byla podle ní cesta k práci v zahraničí náročnější, dnes už to tak složité není, minimálně pokud člověk umí alespoň jeden cizí jazyk. „Nehaním sestřičky, které v Česku zůstaly. Někdo nemá tu možnost a vzdálenost to třeba ani nedovoluje. Ale kdo ji má, neváhala bych ani sekundu,“ radí s tím, že cílovou destinací nemusí být pouze Rakousko, zkušenosti má prý i s Německem.
Velkou pomocí je podle Jany podpora ze strany blízkých. „Pokud člověka podpoří rodiče, je to výhra do budoucna. Já jsem svým rodičům neskutečně vděčná za finanční i psychickou podporu při studiu a na začátcích. Snad jim to někdy vrátím. A pokud má i partner porozumění a máte v něm oporu, protože služby ve zdravotnictví nejsou rozhodně procházka růžovým sadem, vůbec bych se nerozmýšlela,“ radí.
Důležité je také vytrvat i přes počáteční těžkosti. „V Česku a v první práci v Rakousku jsem nebyla spokojená. Moc služeb, málo osobního volna, málo peněz, nepříjemný personál i vedení. Nebylo mi dobře ani po psychické ani fyzické stránce, byla jsem pořád unavená, bolela mě záda a věčně jsem chodila z práce naštvaná. Neměla jsem čas na rodinu, svoje koníčky. Teď jsem na tom fyzicky mnohem lépe, mohu se soustředit na rodinu, partnera a všechny věci okolo spojené s psychickým zdravím. Dělám práci, která má smysl, ve které mě dobře ohodnotí, a to i slovně, což u nás vedení dělá často a jen pocit z obyčejné pochvaly je příjemný. K personálu nadřízení přistupují individuálně, stejně jako ke klientům. Pořád ale vládnou na oddělení jistá pravidla,“ uzavírá.
Ilona Hobzová
