V Praze letos v září zahájilo provoz Centrum perinatální duševní péče (CPDP). Zatímco v zahraničí tato pracoviště s komplexní podporou v období těhotenství a mateřství fungují běžně, v Česku jde o unikátní koncept. Aktuálně má centrum už přes 200 registrovaných klientek, do hlavního města dojíždějí ženy z celé republiky. „Bylo by skvělé, kdyby takových pracovišť bylo více a lidé dojíždět nemuseli,“ říká v rozhovoru pro Zdravotnický deník psychiatr a vedoucí centra Antonín Šebela.
Nápad na centrum nabízející komplexní péči v perinatálním období nosil Antonín Šebela v hlavě delší dobu. Tematice se totiž výzkumně věnuje i v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ). „Ženy, které mají časně po porodu duševní problémy, vyžadují specifický přístup, který u nás dosud nebyl. Navíc místa všeobecné psychiatrie nejsou připravená na to, že někdo přijde s kojencem. To je podle evropských i celosvětových dat jedna z největších bariér. Když to zjednoduším – žena cítí, že se něco děje, ale nikam se nedostane, protože nemá kam dát dítě,“ vysvětluje psychiatr potřebu specifické multioborovosti.
Antonín Šebela spojil síly s Markétou Školoudovou, ředitelkou příspěvkové organizace Zahrada pro duši, pod kterou CPDP spadá. „Je profesí porodní asistentka, a když jsme se před asi třemi lety potkali na odborné konferenci, řekli jsme si, že by podobný projekt byl skvělý. Minulý rok se ozvala, že se naše myšlenky mohou zrealizovat, posvětil to pražský magistrát,“ vypráví Šebela.
Péče pro ženy i jejich blízké
Centrum nabízí služby několika skupinám žen. První jsou ty, které se dlouhodobě léčí s duševní obtíží (například schizofrenií či bipolárně afektivní poruchou), prožily psychotickou epizodu nebo mají v anamnéze poporodní psychózu. „Je ideální, aby se už při plánování těhotenství objednali k nám,“ vysvětluje Šebela s tím, že centrum ženy často dočasně přebírá od jejich běžných psychiatrů. „Je to proto, že nastavujeme indikaci, aby byla bezpečná jak pro dítě, tak pro ženu. Z výzkumů totiž vychází, že když je relaps velkého psychického onemocnění v těhotenství, tak je to pro to těhotenství rizikovější, než když je rozumně nastavená a hlídaná medikace,“ dodává.
Další skupinou jsou už těhotné. „Od klasické psychiatrie se lišíme v tom, že každý trimestr měříme plazmatické koncentrace léčiv. To se často dělá během hospitalizace, ale my to děláme ambulantně, abychom si hlídali, že máme medikaci nastavenou na co nejmenší, ale účinné hladině. Pak informujeme přímo gynekology,“ říká Šebela s tím, že centrum myslí i na ženy, které se nikdy neléčily a něco se jim stane až během těhotenství. I jim případnou farmakoterapii nastavují s ohledem na bezpečí jejich i dítěte.
U třetí skupiny žen po porodu Šebela vypichuje zejména bezpečné nastavení psychiatrické léčby v rámci kojení.
Centrum je specifické i v několika dalších ohledech. „Oproti jiným psychiatrickým ambulancím všem těhotným klientkám, které užívaly psychofarmaka, automaticky nabízíme vyšetření psychomotorického vývoje u dětí. Je to vlastně preventivní screening, kdyby se něco zachytilo, můžeme je síťovat někam dál,“ popisuje Šebela.
Mohlo by vás zajímat
Služby centra mohou navíc vyhledat i čerství otcové: „Pro dítě je důležité, aby celý rodinný systém fungoval a všichni na tom byli psychicky dobře. Odborná literatura někdy otevírá téma poporodní deprese i u otců, kteří sice nerodili, ale vážou se na ně zase jiné výzvy. Nabízíme program i pro ně.“
Dvě až tři centra na celou republiku
Vzhledem k unikátnosti centra je o jeho služby zájem, dojíždějí ženy z mnoha koutů republiky. „Například nedávno u nás byla paní od Strakonic. Za sebe musím říct, že je to škoda. Bylo by skvělé, kdyby takových pracovišť bylo víc a lidé by dojíždět nemuseli,“ říká Šebela. Druhým dechem ale dodává, že CPDP úzce spolupracuje s Fakultní nemocnicí v Ostravě, kde mají také perinatální ambulanci. „Proškolovali jsme je my. Jde pouze o psychiatrickou ambulanci, nikoli komplexní centrum, ale fungují,“ dodává.
Kolik komplexních center s lůžky (které v Praze v budoucnu plánují také – pozn. red.) a dalšími službami by v Česku mělo vzniknout, aby byla poptávka dostatečně saturována? „Podle našich propočtů v rámci zahraničních modelů by stačila dvě až tři centra na celou republiku. Ale perinatální psychiatrie by měla podle mě být na každé klinice,“ odpovídá Šebela, který v této souvislosti vyjmenovává i další podpůrné aktivity centra: „Nyní budeme školit porodní asistentky, aby měly rozšířenou odbornost na duševní zdraví certifikovaným kurzem od ministerstva. Dál chceme dělat například letní školy perinatální psychiatrie.“
Systematičnost, rozšíření péče a vzdělávání
Jak je na tom Česko v porovnání se zahraničím? Podle Antonína Šebely ne ideálně. „Dříve jsme dělali přehled stavu péče o perinatální duševní zdraví v Evropském regionu WHO, který zahrnuje 53 států. Hodnotili jsme podle pěti kritérií – existence screeningového systému, specifického systému psychiatrické léčby, doporučených národních postupů, politik k rozvoji této oblasti a specifických politik perinatálního duševního zdraví,“ vysvětluje s tím, že Česko tehdy díky existenci politik dosáhlo na dva body z pěti.
Od té doby máme navíc alespoň národní doporučené postupy na léčbu deprese v těhotenství a po porodu. „Bohužel za naše jedno centrum nemůžeme získat celý bod. Je dané, že služba musí být dostupná na 50 procentech státu, což není. Máme už ale screeningový systém, který aktuálně realizujeme ve 37 porodnicích a požadované hranici se blížíme,“ dodává Šebela.
Pro to, aby nastal v oblasti perinatální duševní péče další posun, je podle Šebely nutná systematičnost, rozšíření péče a vzdělávání: „Jsou státy, kde můžete mít sekundární atestaci z perinatální psychiatrie, u nás ne. Neříkám, že je to nutné, ale lepší vzdělávání jako takové bychom mít měli. Řada kolegů v těhotenství nemedikuje, protože má strach a neví, že je to bezpečné. Navíc předatestační příprava obsahuje na perinatální duševní zdraví dvě otázky, tím to hasne.“
Psychiatrizují se věci, které nejsou medicínské
Snižují se čísla nastávajících a čerstvých matek s psychickými problémy díky stále větší osvětě v této oblasti, nebo je tomu například vlivem sociálních sítí a větší citlivosti naopak? Podle Šebely je nutné nastavit, co naplňuje medicínskou diagnózu duševní poruchy. „Vzhledem k tomu, že dnes máme větší prodiagnostikovanost než dříve, tak to vypadá, že čísla rostou. To je ale vlastně dobře, protože tím snižujeme treatment gap (situace, kdy má někdo zdravotní problém, ale není léčený – pozn. red.),“ říká.
Za důležité považuje zmínit fakt, že se stále častěji psychiatrizují věci, které nejsou medicínské. A to nejen v oblasti perinatální péče. „Můžeme jako příklad vzít děti nebo adolescenty, u kterých v průzkumech vycházejí ne úplně reálná data. Například že téměř dvě třetiny žáků 9. tříd mají deprese. Nemají, tahle zjištění vychází ze sebehodnotícího dotazníku, který nediagnostikuje. Dejme tomu, že se nějak cítí, ale diagnostika jako taková má svá specifika,“ zmiňuje Šebela.
Podobně je to i u perinatálního období. Podle Šebely může růst počet žen s pocitem nějaké formy psychického diskomfortu, který má však i nebiologické determinanty. Kromě tlaku společnosti na „správné a perfektní“ mateřství hraje roli i něco, co psychiatr popisuje jako „zážitkové porodnictví“: „Ženy informuje o tom, že porod bude super, bezproblémový a život transformující zážitek. Pak ale může dojít k nenadálé komplikaci, akutní sekci a tak podobně a ony se s tím pak těžko vyrovnávají,“ upozorňuje.
Roli může hrát i generační faktor. Lidé jsou dnes citlivější a vnímavější k psychickým stresorům, kterým období po prvním porodu bezpochyby je. Ženy pak u sebe často subjektivně vnímají depresivitu, což ale podle Šebely neznamená, že mají depresi a musí se s ní léčit. Zde se psychiatr opět vrací k roli Centra duševní perinatální péče: „Když lidem podáme pomocnou ruku, stabilizujeme jejich situaci, vůbec nemusí mít léky a docela rychle se dostanou naplno zpět do své role. Takže působíme i preventivně – podporujeme ženy, aby se nemusely vydat medicínskou cestou,“ říká.
V závěru Antonín Šebela odpovídá na dotaz, jak při péči o duševní zdraví druhých zvládá dbát na svou vlastní psychickou pohodu. „Snažím se. Přijde mi vhodné dělat aktivity úplně mimo pracovní obor, mít něco odlišného, co člověka nabíjí. Ne, že bych chodil házet železem, ale třeba třikrát týdně trénuji fotbalovou přípravku na Viktorii Žižkov,“ uzavírá s úsměvem.
