Za posledních deset let se paliativní péče v Česku rozvinula nevídaným způsobem – od vesměs volnočasové aktivity nadšenců po stovky odborníků působících v konziliárních týmech v nemocnicích, domácích hospicích či paliativních ambulancích. Přesto ale kapacity stále nejsou dostatečné, což se bude se stárnutím populace dále prohlubovat. Rozvoj v některých oblastech ovšem brzdí nedostatečné úhrady a fakt, že bez fundraisingu a podpory filantropů by vázlo také vzdělávání. Dobrou zprávou naopak je, že na ministerstvu zdravotnictví běží projekt, který má za cíl vytvořit standardy péče, jasně definovat kompetence aktérů a také predikovat, jaké kapacity budeme v dalších letech potřebovat. Problematice se věnovala tisková konference, kterou včera uspořádala Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP).
„Odbornost, která cílí na to, abychom dokázali erudovaně a s dobrou kvalitou pečovat o lidi v závěru života, v Česku začínala s nadšením, s velkou podporou filantropů a prostřednictvím různých izolovaných aktivit. Postupně docházelo k profesionalizaci péče v závěru života, takže dnes mluvíme o standardech paliativní péče, kvalitě, efektivitě či o tom, že dokážeme předvídat, co se může odehrát v průběhu onemocnění,“ uvádí předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP Ondřej Kopecký.
Právě standardy péče, ovšem také předpověď toho, jaká bude potřeba paliativní péče za deset, patnáct let, jsou během nadcházejících několika let cílem projektu ministerstva zdravotnictví s názvem Standardizace paliativní péče v ČR. Protože o lidi v závěru života pečují nejen lékaři, sestry a další zdravotníci, ale také sociální pracovníci a pečující profese, mělo by v rámci projektu být nadefinováno, jakou roli a kompetence by každý z nich měl v systému mít. A vzniknout má i plán, jak všech kýžených cílů dosáhnout.
Je přitom nutné počítat s tím, že potřeba paliativní péče bude do budoucna růst – za deset let totiž podle statistik vzroste kvůli stárnutí populace množství onkologicky nemocných o 27 procent, pacientů se srdečním selháním o 68 procent a lidí s demencemi o 115 procent. Tomu všemu bychom měli přizpůsobit kapacity péče, přičemž už dnes je možné predikovat, ve kterých regionech budou potřeby největší.
Kapacity rostou, stále jich ale není dost
Připomeňme, že paliativní péče rozhodně není jen o tlumení symptomů v závěru života. „Hlavním nástrojem, se kterým při péči o nemocné zacházíme, se ukazují být specifické komunikační dovednosti a schopnost doprovodit nemocného, aby se zorientoval v medicínské nabídce a sám si určil, kolik medicíny do jeho světa patří a jakého typu by měla být. Práce s porozuměním a pojmenováním hodnot a potřeb vede k dobrému rozhodování o tom, co se má v závěru života odehrávat,“ vysvětluje Ondřej Kopecký s tím, že součástí paliativní péče je i podpora pečujících a pomoc ve chvíli, kdy jejich blízký odejde.
Platí ovšem, že majorita lidí čerpá obecnou paliativní péči, kterou poskytuje například praktický lékař a další odborníci, kteří se o daného člověka starají, a pouze komplikovaným pacientům je určena specializovaná paliativní péče poskytovaná paliatry a speciálně vyškolenými zdravotníky. Co se týče právě specializované paliativní péče, funguje již dnes v nemocnicích 50 konziliárních týmů, dále máme 70 ambulancí paliativní medicíny, 60 či 70 mobilních hospiců a 25 až 30 kamenných hospiců a nemocničních oddělení.
Mohlo by vás zajímat
Zajišťování této péče se ale musí vypořádat s výší úhrad. „V ambulancích se velmi potýkáme s nedostatečnou úhradou, takže jsou provozovány s potřebou dotace zřizovatelů. Dostupnost tak je napříč republikou různorodá, protože pro řadu poskytovatelů není reálné, aby provozovali tyto ambulance v plném rozsahu. U mobilních hospiců navzdory podpoře plátců i ministerstva pokrývají systémové úhrady jen část nákladů, takže jsou poskytovatelé odkázáni na fundraising a někdy na spolupodíl nemocných. Podobnou situaci máme v lůžkových hospicích,“ načrtává Kopecký.
Na druhou stranu je nutné zdůraznit, ze není tak dávno doba, kdy například segment domácích hospiců nedostával od zdravotních pojišťoven žádné úhrady. Oproti tomu dnes je právě paliativní péče jednou z oblastí, která roste nad průměrný růst ostatních segmentů a je podporována ministerstvem i pojišťovnami. I v této oblasti jsme se tak velmi posunuli.
Každopádně i když kapacity rostou, stále scházejí akutní paliativní lůžka, široká dostupnost ambulantní a terénní péče v domácím prostředí a sociálních zařízeních. Velké mezery pak máme v respitní péči, která má ulevit zejména dlouhodobě pečujícím.
Od mediků po praktiky
Na tom, aby se zvyšovaly kapacity ve specializované paliativní péči a zároveň se zlepšovalo povědomí o obecné paliativní péči mezi širší zdravotnickou veřejností, intenzivně pracuje odborná společnost. Její úsilí přitom začíná už na lékařských fakultách.
„Díky grantu soukromé nadace realizujeme projekt na implementaci paliativní péče do pregraduální výuky mediků, kterého se účastní sedm fakult. Cílem v první fázi je analyzovat, jak moc jsou paliativní témata ve stávající výuce zastoupena. Týmy pak na jednotlivých fakultách promýšlejí, jak to udělat, aby absolvent balíček znalostí a dovedností získal s tím, aby se to stalo součástí povinné výuky. Nejdál jsou v této oblasti na 1. lékařské fakultě v Praze, kde se podařilo ustavit kliniku paliativní medicíny jako centrum excelence pro vzdělávání a možnost stáží,“ popisuje místopředseda České společnosti paliativní medicíny a vedoucí její pracovní skupiny pro vzdělávání Ondřej Sláma.
Dále se odborná společnost podílí i na vzdělávání v rámci postgraduálu, kdy mají například praktičtí lékaři či geriatři jako součást atestační přípravy i kurz paliativní medicíny. Hlavním úkolem společnosti je ovšem zajišťovat roční specializační přípravu, přičemž díky grantové podpoře soukromé nadace nabízí stipendijní programy. Zatím v oboru paliativní medicíny atestovaly dvě stovky lékařů a každý rok jich 15 až 20 přibývá (momentálně jich je v přípravě 29).
Protože jsou zásadní součástí paliativní péče také zdravotní sestry, vznikl pro ně ve spolupráci s Institutem postgraduálního vzdělávání certifikovaný kurz, který běží od loňského roku. Pro příští rok se přitom povedlo vyjednat, že sestra v paliativní péči může být nositelkou výkonu, takže některé výkony budou sestry moci dělat samostatně.
Další důležitou aktivitou je projekt Paliativní praktici (opět spolufinancovaný soukromou nadací), který například seznamuje s tím, jak rozpoznat pacienty v závěru života. Se zajištěním vhodné péče jim pak mohou poradit regionální ambasadoři paliativní péče. Právě na primární péči se zaměřuje i část výše zmíněného ministerského projektu zaměřeného na standardizaci paliativní péče.
A protože rozvoj paliativní péče nezávisí jen na klinických dovednostech, ale i na těch manažerských, pořádá odborná společnost kurz Leadership v paliativní péči, který má pomoci s implementací nových služeb do systému. Vedle toho existují také stipendia určená na podporu individuálního vzdělávání, díky nimž si své povědomí o paliativní péči zlepšilo 85 lidí.
Díky všem těmto aktivitám tak pomáhá paliativní péče zlepšovat kvalitu závěru života a měnit spektrum poskytované péče podle představ pacienta. „Ověřili jsme si to i v Česku v rámci pilotních projektů. Projekt, který zaváděl do českých nemocnic konziliární týmy paliativní péče před několika lety, ukázal, že i izolovaná, krátkodobá intervence v průběhu hospitalizace, při které se nemocný setká se specializovanou nabídkou, rozhovorem či doporučením, vede k zásadní proměně trajektorie péče. Násobným způsobem se zvyšuje využití domácí péče, tedy šance prožít závěr života v domácím prostředí. Současně to výrazně pomáhá snižovat opakované, neplánované hospitalizace na akutním lůžku a počet operačních výkonů či nepřiměřené intenzivní nebo invazivní léčby v závěru života,“ dodává Ondřej Kopecký. Paliativní péče tak přináší benefity nejen pro nemocného a jeho blízké, ale také pro systém péče.
