Ani pokud je asistenční pes seberoztomilejší, nehlaďte ho nebo se jinak nesnažte upoutat jeho pozornost. Můžete tím totiž hodně ublížit člověku, kterého pes doprovází. Čtyřnozí pomocníci potřebují pro výkon své práce klid a nevhodné zásahy okolí, byť mnohdy myšlené v dobrém, mohou způsobit velké problémy. Upozorňuje na to nová osvětová kampaň organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené. Ta ukazuje konkrétní nepříjemné situace ze života asistenčních a vodících psů a „jejich“ lidí, které způsobilo okolí nerespektováním potřeb zvířete a člověka.

„Trpím PTSD (posttraumatická stresová porucha – pozn. red.). V obchodě čekám ve frontě, svého psího asistenta mám v pozici mezi nohama tak, aby mi udělal prostor, aby se ke mně lidé nepřibližovali příliš nablízko. Už jenom z toho, že jsem v obchodě mezi lidmi, jsem v malé úzkosti, a najednou mi cizí člověk začne mluvit na psa… v hlavě mi běží: Musím to zvládnout! Dlouhou dobu se přemáhám, abych řekla alespoň ‚nehladit‘. V tu chvíli mám větší a větší úzkost, klepu se, cítím, že mi za chvíli přestanou fungovat nohy a přijde záchvat a omdlení. V lepším případě opustím frontu a dám Bakovi povel vyveď, ale nenakoupím, a do dalšího obchodu se už ten den neodvážím,“ popisuje jedna z žen jednu z mnoha nepříjemných situací, se kterými se běžně setkávají lidé, kteří potřebují asistenční či vodící psy pro zvládnutí svého postižení či zdravotního omezení.

A tady je další nepříjemná zkušenost jiné ženy: „Sedíme v autobuse, Arinka v klidu sedí u syna – autisty. Plně se soustředí na Káju, aby byl v relativním klidu, a najednou přistoupí člověk a začne se blížit k Arince. Vidím, že se schyluje k tomu, že jí pohladí. Ale je to mžik a já nestíhám reagovat a upozornit ho, ale zároveň vím, že v tu chvíli syn dostane záchvat, protože nezvládne, aby na jeho pomocnici sahal cizí člověk. Ve chvíli kdy na psa cizí člověk sáhne, syn dostává záchvat, křičí, nadává, chce utéct pryč…“

Právě na takové negativní zkušenosti lidí, kterým pomáhají asistenční a vodící psi upozorňuje nová osvětová kampaň organizace Helppes nazvaná Na cizí psy se nesahá. Ta prostřednictvím konkrétních situací asistenčních psů a „jejich“ lidí upozorňuje na to, jaké negativní důsledky má nevyžádaný kontakt okolí na práci těchto zvířat – a v důsledku toho i stav toho, komu pomáhají.

V sérii černobílých fotografií Tomáše Teglého se objevuje zcela nový úhel pohledu na obtěžování. To, co na první pohled působí jako situace, ve kterých k nám promlouvají lidé o svém nepříjemném zážitku, jsou ve skutečnosti pomyslné citace asistenčních i běžných psů. Jejich „svědectví“ lidem pomůže pochopit, že i laskavý kontakt může být nepřiměřeným zásahem do jejich osobního a pracovního prostoru.

Mohlo by vás zajímat

Častý problém s vážnými důsledky

Pro člověka s postižením či jiným zdravotním omezením je pes nepostradatelným společníkem, který mu pomáhá najít správnou cestu, podávat nejrůznější předměty a leckdy i udržet křehkou duševní rovnováhu. O to důležitější je, aby měl pes pro výkon své práce klid a mohl dobře spolupracovat s člověkem, kterému pomáhá zvládat běžné fungování. „Obtěžování asistenčních psů je častý problém, a to zejména pro naše klienty. Lidé stále často nechápou, že asistenčního psa může potřebovat i osoba, na které na první pohled žádný handicap není viditelný – nemá bílou hůl, ani nesedí na invalidním vozíku,“ vysvětluje Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, která pomáhá lidem s postižením zvyšovat kvalitu jejich života prostřednictvím speciálně vycvičených psů. Za dobu svého fungování dokázal Helppes vycvičit a předat téměř 350 psích pomocníků, kteří se stali partnery lidí s nejrůznějšími typy zdravotního postižení či omezení.

Zásadní je pochopit, že asistenční a vodící psi nejsou běžní domácí mazlíčci, ale profesionálové vykonávající důležitou práci. A přesně tak je třeba k nim přistupovat, i když mají na rozdíl od lidských asistentů srst a čtyři nohy. „Pro samotné psy je nevyžádaný kontakt špatně zejména proto, že práce pro osoby s postižením nezávisí pouze na jejich výcviku, ale především na vztahu mezi psem a jeho člověkem. A právě hlazením, mazlením a odměňováním se vztah mezi člověkem a psem upevňuje. Proto ‚výsada‘ hlazení a odměňování patří vždy pouze majiteli psa, nikomu jinému,“ zdůrazňuje Daušová.

A vysvětluje, že je na místě dodržovat několik základních pravidel. Na asistenčního psa nemluvte, nehlaďte ho ani nedrbejte, přestože vás k tomu jeho přívětivý výraz neodolatelně láká. Pokud si nemůžete pomoci, zeptejte se jeho pána, zda s pohlazením souhlasí, neberte však jako urážku, pokud odmítne. „U osob s PTSD či poruchou autistického spektra může hlazení psa spustit i ataku paniky, strachu či záchvatu. Tito lidé se většinou nedokážou bránit a říci rázné ne. Svého psa mají naopak naučeného, aby jim vytvářel prostor a odstup od cizích lidí. Navíc jakýkoliv pes, nejen asistenční, je něčí majetek, a sahat na něj bez dovolení je stejné jako se začít dotýkat bez dovolení cizích věcí,“ vysvětluje Daušová.

Respektování osobního prostoru nejen asistenčních a vodících, ale všech psů považuje za naprostý základ také veterinární lékařka Martina Načeradská, která vede vlastní kliniku na Praze 10 a dlouhodobě se věnuje také poruchám chování u psů a koček. „Tuto osvětovou kampaň velmi vítám, protože názorně ukazuje, proč je důležité respektovat základní pravidlo, že na cizí psy se bez dovolení nesahá. Rozhodně neplatí, že pokud se pes pohybuje ve veřejném prostoru a vypadá přátelsky, tak se ho může kdokoliv dotýkat. Ne všichni psi vyhledávají kontakt s cizími lidmi a pro některé z nich je to vyloženě stres, který může vést k velmi nepříjemné reakci z jejich strany. Je pak nesmysl obviňovat zvíře, které pouze jasně říká, že člověk překročil hranice,“ popisuje Načeradská.

Asistenční psi „netrpí“ a nepotřebují litovat

Za nevyžádaným kontaktem vůči asistenčním psům mnohdy stojí i stále přetrvávající mýtus, že tato zvířata „trpí“ a je potřeba je litovat. Realita je ale přesně opačná. „Psí pomocníky není nutné litovat, nejsou to žádní ‚upracovaní‘ chudáci, ale psi, kteří byli pro toto poslání vybráni a svou práci dělají s láskou, kterou jim jejich paničky a páníčci bohatě oplácejí – jsou se svým psem 24 hodin denně, chodí spolu do práce, za vzděláním i za zábavou a je jim dopřán i plnohodnotný psí život – procházky, volný pohyb, hry s páníčky a jejich rodinami i s psími kamarády,“ vysvětluje Doušová.

Zmíněný mýtus podle ní navíc škodí nejen zvířatům, ale i lidem, které psi doprovází. „Setkala jsem se s tím mnohokrát a velmi mi to vadí. Vždy si totiž představím, jak taková tvrzení zapůsobí například na člověka s PTSD, na autistu nebo na epileptika a jaké to pro ně může znamenat rozrušení a následky na jejich zdravotní stav,“ dodává s tím, že za podobnými tvrzeními je i naprostá neznalost toho, jak psi fungují a co potřebují. „Každý pes, nejen psi plemen pracovních, touží po alespoň minimální spolupráci s člověkem. Pes není šťastný v nicnedělání, potřebuje mít jasno i v tom, co se smí, a co ne,“ vysvětluje

K psí „přirozenosti“ navíc patří být prospěšný a různým způsobem spolupracovat s člověkem – s ohledem na to, o jaké plemeno či o křížence jakých plemen se jedná. „Představa, že asistenční pes ‚trpí‘ při práci a ocení pohlazení či jiný zájem, je nesmysl. Jde o pečlivě vybraná a cvičená zvířata, pro které je to smysluplná činnost, kterou nejen dělají rádi, ale dokonce i potřebují ke své spokojenosti,“ přibližuje Načeradská s tím, že psi obecně jsou nadšení, pokud mohou plnit různé úkoly. I domácí mazlíček se může například naučit hledat ztracené věci, uklízet svoje roztahané hračky nebo nosit špinavé prádlo do pračky: „Bohužel řada lidí nabízí svým psům zcela nesmyslné aktivity, například jim hodinu jen hází míček, místo toho, aby skutečně využili potenciál, která zvíře má a zaměstnali jeho mozek. Psi nám pomáhají rádi, chtějí být člověku prospěšní a právě proto, jsme je vyšlechtili. Proto respektujme jejich potřeby a věnujme se jim,“ uzavírá.