Pamatuji si, že jsem měla většinu cesty oči zabořené do podlahy auta a dlaň instinktivně na klice dveří. V jednu chvíli jsem se podívala ven skrze přední sklo. Jeli jsme v protisměru. Ze sedadla spolujezdce jsem strhla volant zpátky, silnice byla naštěstí prázdná. Pak už vím jen to, že mě brzy z toho pekla zachránili policisté, kteří nás zastavili. Byla jsem ještě dítě a člověk, který mi měl být oporou a jedním z nejbližších, mě vezl na skautský tábor opilý.

Není to jediná vzpomínka na dětství a dospívaní s alkoholikem. Většinu z nich se mi podařilo v pozdějších letech vytěsnit, přesto se čas od času nějaký záblesk vrátí. Třeba když se ve zprávách dočtu, že ministerstvo kultury zařadilo českou pivní kulturu na seznam nehmotného dědictví, když se mě ve společnosti někdo udiveně ptá, proč si nechci dát skleničku nebo když k nám domů přijde přespat známý, který kvůli alkoholu v krvi není téměř schopen mluvit.

Česko je jednou ze zemí, které vykazují nejvyšší průměrnou spotřebu alkoholu. Za rok dosahuje v průměru 10 litrů etanolu na jednoho obyvatele. To podle poslední Zprávy o závislostech odpovídá množství přibližně 22 gramům na obyvatele/den včetně dětí a seniorů. Denně nebo téměř denně pije desetina lidí. S alkoholem je vlastně náš život protkaný od začátku. Když se narodí miminko, musí se zapít, jinak přece nebude zdravé. Řada lidí má fotografii z dětství, na které jim příbuzný z legrace dává cucnout piva. Školní lyžařský zájezd se nepovedl, když se celá parta neopila do němoty. A rozlučka se svobodou bez alkoholu není pořádná rozlučka.

„Musíš se napít, aby sis to pořádně užila.“

Nekritizuji to a nepožaduji, aby se jako mávnutím kouzelného proutku stal z Česka národ abstinentů. Bylo by to pokrytecké. Přestože bych rozhodně neměla problém vzdát se alkoholu ze dne na den, čas od času si sklenku vína dám ráda i já. Ráda bych ale, aby bylo nepití alkoholu normální stejně jako jeho pití. A to se bohužel neděje.

„Ty jsi těhotná?“

„Ty jsi nemocná?“

„Tobě něco je?“

„Ty řídíš?“

To jsou nejčastější otázky poté, co řeknu, že pít nebudu. Člověk by čekal, že jednoduchá odpověď typu „Nemám chuť/Nechci/Nepotřebuji to“ bude dostačující. Často tomu tak není.

„Musíš se napít, aby sis to pořádně užila.“

„Dej si alespoň jednu skleničku.“

„To bys mě urazila.“

V horším případě dotyčný nebo dotyčná hodí téměř výhružný pohled a bez ohledu na to, co jsem řekla, mi automaticky nalije a podává sklenku. Dřív jsem nad tím poslušně mávla rukou a tu „jednu sklenku, co mě nezabije“, si dala. Dnes už se za sebe umím postavit. Když ale u jedné skleničky nezůstane, někdy mám chuť zakřičet, že mě jeden z mých nejbližších vozil autem opilý a společné dovolené trávil spíš než se mnou s lahví v ruce. Možná by to to v tu chvíli byla jediná dostačující odpověď.

Čím to je, že pití alkoholu je v Česku normou, nad kterou se téměř nikdo nepozastaví, ale pokud je někdo abstinent, je ve společnosti ostrakizován? Proč jsou promile alkoholu v krvi jednotkou zábavy? Proč někomu vadí, že si s ním druhý nepřiťukne, ale nad opitím do němoty zavírá oči? Výše položené otázky si pokládám čím dál častěji, vhodnou odpověď na ně jsem ale dosud nenašla.

Nepít alkohol je normální. Tečka

Česko má velmi tolerantní až benevolentní postoj k alkoholu a jeho dostupnost je velmi vysoká, důsledky v číslech pak mluví jasně. Počet úmrtí, za která může alkohol, u nás ročně dosahuje 6 až 7 tisíc, jde tedy o 6 procent celkové úmrtnosti. Hlavní nebo jedinou příčinou smrti je alkohol u 2 až 3 tisíců lidí. Výrazně ovlivňuje také nehody, v roce 2022 bylo vlivem alkoholu zaviněno bezmála pět tisíc z nich.

Připomenout bychom mohli i sociální důsledky. Podle posledních ekonomických odhadů dosáhly celkové společenské náklady spojené s konzumací alkoholu částky 50 až 57 miliard korun. Až dvě třetiny domácího násilí v Česku souvisí s alkoholem, kromě fyzického násilí zvyšuje i to sexuální a psychické.

Cílem tohoto komentáře není plivat síru na ty, kteří si alkohol dají rádi, ani vychválit do nebes ty, kteří se mu brání. Ale poukázat na to, že alkohol, i když podávaný v malých dávkách, škodí v jakémkoli množství. A také na to, že nepít je normální. Není to póza, nepotřebujeme k tomu nemoc nebo těhotenství a naším cílem není někoho urazit, když si s ním odmítneme dát panáka. Možná jen máme za sebou něco náročného, osobního a bolestivého. Možná jsme viděli, co alkohol dokáže, v tom nejhorším smyslu slova, a bojíme se, co by mohl udělat nám a našim blízkým. Možná víme, jak tenká může být hranice mezi jednou skleničkou a propadem k závislosti.

I já toleruji, že si parta kamarádů dělá během lyžování každou chvíli zastávku na pivo nebo něco ostřejšího na zahřátí – i když mi v hlavě bliká červená kontrolka týkající se bezpečnosti. Respektuji bujaré oslavy, kde teče alkohol proudem – i když být jejich součástí je pro mě občas náročné. Poděkuji, když od někoho dostanu láhev tvrdého alkoholu – který mi zapadne ve skříni na celé měsíce. Takže bych jen ráda na oplátku dostávala to samé.

Alkohol mi víc bere, než dává, a v minulosti tomu nebylo jinak. Jsem přesvědčená, že navzdory občasným titulkům v médiích zůstává alkohol nebezpečnou drogou a žádná dávka není zdravá. Mrzí mě, že v osvětě, prevenci i regulaci stále upřednostňujeme jiné látky a na alkohol není navzdory mezinárodním doporučením pro efektivní politiku snižování negativních dopadů jeho konzumace kladen dostatečný důraz.

Na závěr ale mohu najít alespoň jeden pozitivní aspekt. Přestože můj vztah s výše zmíněným příbuzným alkohol nenávratně změnil, s jinými blízkými upevnil. Přestože alkohol mi zničil spoustu momentů, zbytek rodiny nedopustil, aby mi zničil celý život.