Práce ve zdravotnictví je fyzicky a psychicky náročná, finančně nedoceněná, těžko slučitelná s osobním časem a někdy může být dokonce rutinní. Právě to vede některé pracovníky k tomu, že ji kombinují s jiným, zcela odlišným povoláním. Zdravotnický deník se zeptal dvou zdravotníků, kteří si takovou cestu zvolili. Jejich příběhy se v mnohém liší, shodu ale nacházejí v tom, že při plném úvazku na oddělení jako je ARO nebo urgentní příjem další práci dělat nelze.

Z důvodu přání jednoho z respondentů neuvádíme příjmení, redakce totožnost obou z nich zná.

První je příběh Dana, který pracuje na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) ve fakultní nemocnici U svaté Anny v Brně, v minulosti působil i na ARO v Úrazové nemocnici a na zdravotnické záchranné službě. Jeho hlavní výdělečnou činností je ale podnikání.

„Máme s kamarádem firmu zajišťující ozvučení a osvětlení kulturních akcí. Jsem tedy zvukař/osvětlovač. Tuto práci jsem začal dělat brigádně při studiu střední a vysoké školy. Měl jsem k ní tedy jistý vztah a nechtěl jsem jen tak zahodit své znalosti tohoto oboru,“ říká s tím, že zpočátku se chtěl této profesi věnovat spíše jako koníčku. „Brzy jsem ale zjistil, že mě naplňuje více než obor, který jsem vystudoval,“ dodává.

S podnikáním začal Dan při plném úvazku. Zpočátku se vše stíhat dalo, jak ale firma rostla a práce přibývalo, začalo to být neúnosné. „Chodit dlouhodobě z práce do práce by při povaze mojí profese mohlo být až nebezpečné. V jistém bodě jsem zaměstnavatele požádal o zkrácení úvazku. I přes počáteční nevoli svých nadřízených jsem nakonec skončil pouze s čtvrtinovým úvazkem,“ říká s tím, že díky svému rozhodnutí může věnovat více energie podnikání a zároveň do práce chodit odpočatý.

Mohlo by vás zajímat

Jako hlavní důvod, proč si nevybral pouze zdravotnictví, uvádí Dan větší pestrost, kterou mu druhá pozice nabízí. Vysvětluje, že ač je práce ve zdravotnictví – v intenzivní péči obzvlášť – zajímavá, po nějakém čase měl pocit, že je poměrně rutinní.

„Asi jsem člověk, který má potřebu něco budovat – vidět před očima výsledky své práce, rozvíjet ji a posouvat dál. Také si rád dělám věci podle sebe, což je ve zdravotnictví spíše nežádoucí – zde se člověk musí podřídit nastaveným pravidlům a standardizovaným postupům,“ je přesvědčen. Ze zdravotnictví ale úplně zmizet nechtěl, stále ho tato práce svým způsobem baví. „Také si uvědomuji, že v případě potřeby nebudu mít nikdy problém najít si v tomto oboru uplatnění,“ podtrhuje.

Krizová situace

Příběh Ivy, která momentálně pracuje v okresní nemocnici jako sestra na urgentním příjmu, je jiný. Dříve si kromě stávající profese přivydělávala jako uklízečka v Rakousku. Jak dnes říká, motivaci měla čistě finanční. „Byla jsem těsně po mateřské dovolené a byla jsem s dětmi sama. Neměla jsem možnost rychle naplno nastoupit do zdravotnictví vzhledem k dvanáctihodinovým směnám. Byla to krizová situace, neměla jsem jinou možnost,“ popisuje.

Rakousko si vybrala z důvodu lepšího finančního ohodnocení, práci uklízečky pak proto, že není náročná na psychiku. „Je to pohodová práce. Ve zdravotnictví musíte pořád přemýšlet, fungovat, to uklízečka nemusí,“ říká.

Dnes už Iva opět působí pouze ve zdravotnictví, další práci by prý časově ani fyzicky nezvládala. „Práce na urgentním příjmu je náročná – chodí se na dvanáctky, noční a denní, to se potom zkombinovat nedá.“ Jednoduché však před tím nebylo sladit ani kratší směny, práci v Rakousku a péči o rodinu. „Chodívala jsem uklízet před noční službou, ale ty jsou ve zdravotnictví náročné, takže jsem neuklízela deset hodin, ale třeba jen čtyři, a věděla jsem, že si ještě před směnou odpočinu. A samozřejmě se to pak nedá skloubit s rodinou. Hodně mi pomáhali rodiče, hlídali děti, protože jinak by se to zvládat nedalo,“ dodává.

Finance jako zásadní aspekt

Iva i Dan se shodují, že práce ve zdravotnictví je z mnoha důvodů náročná. K lepšímu by se podle obou mohlo změnit finanční ohodnocení. „Ač na první pohled čísla na výplatních páskách nevypadají zle, je třeba si uvědomit, že daní za slušnou výplatu je noční práce, přesčasy a práce o víkendech a svátcích. Vezmeme-li v úvahu odpovědnost, kterou zdravotníci při výkonu své profese nesou na bedrech, nemyslím si, že by výplaty byly zcela adekvátní,“ myslí si Dan.

Iva v tomto směru zmiňuje nestabilitu: „Inflace je neúprosná a ve zdravotnictví až tak rychle platy nerostou. Pořád nám říkají, že peníze nebudou.“ Momentálně si prý našla novou práci ve fakultní nemocnici. „V příspěvkových organizacích nebo soukromých nemocnicích finanční jistotu nevidím. Pozoruji to i na kolegyních, že jsou nervózní a také jim to vadí. Nikdo není schopný dát jistotu do budoucna,“ doplňuje.

Iva vypichuje také fyzickou a psychickou náročnost profese, zejména na urgentních příjmech, JIP nebo ARO lůžkách. „Myslím si, že v tom nejde pracovat dlouhodobě. Neumím si představit, že bych tuhle práci dělala před důchodem, maximálně tak do 50-55 let. Také podle mě není v pořádku, aby lidé ve věku 55+ chodili na dvanáctihodinové směny,“ říká.

Zdravotnictví všechno „tak nějak zvládne“

Podle Dana je v souvislosti se slabinami systému nutné zmínit také množství osobního volna a jeho specifika. „Po pár letech práce ve zdravotnictví jsem si všiml, že většina kamarádů, se kterými se stýkám, jsou právě zdravotníci. S žádným až jedním volným víkendem v měsíci je zkrátka obtížné vídat se pravidelně s ‚normálními‘ lidmi. To stejné se týká letní dovolené, Vánoc či jiných svátků. Věty typu ‚Ano, přijedu, ale jen ne chvíli, mám noční‘, nebo ‚Bohužel nemohu, nepodařilo se mi vyměnit směnu‘, jsou spíše pravidlem než výjimkou,“ sděluje. Problém je podle něj způsoben věčným nedostatkem personálu či poddimenzovaným stavem úvazků na odděleních. „Zdravotnictví je zkrátka obor, kde se to vždycky ‚tak nějak zvládne‘, takže vedení nemocnic nemá potřebu tyto skutečnosti měnit,“ dodává.

I když se podle Dana v posledních letech přece jen výše zmíněná negativa mění k lepšímu, stále jsou důvodem, proč mnoho vystudovaných zdravotníků volí profese v jiném oboru.  „Přes to všechno je obrovské množství zdravotníků, kteří svojí práci mají dlouhodobě rádi a dělají ji s radostí. Těmto lidem patří můj obdiv,“ uzavírá.