Obor všeobecného praktického lékařství může být velmi pestrý a umožňuje s pacienty navázat bližší vztah. Sráží ho ale administrativní zátěž a neprávem také pověst „podřadnějšího“ oboru. Mladým lékařům a lékařkám v Česku chybí kromě adekvátního finančního ohodnocení také více osobního volna. „Pokud se nezmění styl výuky a osobní čas, svým dětem určitě studium medicíny nedoporučím,“ říká začínající lékařka Martina, která si pro svou cestu vybrala právě praktické lékařství.

Z důvodu soukromí respondentky neuvádíme příjmení. Redakce její totožnost zná.

Martina vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Absolvovala v červnu 2024, pracovat začala o tři měsíce později. Ke kmeni všeobecného praktického lékařství se dostane na jaře 2027, následně, pokud vše půjde, jak má, i k atestaci. Jak sama říká, „rychlejší“ cestu jí zajistila speciální forma předatestační přípravy, takzvané rezidenční místo – školící místo na akreditovaném pracovišti spolufinancované ze státního rozpočtu.

Rezidenční místo jako rychlejší cesta s několika nevýhodami

Jak Martina vysvětluje, tato forma předatestační přípravy funguje primárně pro všeobecné praktické lékaře, ale například i pro pediatry nebo psychiatry. „Jde o snahu zdravotnictví nalákat do těchto oborů co nejvíce doktorů, protože opravdu chybějí, a snahu jim přípravu co nejvíce urychlit. Když jde člověk touto cestou, může být atestovaným praktikem za zhruba tři roky,“ popisuje.

Proč cestou rezidenčního místa nejde více lékařů? Podle Martiny má několik nevýhod, tou hlavní je plat. Rezidenční místo vychází ze státní dotace, kompletní částka jde ale školiteli, tedy doktorovi či zařízení, které si na daného lékaře či lékařku dotaci vzalo. „Z ní se poté platí kurzy, povinné stáže, oblečení a v neposlední řadě je to základ platu školence – absolventa,“ popisuje Martina s tím, že částka je ve srovnání s jejími spolužáky, kteří si předatestační přípravu plní v nemocnicích, opravdu žalostná. „Je na každém zaměstnavateli, respektive školiteli, zda k výplatě něco přidá, nebo vás nechá živořit,“ dodává.

Zvláštností jsou také stáže. Zatímco obvykle lékař absolvent nastoupí na jedno oddělení, kde tráví většinu času a chodí z něj na krátkodobé stáže na jiná oddělení, v rámci rezidenčního místa pro všeobecné praktické lékařství jsou stáže majoritou. „V ordinaci jsem na papíře déle, ale v rámci ní mám i stáže například na ORL, interně a podobně. Takže více jak půlku času trávím mimo svou mateřskou ordinaci,“ říká mladá lékařka a doplňuje, jakou v této formě spatřuje další nevýhodu: „Děláte v podstatě za svůj nic moc plat stejně práce jako lékaři, kteří mají plat tabulkový a ještě k tomu slouží. Zůstanete tak trochu medikem, který koluje z oddělení na oddělení, musí se zapojit, a když konečně ví, co a jak, tak jde jinam.“

Mohlo by vás zajímat

Praktici nejsou sekretářky specialistů

Obor všeobecné praktické lékařství si Martina vybrala kvůli jeho pestrosti a také bližšímu vztahu s pacienty. „Většinou si s nimi člověk vytvoří nějaký vztah a pak už ví, co od nich čekat. Není to jako jednorázové seznámení na ambulanci v nemocnici,“ říká. Zásadní pro ni byla také už zmíněná možnost jít cestou rezidenčního místa a rychlost získání atestace. „Preferuji rodinný život, zároveň chci mít splněný určitý odrazový můstek, kam se mohu vrátit. Vyhovuje mi také, že není práce o svátcích nebo během víkendů. Původně jsem za benefit považovala i to, že v ordinaci budu trávit méně času než kolegové v nemocnici, poslední měsíc mi ale ukázal, že tomu tak být nemusí,“ říká s úsměvem Martina a odkazuje na letošní chřipkovou epidemii.

Průměrný věk praktického lékaře dospělých v Praze, kde Martina působí, je 54 let, v jiných regionech není situace o moc lepší. Nedostatek lékařů trápí i jiné odbornosti, zvlášť mezi praktické lékaře se ale absolventi nehrnou. Martina jako důvod vidí pověst, která obor často nespravedlivě provází. „Známá je věta: Přece jsem nestudoval šest let, abych byl ‚jenom praktik‘. Někdo, kdo má ambici operovat, zkrátka praktik být opravdu nemůže. Za mě ale praktik může být velmi pestrý a zajímavý obor, dá se dělat dost precizně a ve spoustě věcí máme i možnost vytvořit si z ordinace díky vybavení menší pohotovost,“ myslí si Martina. Taková možnost není všude, ale například v ordinaci, kde aktuálně působí, mají kromě základního vybavení také ultrazvuk, přístroj na obstrukční spánkovou apnoe nebo spirometrii. „Myslím si, že se toho spoustu snažíme dělat sami, abychom nemuseli ‚otravovat‘ specialisty,“ dodává.

Martina také říká, že jinými odbornostmi bývají často praktici vnímaní spíše jako administrativní pracovníci s „menším rozsahem znalostí“. „Mám kamarády v nemocnicích, sleduji sociální sítě a webové stránky různých medicínských skupin a také už během studia nám naznačovali, že chyba je většinou na straně praktika, protože ‚nemá tolik znalostí a nemůžeme se na něj zlobit‘, také že ‚studuje šest let, aby pak dělal neschopenky a prohlídky do práce a četl zprávy od specialistů‘. Zkrátka vím, že nás někteří specialisté vnímají jako podřadné doktory, co jsou sekretářkami a měli by dokončit jejich práci,“ říká a druhým dechem dodává, že problematiku vnímá už i v rámci praxe. „Během jediného týdne mi přišlo několik bizarních žádostí, například od neurologa, který prosil cestou praktického lékaře udělat magnetickou rezonanci mozku. Kdo jiný by to měl indikovat, než neurolog? Proč máme my vydávat žádanku na drahé vyšetření?“ doplňuje.

Od lékařů specialistů prý často také zaznívají stížnosti, že u pacientů praktický lékař něco pokazil. I když někdy jsou podle Martiny stížnosti oprávněné a občas nad případy sama vrtí hlavou, není na místě všechny praktické lékaře házet do jednoho pytle. „Úroveň všeobecného praktického lékařství dle mého víc a víc stoupá, protože chceme dokázat, že nejsme zbyteční a umíme toho spoustu. Je fakt, že nejsme specialisté, víme základ, od každého trochu, také poznáme, co už je nad naše síly. Ale dejte třeba ortopedovi vyšetřit uši…“, poznamenává.

Faktem je, že se práce praktických lékařů pojí s velkým množstvím administrativy, ta je nyní ale podle Martiny všude. „Papírové práce máme hodně, čím dál tím víc, hlavně kvůli nedigitálnímu zdravotnictví,“ myslí si a vtipně glosuje, že alespoň zmíněné pracovní neschopnosti jsou už elektronicky.

Strasti mladých lékařů a lékařek

Mladé lékaře a lékařky v Česku trápí podle Martiny zejména malé množství osobního času. Zatímco starší generace byla zvyklá více pracovat a méně si užívat, mladší generace, nejen lékařská, má jiný postoj. „Chceme cestovat, sportovat, poznávat lidi, mít čas na koníčky. Ale jak to máme udělat, když jsme minimálně v prvních letech od 7 ráno do 6 večer v práci. Musíme nakoupit, uvařit a jdeme spát, protože zkrátka nemůžeme být nevyspalí,“ říká.

Za přetrvávající problém Martina označuje také finanční ohodnocení: „Chceme vidět, že si nás někdo váží za to, co jsme dokázali. Není nic horšího, než když vám příbuzná, která dělá vedoucí směny v supermarketu, řekne, že bere víc než vy.“

Co se podle Martiny ve zdravotnictví zlepšuje, jsou nerovnosti mezi muži a ženami. „Už se na pohovoru neptají, jestli plánujete děti. Alespoň ne napřímo. Spousta z nás tohle ale říká sama od sebe, z nějaké úcty. Jsou stále pracoviště, kde preferují muže nad ženami a ve výběrovém řízení si to obhájí všelijak, ale myslím si, že se to bude dále zlepšovat. Třeba na fakultu už tolik mužů nechodí, počty klesají a nebude nazbyt a ženy budou více dělat i ortopedii, doteď povětšinou mužskou záležitost,“ je přesvědčená.

Na mladé lékaře a lékařky je také vyvíjen tlak, co se týče nabytých dovedností ze školy, respektive spíše nenabytých. „Na škole nás nikdo téměř nic praktického neučí, skoro nic nás nenechají dělat, protože jsme medici. Najednou přijde titul a chtějí po nás věci, o kterých jsme slyšeli jen matně, případně vůbec. Přitom co jiného než šest let vysoké školy by mělo stačit? Zvlášť v oboru, kde jde o životy. Shodli jsme se se spolužáky, že nás na škole naučili opravdu málo,“ popisuje Martina.

„Teď bych svým dětem studium medicíny nedoporučila.“

Martina se ještě zastavuje právě u let strávených na lékařské fakultě. Jak sama říká, první roky jí chyběl „život“. „Zažije to asi každý vysokoškolák, ale tady je to umocněné takovým množstvím učiva, neznámých slov, že se v tom, alespoň na nějaký čas, úplně utopíte,“ říká. Vypráví, že tři roky pro ni bylo zkouškové období hororem. „Chyběla mi možnost neodříkat si, například oslavy. Šla jsem tam jen ze slušnosti, na skok, a hned zase domů. Zkouškové a masivní učení trvalo dva měsíce,“ říká s tím, že alespoň částečně si mohla ulevit v době covidu, kdy neměla tolik výuky.

„Do školy jsme chodili, ale měli jsme zkrácený režim, místo pěti dnů jsme chodili třeba dva nebo tři – takže tak, jak to mají někteří jiní vysokoškoláci běžně,“ vysvětluje s tím, že jim škola v době pandemie také akceptovala výpomoc jako část prezence. Martina tehdy pomáhala v léčebně dlouhodobě nemocných, následně navázala brigádou při antigenních odběrech na covid-19 a také v ordinaci praktického lékaře, kterému asistovala při vyšetřeních.

Náročnost studia se prý zlepšila od čtvrtého ročníku. „Zkoušky jsou většinou po konkrétní stáži, takže se dva měsíce věnujete jednomu oboru a pak z něj je zkouška menšího rozsahu. To bylo fajn, začala jsem i dost cestovat, vídat se víc s rodinou, přáteli, pokračovala v brigádě, víc žila,“ doplňuje.  

Zdůrazňuje, že si rozhodně nechce pouze stěžovat. „Mám svou práci ráda a začátky jsou vždycky těžké. V práci máme fajn kolektiv a podporu a věřím, že se mi po atestaci všechny těžkosti splatí a bude to příjemné.“ Na závěr si ale neodpustí upřímnost: „Pokud se nezmění styl výuky a osobní čas, svým dětem určitě studium medicíny nedoporučím, i když já osobně už toho sama nelituji.“