Možností, jak ukončit péči pacientům, kteří se ke zdravotníkům chovají agresivně nebo vulgárně, tuzemská legislativa moc nenabízí. Šanci na změnu dávají některé rozsudky soudu, podle oslovených právních expertů by ale pomohla přesná definice v zákoně místo dnešního odvolávání se na vnitřní řád poskytovatele. Jak se na tuto problematiku dívají, jsme se zeptali dvou zástupců Společnosti medicínského práva – předsedkyně Lenky Tesky Arnoštové a člena výboru Ladislava Řípy.
Možnosti odmítnutí či ukončení péče jsou v zákoně velmi omezené, myslí si ředitel Oblastní nemocnice Mladá Boleslav a člen výboru Společnosti medicínského práva Ladislav Řípa. „Navíc posouzení toho, zda jsou v konkrétním případě podmínky pro odmítnutí či ukončení péče naplněny, je v praxi velmi obtížné. Z toho plyne pro lékaře jednoduché poučení, pacienta vždy raději ošetřit, nežli se vystavovat možnému postihu za jeho neoprávněné odmítnutí. Naproti tomu vulgární či agresivní pacient je za své chování v praxi jen obtížně postižitelný,“ upozorňuje Řípa.
Ale dodává, že jistá možnost ukončení péče o agresivního či vulgárního pacienta již dnes existuje. „Dává ji relativně nedávný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, ze dne 6. června 2023, který byl potvrzen i Nejvyšším správním soudem. Soud, na rozdíl od krajského úřadu Libereckého kraje a ministerstva zdravotnictví, které ukončení péče vyhodnotili jako přestupek poskytovatele, dospěl k závěru, že péči o verbálně agresivního pacienta lze ukončit s odkazem na zákon o zdravotních službách, a to z důvodu porušení vnitřního řádu zdravotnického zařízení,“ popisuje Řípa a dodává, že to platí jen za určitých definovaných předpokladů, mezi něž patří i to, že pacient musí být s vnitřním řádem poskytovatele péče prokazatelně seznámen.
„Soud argumentoval tím, že tak jako pacient nemůže být nucen podrobit se každému lékařskému výkonu, respektive musí s každým vyslovit informovaný souhlas, nemůže být na druhé straně poskytovatel, kromě zákonných výjimek, nucen k poskytování péče někomu, kdo se k němu a jeho zaměstnancům chová hrubě, používá vulgarismy, uráží je, nebo je dokonce napadá,“ shrnuje Řípa.
Prospělo by zahrnutí do zákona?
Podle Řípy by z hlediska právní jistoty bylo vhodné agresivní či vulgární chování pacienta výslovně zahrnout mezi zákonné důvody ukončení péče. Samozřejmě za předpokladu, že toto chování není způsobeno zdravotním stavem a nejedná se o neodkladnou péči. „Pro lékaře v podobné situaci bude daleko snazší odkázat se na konkrétní ustanovení zákona než argumentovat vnitřním řádem svého zařízení. A současně i pro pacienta to bude jasné sdělení, že jeho chování může být důvodem ukončení péče,“ míní Řípa.
Že se o úpravě podmínek odmítnutí pacienta v zákoně o zdravotních službách diskutuje již delší dobu, připomíná předsedkyně Společnosti medicínského práva a bývalá náměstkyně ministra zdravotnictví Lenka Teska Arnoštová. „V rámci legislativního procesu, tedy při přípravě novely zákona o zdravotních službách například Česká lékařská komora (ČLK) navrhovala, aby měl poskytovatel možnost ukončit péči o pacienta v případě, že pacient závažným způsobem narušuje vztah důvěry mezi ním a pacientem, s tím, že ukončením péče by nesmělo dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození na zdraví,“ připomíná návrh, který se komora pokusila včlenit do návrhu novely zákona.
Mohlo by vás zajímat
Ten aktuálně čeká na první čtení ve Sněmovně, ovšem bez doplňovacího návrhu ČLK, který ministerstvo zdravotnictví – předkladatel novely –– do novely nezapracovalo. V návrhu nicméně došlo k doplnění jednoho nového bodu. Poskytovatel by mohl ukončit péči o pacienta v případě, že se pacient vůči poskytovateli nebo jeho pracovníkům dopustil činu povahy úmyslného trestného činu, pokud spáchání tohoto činu nebylo způsobeno jeho zdravotním stavem.
K návrhu ČLK přidala Lenka Teska Arnoštová i svůj osobní názor. „Ačkoli se lze zřejmě inspirovat zákonem o advokacii, kde je uvedeno že ‚advokát je oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost‘, dle mého názoru by toto šlo aplikovat jen tehdy, pokud by byla zajištěna absolutní dostupnost zdravotních služeb. A to dnes asi nelze garantovat. Naopak spíše slyším od pacientů stížnosti, zejména z některých regionů, že péče – například stomatologů, praktických lékařů nebo ambulantních specialistů – dostupná není,“ míní.
Obava pacientů podle ní spočívá v riziku libovůle poskytovatele. „Pacienti doslova říkají, že když lékaři nesednou nebo z nich nebude mít nějaký benefit, odmítne je bez adekvátní péče. V tomto smyslu pak musí být dostatečně zajištěna ze strany zdravotní pojišťovny garance poskytnutí zdravotní péče, v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Dostupnost péče totiž leží na zdravotních pojišťovnách,“ upřesňuje Teska Arnoštová a dodává, že platforma Společnost medicínského práva, kterou vede, je otevřena diskusím na tato témata, která pravděpodobně zazní i na chystané říjnové konferenci této společnosti.
Záchranáři jako veřejní činitelé: Větší práva, ale i větší povinnosti
A jak se mají lékaři podle expertů zachovat v momentě, kdy se cítí agresivním nebo vulgárním pacientem bezprostředně ohroženi? „Naši lékaři opakovaně procházejí školeními, která se krizových situací týkají. V praxi mají na oddělení urgentního příjmu k dispozici nejen přenosná, ale i pevná tlačítka, kterými mohou přivolat ostrahu nemocnice. Pokud ani v tomto případě nelze pacienta uklidnit nebo fyzicky zvládnout, volá se hlídka Policie ČR,“ popisuje Ladislav Řípa osvědčené postupy z mladoboleslavské nemocnice.
„Je pravdou, že většina poskytovatelů zdravotních služeb, zejména ti poskytující lůžkovou péči, se zaměřuje na ochranu zdravotnického personál, zejména na urgentních příjmech. Několik let se také hovoří o zařazení zdravotnických pracovníků mezi veřejné činitele, naposled diskuze probíhala u zdravotnických pracovníků vykonávající činnosti zdravotnické záchranné služby,“ připomíná Lenka Teska Arnoštová.
Ta by s tímto zařazením osobně souhlasila, vzhledem k tomu, že záchranáři jsou součástí integrovaného záchranného systému, tak jako třeba i hasiči nebo policisté. „S právy veřejného činitele, mezi něž patří i větší právní ochrana například při útoku na veřejného činitele, se ale také pojí další povinnosti. Je tedy spíše otázkou pro samotné záchranáře, zda vyšší míru odpovědnosti pro větší ochranu chtějí podstoupit,“ uzavírá.
