Ministerstvo je pomalé a panu Babišovi věřím, říká předseda zdravotního výboru

Profesor Rostislav Vyzula má s vedením lékařských týmů zkušenosti. Býval ředitelem Masarykova onkologického ústavu v Brně a dodnes tam šéfuje Klinice komplexní onkologické péče, kde řídí práci téměř padesáti lékařů. Od posledních voleb vede ještě jeden poněkud specifický tým v poslanecké sněmovně, v němž z 25 členů se rovných 17 honosí titulem MUDr. (další čtyři jsou také zdravotníci, zbývají dvě učitelky, jeden inženýr a jediný právník). Jako předseda Výboru pro zdravotnictví nominovaný hnutím ANO má kolegy poslance kočírovat tak, aby racionálně posuzovali či prosazovali nové zákony a kontrolovali vládu. Zdravotnický deník si s profesorem Vyzulou povídal o tom, zda může být dobrý lékař také dobrým politikem a zda se jednání výboru nezvrhává na medicínské konference. Zajímalo nás, zda ministr zdravotnictví zvládá svůj rezort a proč přední český onkolog i po dvou letech v politice podporuje Andreje Babiše. A samozřejmě, nemohli jsme opomenout návrhy zákonů, které by letos měla sněmovna projednávat.

 

Co považujete za nejdůležitější kroky, které by se měly v tomto roce udělat v českém zdravotnictví?

Jedna věc je, co bych očekával já, a druhá, co je reálné udělat. K tomu, co bych očekával já, bych řekl jednoduchou zásadní věc, která by měla platit zcela automaticky a měla být už za dřívějších ministrů. My jako stát nemáme základní koncepci zdravotnictví, která by přetrvala jakoukoliv politickou garnituru.

Je vůbec prostor něco takového vytvořit? Nespálí si každý, kdo se o nějako nadčasovou koncepci pokusí, nakonec prsty?

Každý si ale stěžuje. Tak jsem minulý rok na plénu ve sněmovně vyzval všechny politické strany, ať už se konečně dohodneme. Ať všechny strany podepíší společný dokument a ať se připojí třeba i pan prezident, jak to udělali Nixon či Mitterrand. Každý z dosavadních ministrů jistě chtěl solidární a moderní zdravotnictví. K tomu ale potřebujeme koncepci.

A co tedy zdravotnictví trápí aktuálně nejvíce?

Chybí lidské zdroje. Sestry už hrozí stávkou, máme stárnoucí populaci pediatrů, málo máme i praktiků. Teď se na mě obrátila známá, která odchází z pediatrické praxe do důchodu, a nemá ji komu předat. Chceme tedy solidární moderní zdravotnictví a v současné době v tomto roce potřebujeme řešit lidské zdroje a finance.

Není problém spíše ve struktuře pracovních sil ve zdravotnictví, než v jejich množství? Nemáme lékaře někde duplicitně a na místech, kde bychom je tolik nepotřebovali?

Ano, mladí lékaři pochopitelně chtějí pracovat na klinikách a ve velkých městech. Například v Brně máme lékařů dostatek, ale třeba na Vyškovsku jich máme méně. Znám celkem dobře situaci v Jihomoravském kraji, kam do pohraničních oblastí nemůžeme dostat lékaře, jako jsou stomatologové. Obracel jsem se proto na stomatologickou komoru, ale ta od toho dává ruce pryč. Takže jsme tam, kde jsme začali – potřebujeme koncepci.

 

VZDĚLÁVACÍ ZÁKONY MAJÍ ZPOŽDĚNÍ

K dohodě politických stran na koncepci zdravotnictví jste vyzval už před rokem. Reagoval někdo?

Vůbec nikdo.

Čím si to vysvětlujete?

Že jsou jiné problémy.

Třeba nemají s čím přijít, možná nemají nejen koncepci, ale ani žádnou vizi?

To také. Vrátím-li se k lidským zdrojům – nepotřebujeme jen finance, ale i zákony, konkrétně zákon 95/2004 o postgraduálním vzdělávání lékařů a 96/2004 o vzdělávání nelékařů. A co se děje? Nemůžu moc kritizovat koaličního partnera, ale zákon 95 je už dlouho v legislativní radě vlády. Měli jsme ho dostat v polovině loňského roku, ale nedostali jsme ho. Na mě i na kolegy chodí řada dotazů, jak to vypadá a jestli by tam měl být ten či onen obor. Ale dokud nemáme pevné znění, protože se stále mění, tak do toho nemá cenu z našeho pohledu vstupovat.

Zákon má ale na ministerstvu na starosti profesor Vymazal, který je  – stejně jako vy – nominován hnutím ANO. Takže byste si tu rychlost mohli vyjasnit spolu?

Ano, to je pravda, ale jako náměstek má stále omezované svoje pravomoci. Ministr mu rozpustil odborný tým, vstupuje mu do personální politiky. To se opravdu dá těžko pracovat, když si nemůže zvolit svoje lidi, kterým věří.

Ministerstvo zdržení vzdělávacích zákonů zdůvodňuje tím, že jde o téma, které se tak hluboce dotýká lékařské a sesterské obce, že je nutné o něm vést dlouhé diskuse a důkladně všechno projednat.

To je chyba. Projednávat ano, ale pouze do určité míry. Pokud v tom někdo neudělá z vyšší moci limit a rozumně do toho nevstoupí, může být diskuse nekonečná. Měl jsem tu několik odborností, které už oborem jsou, ale teď se je chystá ministerstvo zrušit. Hodinu tu dokázaly vykládat, jak jsou důležité. Berme to rozumně. Máme třeba dva obory – pediatra nemocničního a ambulantního. Kdyby byl po čtyř nebo pětiletém ukončení jeden a pak se rozhodl, jestli spíš půjde do nemocnice nebo na obvod, tak i kdyby šel do nemocnice, zůstala by mu možnost připravit se kratším kurzem a na obvod by mohl přejít. Dnes to není možné, protože by musel studovat znovu tříletou specializaci. Vzhledem k tomu, že jde většinou o ženy, tak asi těžko.

Základní trend, kdy ministerstvo snižuje počet oborů, vám tedy připadá v pořádku?

Ano, myslím si, že je to logické. Příliš jsme se specializovali a schází tu nahraditelnost. Nejhorší je asi interna. Já jsem v podstatě všeobecný internista – mám z interny dvě atestace a udělal jsem si onkologii. Jsem tedy teoreticky použitelný, kdekoliv by bylo potřeba. Kdybych měl jinou kariéru, pracoval na klinice a viděl, že tam nemám možnost dalšího růstu, mohl bych se zamyslet nad tím, jestli nechci být nefrolog a dodělat si dodatečné vzdělávání. Teď to není možné. Studovat další roky při hotovém vzdělání každého odradí.

Lze tedy shrnout – novela zákona je koncipována dobře, ale už ho chcete mít v parlamentu?

Ano. Jestli k tomu má legislativní rada vlády právní připomínky, tak tomu rozumím. Odstavec a) neodpovídá odstavci b) nebo návaznost na jiný zákon, dobře, to legislativci musí. Já bych úpravu vzdělávání ale považoval za absolutní prioritu ve zdravotnictví, která se měla řešit už loni. Ve výboru je řada odborníků z různých oblastí a máme zkušenosti z diskusí s odbornými společnostmi, takže už by to mělo být ponecháno na nás.

 

LÉKAŘSKÉ KONSILIUM NEBO POSLANECKÝ VÝBOR?

V parlamentu poslancuje mnoho lékařů a zdravotníků. Přesto to zdravotnictví nijak zvlášť nepomohlo. Jakou vlastně má přednost být lékařem a pracovat na zákonech týkajících se zdravotnictví? Není příslušnost k stavu naopak omezením, které neumožňuje podívat se na legislativu s nadhledem?

Máte pravdu, že lékařů je v parlamentu hodně. Mně je líto, že naše malá republika si nedokáže poradit s problémy, které mají ostatní země kolem nás vyřešeny. Mrzelo mě, že jsme tak neschopní si zdravotnictví udělat k obrazu svému, což asi vedlo i ostatní lékaře-poslance k tomu, že šli do politiky a nezůstali plně u svého oboru, i když si ho částečně řada z nás drží. Na to, abyste se ale v politice prosadil, potřebujete hodně ostré lokty – a lékaři bývají slušní lidé, kteří si myslí, že ostatní také budou jednat slušně. Ono to tak ale není.

Opravdu si myslíte, že lékaři v parlamentu jsou slušnější než jejich kolegové jiných profesí?

Lékaři i zdravotníci obecně se rekrutují z části obyvatelstva, která má vyšší sklony k empatii a altruismu. Z toho vychází i schopnost jednání, že když se něco řekne, tak to platí – jenže to tak kolikrát v politice není. Proto si myslím, že nebyla řešena řada věcí, která se měla řešit dřív a razantněji. Příkladem je takzvaný protikuřácký zákon, který je předkládán opakovaně. Ten poslední docenta Hegera neprošel ani vládou. Přitom je to záležitost, která je poměrně jasná, logická, navíc ukazující i na kulturu národa, který jinak myslím – kulturní je. Přesto se zákon neprosadil, protože se vždycky našly lobbistické tlaky, které jeho přijetí zamezily.

Jak tipujete, že nyní dopadne protikuřácký zákon?

Tentokrát věřím, že zdravý rozum konečně převládne. Nikdo dnes nepochybuje o škodlivosti kouření tabáku, jde spíš o to, jak to udělat. Někomu vadí omezování svobody kuřáků – můžeme o tom rozvinout debatu. Ale Spojené státy, které zákaz mají – to je nesvobodná země?

Někteří tvrdí, že je méně svobodná, než byla…

Ale stále se považuje za nejsvobodnější na světě. Asi budou tlaky na minoritní záležitosti, jako jsou elektronické cigarety a vodní dýmky. Z mého pohledu je to ale jasné – nemůžeme souhlasit s něčím, kde není stoprocentně jasná bezpečnost nejen pro uživatele, ale i jeho okolí. A nikdo neví, jestli je to škodlivé.

Docentka Králíková, která je guru antikuřáckého tažení, ale říká, že elektronické cigarety mají význam z hlediska odnaučování kouření?

Je to možné. Kolegové tady ve sněmovně mi říkají, že jim e-cigarety pomáhají. Mě ale zaráží, že na světě jsou stovky výrobců elektronických cigaret, každá elektronická cigareta má jiný obsah nikotinu a dalších látek. Přitom na tomto výrobku není napsáno, co přesně obsahuje, a nikotin jako takový je jednou z nejvíce návykových látek. Co se týče odvykání – ano, kdo chce, tomu to skutečně pomůže. Ale i tady ve sněmovně byli takoví, co vykřikovali, že jim elektronická cigareta pomáhá, a já je pak vidím v kuloárech sněmovny schované v koutku, jak kouří klasickou cigaretu, aby si nikotin dodali. Takže asi e-cigarety pomáhají, ale účinek bych přirovnal k placebo efektu u léků.

Vrátím se k lékařům ve zdravotnickém výboru. Někdy mi připadají vaše schůze jako lékařské semináře.  Neměl byste jako šéf výboru debatu vést poněkud více k jádru pudla – tedy politické debatě nad připravovanými zákony?

Je to těžké a na můj vkus se skutečně někdy diskutuje až moc rozvláčně. Je tedy na předsedovi, aby moderoval tak, abychom k něčemu dospěli. Snažím se to dělat vybalancovaně, protože na jednu stranu poslanci mají právo říct svůj názor a mluvit, jak dlouho chtějí. Na druhou stranu nejsem zvyklý, aby diskuse byly rozvleklé a dokola se točící, takže se je snažím usměrnit. Opakovaně se stalo, že jsem do nich musel vstoupit. Zase ale považuji schopnost o tom mluvit za určitý druh inteligence – diskuse bývají hodně věcné a odborné, takže se leccos naučím. Je ale fakt, že by se mělo více mluvit o zákonech. U lékařů však ani nelze očekávat nic jiného.

Další aspekt je, nakolik mají poslanci zasahovat do práce vlády. Musí jí kontrolovat, o tom není sporu. Když se ale řeší nějaká přímo řízená organizace, nyní například SÚKL, zdá se jako by jí poslanci sami chtěli řídit a nahradit ředitele?

Neměli by ji řídit ani vyšetřovat. Postavení poslaneckého výboru je trochu specifická záležitost, mělo by jít o kontrolní orgán resortu. Neměl by ale sklouznout k vyšetřovací komisi, což si někdy někteří poslanci pletou. Neměli bychom dělat vyšetřovací a policejní práci typu: proč jste podepsal smlouvu na xy peněz. Co se týče SÚKL, jde o akutní záležitost. Nechceme ústav prošetřovat, chceme mu pomoci udělat si pořádek ve svých věcech. Ani se něco nemusí vyloženě objasnit, ale dají se dohromady materiály a zhodnotí se, jestli s tím je třeba něco dělat či ne. To je vše, to je úloha výboru. Můžeme pak požádat o kontrolu parlamentní vyšetřovací komisi nebo NKÚ

 

VÍM O LIDECH, KTEŘÍ BY BYLI DOBRÝMI MINISTRY

Kontrolujete hlavně ministerstvo zdravotnictví. Je pan ministr muž na svém místě?

To je otázka na tělo. Je těžké hodnotit, protože jsme v koalici. Od samého začátku jsem zdůrazňoval a řekl hned na našem prvním setkání, že chci, abychom spolupracovali a aby se naše názory dostaly na úroveň ministerskou, tedy na exekutivní stranu. Není tomu tak vždycky. Pan ministr má svůj plán a zpočátku bylo velmi těžké dostat ho na výbor, ale teď už chodí. Já práci na ministerstvu neznám, ale zdá se mi, že se tam některé práce dělají hrozně pomalu – jako ty zmíněné zákony. Také mě štve dění kolem přístrojové komise. Na začátku jsme si jasně řekli, jak by měla přístrojová komise fungovat, že bychom měli mít HTA (Health Technology Assessment, tj. hodnocení zdravotnických technologií, pozn. red.). Ale tvrzení, že všechno máme, mi nestačí. Nefunguje to tak, jak by mělo. Ono asi není jednoduché se v prostředí zorientovat, ale na druhou stranu je ministr a má svoji odpovědnost. Měl by prostě prásknout do stolu a říct, že zadaný úkol bude hotový.

Kdyby se premiér rozhodl rekonstruovat vládu a dal by hnutí ANO nabídku převzít rezort zdravotnictví, byli byste schopni a ochotni jí přijmout?

To je věc, kterou jsme poslední dobou neprobírali, takže upřímně řečeno nevím, jestli bychom ministerstvo chtěli převzít, i když se to o nás tvrdí. Vím ale o několika lidech, kteří by byli dobrými ministry.

Sebe byste tam počítal?

Ne, já jsem skromný a mám rád tuhle práci.

Jména nám sdělíte?

Oni sami to nevědí. Ale myslím si, že několik velmi schopných lidí tu máme, i když jich není moc.

Proč jste si pro vstup do politiky vybral hnutí ANO? Díváte-li se na svůj krok s odstupem, udělal jste správný krok?

Byl jsem v průběhu posledních deseti let osloven několika politickými stranami ohledně politické angažovanosti. Vždycky jsem odmítl. Když jsem se díval na spektrum stran, které tu máme, byl jsem zklamaný a smířený s tím, že politika je pro mě uzavřená záležitost. Žádná ze stran nesouzněla s mým přesvědčením. Pak přišla blbá nálada a pan Babiš s názorem, že je potřeba změna, a to hned a radikálně. Tenkrát jsem cítil, že by to mohlo vyjít a nelituji toho, i když změny nejdou tak rychle, jak jsem si představoval. Také jsem si práci představoval dost naivně – když ji chce člověk dělat poctivě, tak je to dřina. Lidé si myslí, jak se máme a jaké máme výhody, ale tady se nehledí na hodiny, což by se asi nikomu moc nelíbilo. Práce ve sněmovně má pro mě i edukativní rozměr, protože řada věcí je nových. Nesetkávám se jen se zdravotnictvím, které mě zajímá nejvíce – v dnešní době musím mít názor na migrační krizi nebo finanční a ekonomické otázky, které jsou mi na hony vzdálené. Rád se tedy dovzdělávám.

Takových stran a politiků s hezkými ideály už jsme tu měli. Nakonec se vždycky začnou podobat těm předchozím, někdy jsou ještě horší.

U nás to tak není. Jsme tu sice jen dva roky, ale zatím určitě ne.

 

CÍL: JEDNA POJIŠŤOVNA

Vy jste podporovatelem některých změn ve zdravotnictví, zejména pokud jde o posílení role ministerstva financí, které navrhuje pan Babiš. Například podporujete i převody účtů zdravotních pojišťoven pod ČNB. Nebojíte se, že tak postupně dochází k erozi veřejného zdravotního pojištění jako nezávislého fondu?

Ve výboru jsem jeden z mála, kdo tento převod podporuje. Nemám obavu, že by došlo ke zneužití, i když nejsem futurolog. Když jsem se ptal na pojišťovnách, VZP s tím nemá problém, mají ho však malé pojišťovny.

VZP je ale příliš závislá na vás politicích, tak vám třeba říká to, co chcete slyšet…

To je hypotéza. Peníze plátců za zdravotní pojištění se dosud posílaly do komerční banky. Pojišťovna s penězi hospodaří, ale fakticky zůstávají u banky, která s nimi může obchodovat, byť má v tomto případě velmi omezené možnosti. Teď se udělá pořádek tak, že se od společností, které nemusí mít ani vlastníka v této zemi, se všechno převede na banku státní. Ta bude obhospodařovat ty samé procesy, co předtím komerční banka. Jediná věc, která mě zaráží, je, že na něco takového není státní banka zvyklá. Bude se tedy muset naučit rychlé převody v rámci dne. Nemá také pobočky, což je způsob, kterým někteří lidé zdravotní daň platí. Proto navrhujeme přechodné období 24 měsíců místo původních devíti, aby si na to lidé zvykli a začali používat elektronické převody.

Bývalý ředitel jedné ze zdravotních pojišťoven pan Friedrich tvrdí, že převod účtů pod ČNB do budoucna sváže politické reprezentaci ruce, protože zamezí diskuzi o nominálním pojištění a o rozvoji plurality zdravotních pojišťoven. Jste vlastně zastáncem jedné pojišťovny, případně národní zdravotní služby, nebo rozvíjení konkurence pojišťoven?

Financování zdravotnictví je jedna z věcí, kvůli kterým jsem šel do politiky. Nemyslím si, že je zcela optimální to, co mají v Británii, tedy Národní zdravotní služba. Nejsem toho zastáncem, protože vidím, kam tam zdravotnictví spěje – nedostupnost, dlouhé čekací doby. Čekací doba na běžné CT je u nás 14 dní, tam jsou to dva, tři měsíce, prostě vám dnes řeknou, ať si přijdete na jaře. V Británii lidé nemají ani takovou dostupnost onkologických léků, jako mají naši pacienti.

Tak vidíte. Dalo by se říci: jak dobře nám fungují naše pojišťovny!

Jenže kdybychom se podívali na některé pojišťovny v praxi, tak to tak není. VZP funguje, ale u ostatních jsou trochu problémy. Proč tedy máme mít sedm pojišťoven? Je tam nějaká konkurence? Že jedna zaplatí balíček vitamínů a druhá přidá na antikoncepci…

Jsme na půli cesty a musíme se rozhodnout. Neměli bychom pojišťovnám utvořit podmínky, aby si skutečně mohly konkurovat?

Se soutěžením je to těžké, protože z Ústavy mají povinnost poskytnout všechno, takže moc konkurenci rozvíjet nemohou. Proto jsem zastáncem jedné pojišťovny, což nebude politicky jednoduché. Alespoň částečně by se nyní mohlo něco udělat a vnitro či vojenská by se mohly spojit dohromady, ale to chce politické rozhodnutí.

Vyvíjíte vy nebo někdo z ANO nějaké kroky směrem ke sloučení některých pojišťoven?

Já a někteří mí kolegové usilujeme na koaličních jednáních o to, aby se dodal jeden další úkol, který by koalice mohla udělat. Abychom s pojišťovnami mohli něco provést, musíme mít jeden zákon o pojišťovnách. Teď máme zvlášť pro VZP a zvlášť pro zaměstnanecké pojišťovny. Proč? Je to nesmyslné. Chceme protlačit jeden zákon.

I směrem k fúzím?

To potom, ale napřed chceme mít jeden zákon. Není ale průchodný. Nerozumím tomu, myslím, že by to byl dobrý začátek.

VZP dělá po každé správní radě brífink k tomu, co se projednávalo. Kontaktovali jsme dvě pojišťovny spadající pod ministerstva, zda něco podobného neplánují, a se zlou jsme se potázali. Z jedné nám ani neodpověděli, z druhé nesdělili alespoň datum jednání správní rady. Mělo by být takovéto zveřejňování pravidlem?

Jednoznačně. Jde o veřejné peníze a veřejnost má právo to vědět. Média by v tomto mohla udělat více a mohla by apelovat na pojišťovny, aby se chovaly transparentněji, než se chovají. Proč tajnosti? Co se projednává na správní radě, by mělo být veřejnosti známo. Projednávají se tam hlavně ekonomické a odborné věci. Já se hodně zapojuji do preventivních programů, a jestli chceme ve zdravotnictví něco dále udělat, měli bychom posílit preventivní projekty, jinak budeme stále vyhazovat peníze.

 

NE NADSTANDARD, ALE DOBROVOLNÁ SPOLUÚČAST

Jaký je váš postoj ke spoluúčasti? Na sjezdu lékařské komory jste nadnesl případ Ameriky, kde si pacienti na drahé výkony shánějí sponzory, nebo charitu.

Je příjemné, že tam lidé mají možnost obrátit se na charitu, ale my takto nejsme nastaveni. Já vnímám spoluúčast logicky tak, jak to vidím v praxi.  K nám chodí ženy na operaci prsu, po které mají nárok na implantáty a plastickou operaci. Z psychologického hlediska je to nesmírně závažné. Jenže vzhledem k tomu, že implantátů je celá řada a jen některé jsou hrazené, tak si žena zjistí, že by raději měla jiný. To nemusí být nadstandard, vezměte si francouzské implantáty.

Co to tedy je, když ne nadstandard?

Je to možnost si vybrat. Na trhu je dejme tomu deset implantátů, které budou mít stanovenou cenu od výrobce nebo na základě správního řízení SÚKL. Dle zákona bude hrazena ekonomicky nejméně náročná varianta, to ať vyberou odborníci společně s ekonomy. Vedle toho je ale dalších devět implantátů, které budou stát o tisíc nebo deset tisíc víc…

Mně to připadá podobné, jen to jinak nazveme. Budeme mluvit o ekonomické a výběrové variantě, ale ve skutečnosti je to to samé jako standard a nadstandard.

Slovo nadstandard nemám rád, protože dráždí – je to jakoby něco extra. Jako že si něco nemůžeme dovolit, že je to privilegium někoho bohatého. Jde o terminologii. Ale žena by měla mít právo vybrat si dražší variantu, která bude stát o pět tisíc víc. V současné době musí zaplatit celou částku, nejen rozdíl, a ještě po ní některé nemocnice chtějí zaplatit i výkon, zatímco jiné ne. Proč v tom nechceme udělat pořádek?

Vaši kolegové – poslanci z ANO – se pokusili možnost dobrovolné spoluúčasti zakotvit v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, ale návrh neprošel, protože byl příliš improvizovaný. Sociální demokracie asi na něčem takovém pracovat nebude, tak je otázkou, zda na novém návrhu pracuje někdo z vašeho hnutí?

Návrh už je vypracován. Byl jsem tenkrát u nás kritizován, že jsem variantu dobrovolné spoluúčasti tak, jak byla, nepodpořil, ale právníci tvrdili, že to takto není možné. Já věřím právníkům, ale vzal jsem si téma za své a ještě před prázdninami minulý rok jsem si pozval právníky nejen z  ministerstva zdravotnictví. Dohodli jsme se na tom, že najdeme nějakou variantu dobrovolné spoluúčasti. Hned první týden v září jsme si sedli a oni mi variantu řekli. Budou ji dávat do zákona 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění. Bylo nám slíbeno, že návrh dostaneme ke konci roku. Jenže je leden a novela vůbec není v plánu. Budu tedy znovu apelovat na pana ministra, protože slíbil i na plénu, že na tom bude pracovat. Myšlenka je propracovaná, je to schůdné, jen ji tam vložit. Proč pořád musíme my tlačit na ministerstvo, aby udělalo to, co slíbilo?

Jak se díváte na zákon o neziskových nemocnicích, je podle vás vůbec potřeba?

Idea je dobrá. Je správná v tom, že zisk zdravotnických zařízení by se vracel zpátky do zdravotnictví a nemocnice by byla nezisková. Nevím, kam zisk ze soukromých společností ve skutečnosti jde, zda zpět do nemocnice, nebo si jej někdo rozdělí. Tady by bylo dáno ze zákona, že by zisk musel zůstat v nemocnici na investice či na mzdy zaměstnanců. Zákon se spojuje s takzvanou univerzitní nemocnicí – nerozumím tomu proč, i když bych si přál, abychom konečně narovnali vztahy mezi lékařskou fakultou a nemocnicí, kde se vyučuje. Stále zůstávají nevyjasněné personální vztahy k profesorům, docentům a asistentům, anebo i vůči nemocnici, kde lidé něco spotřebovávají a zasahují do režie. Pokud by se je podařilo v zákoně narovnat, uvítal bych to.

Jak se díváte na fakt, že zákon by zajistil neziskovým nemocnicím automatický nárok na hrazení zdravotními pojišťovnami?

Navrhované znění, že stát bere záruky za závazky těchto nemocnic, považuji za nepřijatelné, musí se změnit. V současné době třetina zdravotnických zařízení přímo řízených ministerstvem prosperuje, třetina je na nule a třetina ztrátová. Jak donutíte tu ztrátovou, která se k zákonu velmi ráda přihlásí, aby byla alespoň na nule? Oni si řeknou, tak co, zaplatí to za nás stát. Máme ještě problém, že nemáme všude dobrý management nemocnic, což vede k tomu, že jsou nemocnice ztrátové.

 

BABIŠ VŠECHNO, CO SLÍBIL, PLNÍ

Vrátím se k vašemu vstupu do politiky. Jste profesor onkologie, řídil jste Masarykův onkologický ústav a máte tedy určité renomé u veřejnosti. Když ale člověk vstoupí do politiky, dává svoji pověst všanc. Vy jste se spojil s panem ministrem Babišem. Nehlodá ve vás po tom všem, o čem se píše, tedy že spojuje moc obchodní, mediální a politickou, pochybnost, že vám jednou někdo vyčte, že jste byl u toho, když kráčel k absolutní moci?

Opozice o tom často mluví a pan Kalousek má pana Babiše na dennodenním programu. Na politické hodnocení nemám, ale hodnotím to prakticky. Pan Babiš všechno, co slíbil, zatím plní. To je pro mě rozhodující. Pokud by nedržel slovo, tak bychom nemohli spolupracovat. Mě ale zatím nezklamal. Jistě se mohou vytvářet různé hypotézy, ale to, kvůli čemu já jsem šel do politiky, tedy že budeme dělat změnu, to on plní. Má samozřejmě svůj program a já se na něj dívám ze svého hlediska. Ve zdravotnictví ale krůček za krůčkem něco děláme – povedla se třeba transparenční novela.

A kdyby třeba policie vznesla obvinění nebo nějak rozhodl soud, byl by to pro vás nějaký zlom ve spolupráci s Andrejem Babišem?

Soudy a politika jsou věci, které bych takto nehodnotil. Já se dívám jen na to, co dělá. Když mi řekl, že to bude tak, tak to tak bylo. Toho si vážím. Já a priori lidem věřím, a až když mě zklamou, tak pohár přeteče – ale k tomu nedošlo. Všechny věci kolem soudů, tomu nerozumím, ale nemyslím si, že by ovlivnily moje mínění. Musel by zklamat mě.

Jaké jsou vaše další politické ambice? Nebo je váš cíl se opět vrátit k medicíně?

Medicínu považuji za velmi důležitou věc a jsem moc rád, že pracuji v onkologii a chtěl bych v tom pokračovat. I v budoucnu bych se ale chtěl i politicky angažovat – ať už to bude tady, v Senátu nebo někde jinde. Chtěl bych být prospěšný a zatím mě to baví. My ale do politiky potřebujeme lidi, kteří ji budou umět jako své řemeslo, tedy ne takové, jako jsem já, kteří do ní fušují. Já se jí snažím dělat poctivě, ale stejně potřebujeme lidi, kteří budou politiky tělem i duší, i když se o politicích často mluví nepěkně. To je ale tím, že ještě neumíme politickou kulturu, což vidím ve sněmovně každou chvilku.

Tomáš Cikrt

Michaela Koubová

Foto: T. Cikrt