Půl roku zbývá do chvíle, kdy by měl jít do vnějšího připomínkového řízení nový zákon ošetřující sociálně-zdravotní pomezí. Ačkoliv ale mnozí kvitují, že si ministerstvo zdravotnictví a MPSV konečně nad dlouhodobě ožehavým problémem sedly a začaly spolupracovat, dosavadní výsledky hodnotí odbory i odborníci spíše rezervovaně. Podle předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníkové není ani tak potřeba zákon, jako navýšení financí, které na péči jdou.
V jaké fázi jsou nyní práce na úpravě problematického pomezí? V současné době MPSV připravuje kostru návrhu zákona, která se týká kategorizace klientů/pacientů, kritérií jejich vstupu do zařízení, vymezení rozsahu a kvality poskytovaných sociálních a zdravotních služeb, jejich financování, dostupnosti a tvorby sítě a personálního a materiálně-technického standardu. Dle schváleného legislativního plánu bude návrh změnového zákona předložen do vnějšího připomínkového řízení letos v červenci, na vládu ho MPSV ve spolugesci s ministerstvem zdravotnictví chce dát v září (půjde tedy rovnou o paragrafové znění, nebude se předkládat záměr zákona). Účinnost zákona se předpokládá od června příštího roku, případně podle rychlosti schvalování v parlamentu i dříve.
„Tato oblast se v ČR řeší již velmi dlouho. Hlavním problémem je nedostatečná propojenost služeb na sociálně zdravotním pomezí, která přináší řadu problémů především v oblasti kvality a dostupnosti zdravotní péče v sociálních službách, dále vzrůstající tlak na veřejné rozpočty kvůli úhradě potřebné péče, nárůst hospitalizací vedoucích k dalšímu přetrvávání klientů ve zdravotnických zařízeních a tím k neúčelnému vynakládání prostředků z veřejného zdravotního pojištění a k nevhodnému způsobu poskytování dlouhodobé péče. Cílem návrhu takzvaného změnového zákona je tedy jasné vymezení sociálně zdravotních služeb, optimalizace a sjednocení poskytování dlouhodobé péče, zvýšení dostupnosti dlouhodobé péče a zvýšení efektivnosti využití stávajících zdrojů financování tak, aby systém adekvátně reagoval na potřeby klientů,“ uvádí Petr Sulek z tiskového oddělení MPSV.
Podle něj je třeba od sebe v tomto segmentu přestat oddělovat sociální a zdravotní část, i když financování probíhá zvlášť. Zdravotní péče včetně té ošetřovatelské a nutriční či fyzioterapie by měla být hrazena ze zdravotního pojištění. Péče sociální pak bude hrazena klientem za pomoci příspěvku na péči nebo z vlastních zdrojů, dále z veřejných rozpočtů a finančních příspěvků zřizovatelů sociálních služeb.
Přechod z výkonů na paušál bez navýšení peněz je zbytečná práce
Právě financování je přitom to, co nejvíce trápí odbory. „Nechci být příliš kritická, ale podle mě největším problémem celého zdravotně-sociálního systému není, že by se zásadně musely upravovat právní předpisy. Problém je v úhradách a tom, kdo co zaplatí – tedy aby do systému byl dán dostatečný objem financí. Udělat změny, kdy se jednomu stanoví kompetence a druhému povinnosti, přičemž se to udělá v uvozovkách rozpočtově neutrálně, tedy že se do segmentu nepřidají peníze, nebude mít žádný efekt,“ zdůrazňuje Dagmar Žitníková, která je členkou meziresortní pracovní skupiny při MPSV, která na problematice pracuje.
Žitníková připomíná, že dnes pracuje v zařízeních sociálních služeb, která mají stejné pacienty jako LDN, 2500 všeobecných sester. Náklady na ně ročně činí 2,5 miliardy, z veřejného zdravotního pojištění jde ale na péči v těchto zařízeních kolem 1,4 miliardy. „Ze zdravotního pojištění nejsou hrazeny ani náklady na platy sester, nemluvě o nákladech na materiál, zdravotnickou techniku a rozvoj. Téměř na každém jednání pracovní skupiny tak opakuji, že nejdůležitější je dohodnout se politicky s tím, že zařízení dostanou se změnou systému nebo jeho parametrickými úpravami také finance na to, aby služby mohly poskytovat,“ podotýká předsedkyně Žitníková. Na dotacích letos zařízení dostanou 8,5 miliardy, což je daleko více, než v předcházejících letech, podle odborů jde ale stále o částku podhodnocenou. Aby zařízení fungovala bezproblémově, měla by na dotacích dostat 10,5 miliardy.
Zatím to vypadá, že nový typ zařízení, který by měl díky zákonu vzniknout, bude dostávat paušální platby za lůžkoden (psali jsme zde). Otázkou ovšem zůstává, z čeho se vlastně tato platba bude kalkulovat. „Nesouhlasíme s tím, aby se to počítalo z peněz, které na péči jdou nyní. To byla naše zásadní připomínka. Pokud se bude vytvářet kalkulace na lůžkoden, s čímž souhlasíme a je to požadavek, který uplatňujeme od roku 2006, je třeba čísla postavit reálně na materiálu, mzdových indexech zaměstnanců, které odpovídají současné průměrné mzdě, a také na započítání ostatních nákladů, které zařízení při výkonu má. Udělat dnes změnu, že přejdeme z výkonového systému na paušál bez zvýšení finančních prostředků, je zbytečná práce,“ konstatuje Dagmar Žitníková.
Zavedení paušálních plateb by uvítala také docentka Iva Holmerová, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP a ředitelka Gerontologického centra na Praze 8. „Vykazování jednotlivých ošetřovatelských výkonů je nepochybně velmi problematické, vznikají potom dohady s pojišťovnami, jak je známe například u kauzy podávání – nepodávání léků. Zdravotní stav pacientů dlouhodobé péče je natolik závažný, že je zapotřebí zajistit ošetřovatelský proces, a to bez další administrativní zátěže. Paušální úhrady jsou podle mého názoru naprosto klíčové,“ kvituje řešení docentka Holmerová, která je také členkou pracovní skupina na MPSV.
Základ: udržet lidi soběstačnými
Ke způsobu práce na problému je ovšem šéfka gerontologické a geriatrické společnosti skeptická. „Zažila jsem už mnoho pracovních a expertních skupin k dané problematice. Vyprávění o nich je už spíše anekdotické, i když je to trochu smutná legrace, když si uvědomíme, že různé snahy o řešení této problematiky tu existují již daleko více než deset let a výsledky jsou zatím bohužel minimální. Do této pracovní skupiny jsem dostala jmenování od paní ministryně s přáním mnoha úspěchů v práci. Tím si ale nejsem zcela jista a musím se přiznat, že jsem stále v rozpacích, jakým způsobem v této dobrovolné činnosti ku prospěchu dlouhodobé péče pokračovat. Moc mi to nejde – občas sice obdržím nějaké informace, ale už ne odpovědi na dotazy, vyžádané podklady a zatím ani odpověď na všechny zaslané maily,“ popisuje svou zkušenost Iva Holmerová.
Odborníci přitom usilují o to, abychom šli obdobnou cestou jako ve vyspělých zemích – tedy udržet lidi co nejdéle soběstačné. U nás ovšem není žádnou výjimkou, že pacient přijde do nemocnice s určitým problémem, který se sice povede vyřešit, ale člověk zůstane nesoběstačný, ačkoliv se předtím o sebe postaral sám. Doléčení a rehabilitace se pak ale větší části pacientů nedostane, což s sebou nese nejen snížení kvality života, ale také potřebu dalších služeb a zvýšení ekonomických nákladů státu. Právě zachování soběstačnosti a kvality života je přitom hlavní role funkční a kvalitní následné péče, jejíž součástí by pak měla být i pomoc při každodenních aktivitách v domácnosti.
„Často mluvíme o místě, kde si lidé přejí zemřít. Ale zdá se mi, že zapomínáme na místa, kde si lidé přejí žít, i pokud jsou nemocní a nesoběstační – a to je právě nejčastěji doma. Ústavní řešení jsou jistě důležitá a nutná, ale jsou to řešení zpravidla definitivní. Oproti tomu v domácím prostředí se stav člověka různě mění a na péči se podílí mnoho dalších aktérů,“ zdůrazňuje docentka Holmerová.
Faktem ovšem je, že v tuto chvíli má obor zásadní také pro sféru sociálně-zdravotní péče, tedy geriatrie, nejasnou budoucnost. To souvisí se změnou zákona 95/2004, který půjde brzy na vládu (více zde). „Nedávno jsme jako odborná společnost velmi intenzivně upozorňovali na to, že je zapotřebí geriatrie jako základní obor, aby byl možný jeho další rozvoj, výuka mladých lékařů a podobně. Od pana ministra jsme dostali dopis, ve kterém mimo jiné uvádí, že geriatrie bude nástavbou také na obor všeobecné praktické lékařství – a ejhle, teď došlý návrh vyhlášky ministerstva zdravotnictví uvádí, že se bude jednat výhradně o nástavbu na vnitřní lékařství. Obor medicína dlouhodobé péče, který shrnuje kompetence lékařů pro dlouhodobou péči a umožnil by tak další rozvoj kvality zdravotní péče v tomto segmentu, byl zrušen úplně,“ poukazuje Iva Holmerová.
Je ovšem potřeba podotknout, že oproti minulosti k jistému posunu došlo. „Nyní jsme seděli s kolegy z MPSV a bavili se o péči v sociálních zařízeních a dalších věcech. Komunikace zvláště s paní ministryní Marksovou je velmi otevřená a přátelská,“ uvedl pro ZD ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček. Jeho slova potvrzuje také šéfka zdravotních a sociálních odborů. „Velkým úspěchem je, že spolu dvě ministerstva komunikují. To je jedna stránka věci. Druhá je, aby se spolu domluvili na tom, kdo co zaplatí. Na tom vznikají rozpory a rozbroje, protože se dohadují, jestli to spadá pod zdravotnickou nebo sociální sféru. Vzhledem k tomu, že jsou zvlášť v oblasti následné péče finančně podhodnocena jak sociální, tak zdravotnická zařízení, musí oba říct, že peníze nejsou. Ne aby řekli, to zaplatí tady ten, který zase řekne, že nemá peníze a zaplaťte to vy. Komunikace by měla být o tom, že peníze je třeba do systému přidat. Diskuse ministerstev a dalších by neměla být o tom, jestli se to udělá za stávajícího objemu peněz, měla by být nad reálnými náklady. Čísla tady jsou, ale zatím to není úplná priorita. Já doufám, že se z toho priorita udělá, že péče bude kvalitní a budeme se moci rozvíjet,“ uzavírá Dagmar Žitníková.
Michaela Koubová
