Případů, kdy se lidé domáhají náhrady kvůli chybám nebo zanedbání povinností zdravotních sester, ve Spojených státech v posledních letech přibývá – a zvedá se také výše odškodného. Alespoň to vyplývá ze zprávy organizace Nurses Service Organization, která prozkoumala tyto nároky od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2014. Zda by se ale mohl podobný trend vyskytnout i v Česku, zůstává nejasné. Důvodem je odlišnost systému a také návyky ohledně toho, jakým způsobem se lidé nápravy a náhrady domáhají. Často totiž dochází k mimosoudním vyrovnáním, jejichž podrobnosti nebývají zveřejňovány. Ať tak či onak, trestání zdravotníků bývá často kontraproduktivní – vede totiž nezřídka k většímu stresu a riziku chyb.
90 milionů dolarů (tedy přes 2,2 miliardy korun) během pěti let – tolik bylo v USA vyplaceno základě žádostí o náhradu kvůli pochybení registrovaných, odborných i praktických sester. Největší riziko chyb se vyskytovalo u sester, které studovaly mimo USA, a také těch, které neměly tolik zkušeností. Podle zprávy bylo 85 procent žádostí o náhradu kvůli sestřičkám, které mají více než 16 let praxe, největší odškodné se ale vyplácelo kvůli těm s méně než pětiletou praxí.
Průměrná výše požadovaného odškodného vzrostla z 151 053 dolarů v roce 2007 na 164 586 dolarů v roce 2015. Větší odškodné se přitom vyplácelo za zdravotníky mužského pohlaví, kteří způsobili průměrnou škodu za 55 175 dolarů. Oproti tomu kvůli zdravotním sestrám ženského pohlaví se vyplácelo průměrné odškodné ve výši 38 570 dolarů. U zdravotních sester v důchodu pak bylo větší riziko, že kvůli jejich chybám bude nutné hradit vyšší odškodné. Průměrně šlo o 78 368 dolarů, což je dvakrát více než průměr u registrované sestry a zhruba o 10 tisíc dolarů více než u sestry praktické nebo odborné.
„Zpráva dává sestrám vhled do stížností kvůli pochybením, což má dopad na jejich práci. Také jim to poskytuje nástroje, které pomáhají vytvářet bezpečné prostředí jak pro sestry, tak pro pacienty, což může vést k lepším výsledkům,“ uvedl prezident Nurses Service Orzanization Michael Loughran pro Property Casualty 360.
V ČR je běžnou cestou trestní oznámení
Na podobná data, která nyní mají k dispozici sestry v Americe, si v Česku můžeme nechat zajít chuť. „Je to proto, že pokud dojde k mimosoudnímu vyrovnání mezi stěžovatelem a zdravotnickým zařízením, bývá obvykle součástí dohody o narovnání také to, že se záležitost nebude zveřejňovat a medializovat. Dat tedy máme minimum. Za poslední rok si vybavuji dva tři případy, kdy došlo k poškození pacienta nedostatečným provedením ošetřovatelské péče a dohledu nad pacientem,“ říká odborník na kvalitu ve zdravotnictví David Marx.
V Česku je přitom neblahým zvykem na prvním místě podat trestní oznámení. Důvodem může být zvyk, první nával rozhořčení i fakt, že je to zadarmo. Jenže podle Davida Marxe není taková cesta efektivní. Koneckonců tendence kriminalizovat pochybení není moc častá ani v USA, kde naopak bývá vyšší míra odškodnění.
„Medicína není tak jednoduchá, aby se ve většině případů mohlo říci, že došlo nade vší pochybnost k zavinění na straně zdravotnického pracovníka nebo zařízení. Je to dost stresující, protože personál chodí k výslechům na policii a podobně. Celosvětová tendence je řešit to smírnou cestou. I když se dělají průzkumy toho, jaké jsou priority poškozených či jejich rodin, tak se na prvním místě neobjevuje pomsta, ale minimalizace pravděpodobnosti, že se něco takového bude opakovat u někoho jiného,“ konstatuje doktor Marx.
Proto nový občanský zákoník usiluje stejně jako řada právníků o to, aby poškození pacienti či jejich rodiny přesunuli trestní oznámení do roviny občansko-právních sporů. To s sebou nese mnohem méně stresu jak pro zdravotníky, tak pro poškozené.
Křičet na sestry není řešení
I když je v USA míra kriminalizace menší, mnozí tamní systém kritizují. Nedávná zpráva organizace Pro Publica přišla s tím, že by se měl celý tamní systém týkající se profesních pochybení hodit do koše a nahradit přístupem obdobným tomu, co je běžné na Novém Zélandu či v Dánsku. Údajně by to mohlo ušetřit miliony dolarů, aniž by se nějak zhoršila bezpečnost pacientů. Právě obavy z postihu totiž mohou být jedním z důvodů pochybení.
„Traduje se, že severoamerický systém je založený na honění ambulancí – těmto právníkům se tam říká ambulance chasers – a na nátlaku na lékaře a ostatní personál, aby prováděl defenzivní medicínu a ošetřovatelství ve strachu před postihem. To reportují v posledních 15 až 20 letech zejména Američané, ale i Australané. Pacienti jsou tedy kvůli obavě ze stížností převyšetřováni, takže se provádí řada vyšetření, která nejsou nezbytná, jen kvůli alibi,“ vysvětluje David Marx.
U sester pak obavy pramení spíše z tlaku přicházejícího zevnitř zdravotnického zařízení. Pokud je totiž komunikace založená na vyhrožování postihem, personál to jen znervózní a riziko pochybení se jedině zvýší.
„Musíme se naučit žít s tím, že chyby při poskytování zdravotní péče se dějí – zdravotníci dělají chyby stejně jako všichni ostatní. Člověk se proto musí v maximální možné míře z procesů vyloučit, tedy sestra, která by ještě před 20 lety měřila v určitém intervalu krevní tlak sama, se nahradí monitorem, nebo místo nastavování rychlosti infuze ručně se použije infuzní pumpa. I tak ale k chybám dochází, protože lidé mohou být unavení nebo přepracovaní. Důležité je, jak se potom s takovou informací zachází. Bohužel to nemalá část nemocnic nejen u nás řeší viktimizací, tedy najít viníka, potrestat ho a vyhodit. Taková taktika není dobrá, protože k pochybení dojde znovu a vede to jen k tomu, že se lidé bojí postihu. Zdravotní sestry pracují trvale pod tlakem, protože vykonávají většinu činností v péči o pacienty. To obnáší vysokou míru stresu danou stavem pacientů či v současnosti u nás nedostatkem sester. Když se k tomu navíc přidá, že na ně někdo křičí a vytýká něco, co třeba ani samy nezavinily – chyby jsou totiž většinou systémové a udělal by je každý, kdo by v pozici byl, vede to k vyššímu riziku, že se něco přehlédne,“ vysvětluje doktor Marx s tím, že nejčastější chyby souvisejí s podáváním léků, chybnou identifikací pacienta nebo jeho nedostatečným sledováním a následnou pozdní identifikací zhoršení stavu.
Podle špatného scénáře ani nejlepší herec nezahraje dobře
Americká zpráva přichází s návrhem, jak problém řešit – doporučuje zavést strategie vedoucí ke snižování rizik, které zahrnují intervence zaměřené na běžné příčiny poranění pacientů, jako jsou pády, dále aktivní řešení možných komunikačních problémů s vedením a provádění vhodně načasovaných a řádných kontrol zdraví a stavu jednotlivých pacientů.
Obecně by tedy v případě, že dojde k pochybení zdravotníka, nemělo zařízení přistupovat k trestu, ale nápravě systému tak, aby se chyba neopakovala. „Jde o celosvětovou strategii, kterou vyhlásila Světová zdravotnická organizace už v roce 2004 a Evropská komise v roce 2009. Říká se tomu nesankční systém prevence pochybení. Sankce moc k ničemu nevedou. Samozřejmě, pokud někdo přijde do nemocnice s úmyslem, že někdo chce někoho poškodit, tak tomu žádný systém na světě nezabrání. Jenže 97 procent chyb je systémových, jsou způsobené tím, že se přehlíží nedodržování stanovených postupů, že se lidé nedostatečně trénují, toleruje se přepracování personálu nebo se dlouhodobě toleruje nerealizovatelný plán činností – tedy třeba že se napíše, aby se po pěti minutách měřily životní funkce pacientů, když jich je tolik, že to technicky není možné. Místo hraní si na policii je vhodné provést analýzu procesu, zjistit, kde selhal a co jsem já jako manažer neudělal nebo měl udělat lépe. Když je člověk postaven do scénáře, který je napsán špatně, tak ho ani nejlepší herec nezahraje dobře,“ uzavírá David Marx.
Michaela Koubová
