V profesním příběhu zakládajícího prezidenta České lékárnické komory PharmDr. Jana Horáčka se zrcadlí čtvrtstoletí vzestupu i ohrožení klasického lékárenství. Ještě stále zapáleně mluví o svém oboru tak, jak si ho novináři pamatují nejen z funkce prezidenta, ale i mluvčího stavovské organizace. Jenže naděje a plány, jimiž sršel v prvních porevolučních letech, vystřídal hluboký smutek současnosti. Smutek nad ztrátou charakteru lékárenství jako svobodného povolání a zdravotnického oboru. Jan Horáček v rozhovoru pro Zdravotnický deník otevřeně popisuje, jakými metodami bezohledný byznys a agresivní řetězce pohlcují české lékárny. Také se vrací k začátkům komory a privatizace i vlastnímu přerodu z nadšence v pesimistu. Dříve měl dvě lékárny a několik spolupracovníků, dnes zůstal v jedné lékárně sám a prodělává. Těší se do důchodu, který je už za dveřmi. Až do nich vstoupí, jeho lékárna svou službu skončí spolu s ním.
Když jsme spolu hovořili před 17 lety, vyjádřil jste obavy z toho, že se blíží soumrak lékárenství, nastala už ta doba?
V podstatě ano.
Jak se projevuje, co skončilo a už se nevrátí?
Mohlo by vás zajímat
Lékárenství už není založeno na výkonu svobodného povolání. Ztrácí svůj zdravotnický charakter. Ovládl ho byznys. Lékárenství je už docela něco jiného, než bývávalo. Nechci mluvit o socialismu, kdy bylo také deformováno, ale o době krátce po revoluci.
To byly zlaté časy českého lékárenství?
Ano, dobře už bylo.
Co si mám představit pod svobodným výkonem povolání?
Lékárník je tady pro pacienta a má se chovat tak, aby všechno co může a k čemu má dostupné možnosti, dělal pro jeho blaho. To jde dnes stranou. Prvotní je byznys, vliv firem a u menších lékáren boj o přežití.
Výkon svobodného povolání si představuji tak, že úkolem lékárníka je vybrat pacientovi to, co je pro něj nejlepší. Samozřejmě musíme vzít v úvahu různé úrovně tohoto výběru. Jednou je možnost záměny při výdeji léků na lékařský recept, pokud lékař nevyznačí, že si záměnu nepřeje. Tam může lékárník vybírat, co je pro pacienta vhodnější z hlediska ceny, to znamená z hlediska doplatků. Může nabídnout levnější přípravek a ulevit mu, aby tolik nedoplácel. Tady může probíhat legitimní soutěž.
Další úroveň představují nerecepturní přípravky, ať už jsou to léky, nebo doplňky stravy a tam bychom si mohli pacienty rozdělit do tří kategorií. První je pacient posel, ten dostal od manželky přikázáno, že má koupit to a to a není s ním žádná diskuse. Druhým typem je pacient, který něco chce a neví přesně co a tam už je docela dobrá debata tom, jaký přípravek by byl pro něj vhodný.
Pak je třetí typ – pacient, který se chce sám nějak léčit. Přijde s problémem, lékárník ho s ním rozebírá a trochu fušuje do ranku doktorům, protože musí do určité míry stanovit diagnózu, navrhnout nějaký terapeutický postup a nakonec s ním řešit, který přípravek je pro něj vhodný a přijatelný, jak cenově, tak například i z pohledu aplikační formy. A tady má lékárník vůbec největší prostor. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale tato práce s pacientem je docela umění. Člověk po škole jí hned tak nezvládne. Sám jsem hodně dlouho po škole a přesto přicházejí situace, které mě dokážou vyvést z míry i přivést do rozpaků, kdy třeba musím říci i, že nevím.
Asi je důležité správně rozlišit okamžik, kdy už je třeba pacienta přesměrovat na lékaře?
To je důležitá etická otázka a naše odpovědnost, kdy říci, ano toto můžete zkusit anebo důrazně varovat pacienta: hele s tím si nehrajte, běžte k doktorovi. Mám pocit a slyším to od pacientů, že se s nimi v některých lékárnách nebaví, že se jim pouze snaží něco prodat za každou cenu. Umění je totiž i neprodat. Umění je i vymluvit lék a získat si důvěru pacienta, aby přišel znovu a vracel se pravidelně.
„Neprodám za každou cenu“ – by tedy mohlo být jakýmsi sloganem svobodného lékárenství?
Ano, protože řeknu pacientovi, že není vhodné, aby si svůj zdravotní problém léčil sám a pošlu ho k lékaři. Například proto, že by měl užívat antibiotika, které mu nemůže lékárník prodat. Lékař musí určit, zda je skutečně namístě nasazení antibiotik a které konkrétně je vhodné.
CENOVÁ VÁLKA S LUPIČI SVOBODY
Kdo onu svobodu lékárníkům bere?
Velcí hráči na trhu. Ti, kteří tady vyvolali cenovou válku. Ať už jsou to řetězce, ale i tvrdě konkurující nemocniční lékárny, u nichž je otázkou, zda mají být otevřeny i pro veřejnost.
Lékárny dnes můžeme rozdělit na třetiny, podle jejich závislosti, a to na ty, které jsou v tvrdých řetězcích, virtuálních řetězcích a nezávislé lékárny. I když těch nezávislých už asi ani třetina není…
Obratově rozhodně ne.
Můžete tyto skupiny porovnat z hlediska svobodného výkonu povolání?
Logicky by se dalo předpokládat, že největší prostor pro svobodný výkon je v té třetí skupině nezávislých lékáren, ale pravda to určitě není. Ani v takzvaně nezávislé lékárně se nemusí lékárník cítit svobodně, protože když není majitelem anebo provozovatelem, ale je tam pouze zaměstnancem, tak na něj může majitel přenášet své ekonomické zájmy. Samozřejmě nějaký ekonomický zájem má každý, i nezávislý lékárník, tedy i já. I mně se stane, že hrozí, že by nějakému přípravku prošla doba použitelnosti, tak když přijde vhodný pacient, takový lék mu prodám. Ale musím mít zpětnou vazbu. Musím lék dát tomu pacientovi, pro něhož je vhodný, čili aby i on z něj měl prospěch. Prvotní tedy musí být ne fakt, že mi přípravek projde, ale že je vhodný pro pacienta. Bohužel tam, kde se preferuje tvrdý byznys, je to obráceně.
Co to znamená pacienta – přijít do řetězcové anebo do nezávislé lékárny, kde pracuje poctivý svobodně pracující lékárník?
Nechci paušalizovat v tom smyslu, že by v řetězcích nebyli kvalitní lékárníci. I tam jsou lidé, kteří své řemeslo dělají poctivě a kteří nejedou na to od kdy do kdy a za kolik. I tam jsou srdcaři, kteří se dokážou v mantinelech daných provozovatelem chovat mravně a zdravotnicky. Řekl bych ale, že možnosti mají omezenější.
V řetězcích se často při školení zaměstnanců používají pojmy jako cross-selling (křížový prodej, kdy si zákazník koupí související zboží) a up-selling (navyšovací prodej, snaha prodat dražší přípravek „vyšší“ třídy). Jak jim rozumět? Jako fintám, jak pacienta vmanipulovat do chování, kdy si z lékárny odnese, co nejvíce nakoupených přípravků, tedy i ty, které vlastně ani nepotřebuje, což je v rozporu s zdravotnickým charakterem lékárny?
Neřekl bych to tak absolutně. Záleží na tom, jak se třeba právě cross-selling provádí. Dá se dělat eticky a přínosně, ale i neeticky a násilně. Buď chtějí v lékárně dosáhnout zisku za každou cenu a vnutí pacientovi i to, co nepotřebuje, anebo při rozhovoru zjišťují, co opravdu potřebuje a pak jde cross-selling, který je vhodný. Není automaticky cross-sellingem to, co hlásá jedna kolegyně na přednáškách, že jestliže přijde pacient s receptem od kožaře a má kortikoidy, tak je povinnost nabídnout něco na promaštění kůže. Já to tak nevnímám. Mohu o tom s pacientem pohovořit, když mi ukáže místo, kde je kůže suchá, tak mu něco takového mohu nabídnout, ale necpu mu to automaticky za každou cenu. Neměli bychom hovořit o cross-sellingu, ale o péči o pacienta. Nefarmaceutičtí provozovatelé se nám snaží tyto marketinkové postupy implementovat, protože farmaceuti se je ve škole neučí. Ale jsou tu důležitější věci, zejména cenová válka.
Proč válka, proč tomu neříkat soutěž?
To mi také namítají někteří kolegové z řetězců. Soutěž by to byla, pokud by nelikvidovala ty ostatní. Tohle je válka, protože cílem je zlikvidovat konkurenci.
Jak likvidují řetězce konkurenci?
Jsou silné a mají dost prostředků na reklamu, aby inzerovaly v televizi, tisku, na billboardech. Ale to platí nejen v lékárenství, ale v potravinářství, parfumerii, botách atd. Je ale správné tímto způsobem zvyšovat spotřebu léčiv? To už je etický problém. Nemyslím si, že je to dobře. Možná bych reklamu připustil u doplňků stravy, u volně prodejných léků už jsem na pochybách a zaplaťpánbůh tady ještě není dovolena reklama na předepisované přípravky, ale je jen otázkou času, kdy se i tato oblast zliberalizuje, kdy si změnu firmy prosadí. Ale cenová válka je vážnější problém, než reklama.
Jak probíhá cenová válka v praxi?
Cena, za kterou oni přípravek prodávají, já ani nenakoupím. U doplňků stravy a volně prodejných léků ani asi nelze chtít nějakou cenovou regulaci. I moje tak trošku liberální srdce by řeklo, že by to byl nesmysl. Co mi ale strašně vadí, jsou praktiky u doplatků a recepturních léků. Ty popírají cíl, s jakým byly doplatky zavedeny. Jejich původní smysl byl regulační, tak to také bylo vždycky proklamováno. Neměly být konkurenčním prvkem. Najednou je tu celý segment, kde si mají lidí najít nejlevnější lékárnu. Je neetické, aby pacient obíhal lékárny, kde doplatí nejméně. On přeci nerozhoduje o tom, že chce užívat lék, protože ten mu napsal jeho lékař.
Námitka vždycky zněla, že pokud se zafixují ceny a doplatky, vyjdou pacienty léky dráž…
To je velký mýtus. V případě, že bude zafixována cena, nebude ani nejvyšší, ani nejnižší. Bude taková, jakou stanoví stát, nebo nějaký regulátor. Stát může říci, chybí peníze ve zdravotnictví, potřebujeme nalít peníze lékařům, tak vezmeme zase z lékáren, jako vždycky a nestanoví úhrady a ceny, které jsou nyní, ale například o deset procent nižší. Nic se nestane, pro pacienta bude situace zhruba stejná. Není pravda, že musí být nejdražší. Může to být levnější, i dražší.
Stát ale musí úhrady i ceny léků nastavit způsobem, který bude právně v pořádku.
Tvorba cen a úhrad musí být upravena zákonem. Když jsme ale u zákonnosti, jsou u nás regulovány položky, které ze zákona regulovány být nemají. Například léky, které mají generické varianty. V zákoně o cenách je naprosto jasně napsáno, které komodity mají být regulovány, týká se případů, kdy nelze zajistit konkurenci. V situaci, kdy tu máme rozvinutý trh generik, tak tu je cenová konkurence a není k regulaci důvod. Má být stanovena úhrada a cena může kolísat, jak chce. Náš trh s léky je vlastně přeregulovaný.
NEJAGRESIVNĚJŠÍ JE DR. MAX
Vraťme se k cenové válce, jaké jsou její podoby, například odpouštění doplatků?
Odpouštění doplatků je velmi viditelný syndrom. Nejagresivnější je v tom síť lékáren Dr. Max, která dělá akce, při nichž se tváří velice humanitárně, například, že důchodcům garantuje 50procentní slevu. Vynechejme, že je to klamavá reklama, prostě pravda to vždycky není, ale dejme tomu, že nějaké slevy poskytují a že je to legální. Mně ale vadí princip. Doplatky by neměly být různé tak, aby si pacient podle nich vybíral lékárnu. Když mně dnes přijde do lékárny paní a otevře dveře, řekne: Vy jste co? Lékárna Na Maninách, odpovím. A čí je to lékárna? Moje lékárna. A vy jste řetězec jakej? Žádnej, říkám. Na shledanou, loučí se paní.
Jak ale říká klasik, nechci slevu zadarmo. Z čeho takovou nabídku řetězce financují?
Máme regulaci maximálních cen a je množné jít směrem dolů, tedy cenu je možné snížit. Když lékárník nakoupí přípravek za normální cenu, má na něm menší zisk a spíše tratí. Velcí hráči pracují s takzvanou zadní marží, kdy nutí výrobce, aby jim platili za obraty. Podobně jako výrobci třeba potravin uplácejí řetězce, například supermarkety za obraty, tak tady funguje systém bonusů. Tvrdím, že je to porušení cenové regulace, protože, když řetězce nakoupí ve výsledku za polovinu, měly by stanovit cenu takovou, že vezmou cenu reálnou, za jakou nakoupily, to znamená po odečtení bonusu a z toho by se měla odvíjet jejich cenotvorba. Pak by totiž většina pacientů neměla poloviční doplatek, ale třeba by neměla žádný, a pro všechny, nejenom pro důchodce. Řetězce takto okrádají i pojišťovny. Mnohdy se totiž stává, že jsou ceny nižší, než úhrady, ale oni účtují pojišťovně plnou úhradu, protože vycházejí z normální ceny a mají tam ještě na bonusech peníze takříkajíc pro sebe. Tyto peníze používají na agresivní cenovou politiku. Na takový zpětný bonus malé lékárny nedosáhnou. Tam je hlavní zdroj zisku řetězců. Oni totiž jinak mají náklady vyšší než my.
Velcí mají vyšší náklady, než ti malí?
Nechci říci, že je všechno na řetězcích špatné. Mají ohromnou výhodu, zajišťují dostupnost lékárenské péče. Jedou v sobotu, neděli a dlouho do večera. To je jejich velké plus, ale tím pádem mají velké náklady. Platí velké nájemné v supermarketech. Na bonusech a dalších prebendách se jim musejí vrátit a ještě dosáhnout zisku.
Zkoušeli jste o té cenové válce s řetězci mluvit?
To nemá vůbec cenu, protože na tom mají založen svůj byznysplán. Zajímavé je, že by už teď s nimi byla řeč o regulaci sítě lékáren, protože už i oni mezi sebou cítí, že mají problém.
A že tato cenová válka je vlastně porušením zákona, v tom něco komora zkoušela dělat?
Já si myslím, že by něco dělat měla. Když si přečtu komorový časopis, tak tam většina našich činovníků odpoví, že si nemyslí, že jde o porušení zákona.
Dneska je vedení komory v jiné situaci, než bývalo za vašich časů – velkou část členů už tvoří zaměstnanci řetězců. Mění se tím jeho postoj?
Možná, že ano. Nebo někteří lidé z vedení komory už mají nějaké plány do budoucna a už někam směřují a komora je jejich výtahem.
Může nějak prodejní politikou řetězců trpět pacient?
Víme od zaměstnanců řetězců, že mají své brandy – značky-, které musejí tlačit. Když prodávají ty správné značky, jsou odměněni, když nikoliv, jsou penalizováni. Odměna se odvíjí od toho, kolik prodají brandů a kolik prodají přípravků od firem, s nimiž mají výhodné smlouvy. Pak dochází k násilné substituci léků. Stává se, což od pacientů slyším každou chvíli, že se s nimi v řetězcové lékárně nebavili a dali jim něco jiného, než měli předepsáno a oni se mě ptají, zda je to či není to samé.
To dělají všechny řetězce stejně?
Dr. Max v tom vyniká. Benu je slušnější, ale to můj soukromý názor.
JSEM TADY SÁM
Když přijde řetězec na území, které chce obsadit, jak to probíhá?
Obvykle tak, že navštíví majitele či provozovatele lékárny řekne mu: Koukněte se, my bychom tuto lékárnu potřebovali a udělají mu nabídku. Nevím, jak teď, ale dříve to byly slušné nabídky. Lékárník obvykle souhlasí, protože ví, co by následovalo. Když neprodá, udělají krok dvě. Jdou za majitelem nemovitosti, nabídnou mu větší nájemné. A pokud ani to nejde, například, když je lékárník zároveň majitelem nemovitosti, tak si najdou prostory někde poblíž a postaví mu naproti konkurenci. Síť žel není nijak regulována.
Jak dopadla cenová válka rozpoutaná řetězci na vaši lékárnu?
Přišel jsem o hodně, zejména starších, pacientů, kteří mají více doplatkových receptů a chodí teď k řetězcům. Oni si to nedovedou spočítat. Vidí slevu a vůbec jim nedochází, že když si tam pak koupí něco z volného prodeje, vyjde je nákup dráž než u mě. Tam opravdu platí „nechci slevu zadarmo“. Pokud není sleva v rámci akce a nemají jí řetězce na svých letácích, tak mají daný přípravek kolikrát dražší než já. Vnímám to úkorně. Stává se mi, že přijde pacient, načerpá ode mě informace a maže mi med kolem pusy – já k vám rád chodím, vždycky se u vás dozvím plno věcí, vy mi to hezky vysvětlíte – a pak si u mě koupí náplast. Já tedy poskytnu zdravotní službu, výkon, defacto za náplast a obrat za mne udělá řetězec.
Kolik pracuje ve vaší lékárně lékárníků?
Jsem tady sám.
Odjakživa?
Byli jsme tu tři lékárníci.
Bylo to ekonomicky neudržitelné?
Ano, už i sám několik let prodělávám. Počítám do důchodu dny, abych to vydržel.
Půjdete do důchodu a zhasnete? Zavřete navždy svou lékárnu?
Lékárna asi skončí. Pokud by jí někdo koupil, tak aby jí utáhnul, musel by buď dělat velké baťohy (tzv. baťůžkaření je dodávání léků do ordinací lékařů, kde jsou pacientům prodávány pozn. redakce), nebo reexporty (vývoz léků určených pro Česko do zemí, kde se prodají za vyšší cenu, například do Německa – pozn redakce). Musí zkrátka dělat, něco, co není košer, jinak se neuživí.
Nemluvíte jako obchodník, abyste lékárnu prodal, měl byste jí vychvalovat…
Já bych se jí pokusil prodat, ale kdo by dělal lékárenství jako já, tak jí nemůže koupit.
Vy jste měl ještě jednu lékárnu?
Ano v Petrovicích. Odtud mě vytlačil bývalý chirurg a malý řetězec lékáren Magistra. Ten měl lékárnu na Proseku a už odtamtud mně batožil doktory z Petrovic. Lékárna byla v obecní poliklinice a obec mi na základě tlaku onoho lékaře dala soudní výpověď. První soud jsem vyhrál a druhý jsem prohrál.
MÁLO JSME KORUMPOVALI
Když jste se stal v roce 1992 prvním prezidentem České lékárnické komory, tak jste byl – pokud jde o lékárenství v Česku – optimistou?
To jsem si nějaký soumrak oboru nepřipouštěl, to bych do toho nešel. Myslel jsem si, že naše lékárenství bude stejně normální jako ve zbytku Evropy. Tehdy se nám líbily dva modely: francouzský nebo rakouský. Idea byla, že provozovatelem lékárny by mohl být jenom lékárník, v krajním případě obce, když by chtěly zajistit péči, samozřejmě nemocnice, případně nějaké řády. Bylo nám jasné, že jakmile bude provozovatelem laik, ať už je to fyzická nebo právnická osoba, a odpovědný lékárník bude v závislém postavení zaměstnance, ocitne se pod tlakem, aby dělal věci, které mohou být v rozporu s jeho posláním. Největší problém nastal s dělením odpovědnosti. Viděli jsme to potom na čestné radě komory, když se stal nějaký malér a povolali jsme si odpovědného lékárníka, který říkal, že za nic nemůže, že to či ono přál provozovatel a že je jenom zaměstnanec, který se bál vyhazovu. Zaměstnavatele ale před čestnou radu hnát nemůžeme. Tam se kompetence i odpovědnost drolily.
Jak jste se jako komora tenkrát v raných devadesátých letech bránili?
Dobře si pamatuji, jak jsem ještě v době, než platil zákon o léčivech, vysvětloval poslancům, jak může někdo přijít k lékům Kromě toho, že je předepíše lékař, nebo jde o léky volně prodejné, tak další způsob byl – pořídit si lékárnu! Oni na mě začali ječet, že chci bránit privatizaci. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to není nic proti privatizaci, že je to jako když chce někdo řídit auto, ale nemá řidičák. Mohli zákon udělat tak, aby majitel nemohl lékárnu také provozovat, aby byl jenom majitel, aby tam byla zarážka, že nebude mluvit do provozu, ale nechtěli nám naslouchat.
Měli jste vůbec šanci něco prosadit, kdybyste postupovali jinak?
Všechno jsme mohli dělat jinak. Především jsme málo korumpovali, respektive jsme vůbec nekorumpovali. Možná, že kdybychom byli jiní, že bychom své zájmy prosadili. Chyběla ale především politická vůle. Když na mě poslanci ječeli, nedokázal jsem jim vysvětlit rozdíl mezi majitelstvím a provozovatelstvím ani dělení kompetencí a odpovědností. Nechápali to a dívali se na nás jako na normální obchod, neviděli za lékárnami zdravotnictví. Možná jsme také málo řvali. Možná jsme měli vzít více peněz a najmout si píáristy, kteří by to za nás vysvětlili, ale ani tak si nejsem jist, že bychom uspěli. Někteří mladší kolegové nám vyčítají, že jsme nedělali dost. My jsme ale třeba tenkrát zavedli neblahý milión a kvůli tomu nakonec poslanci změnili zákon o hospodářské soutěži, aby se na nás v této věci vztahoval (když začala privatizace, snažila se lékárnická komora zabránit tomu, aby se lékárny dostaly do rukou „veksláků a zelinářů“, a proto požadovala za licenci od lékárníka, který chtěl pracovat pro nelékárnický subjekt, jeden milión korun – pozn. redakce).
V devadesátých letech s píár uměl pracovat málokdo…
Neuměli jsme to. Navíc tu byla velmi liberální nálada, trh prý vše vyřeší. Pan Klaus řekl, že neexistuje, aby tu byly „nějaké cechy“ a na komoru se díval jako na cech.
Nebyl problém také v tom, že lékárníci, kromě komory, v podstatě mlčeli?
Ano byl, protože je to také feminizovaný obor. Dalším faktorem je, že se mnoho lidí do soukromého sektoru nehrnulo. Hodně jich tam vehnal rozpad ústavů národního zdraví. Co takový lékárník měl dělat? Pracoval tam odjakživa a najednou měl na hlavě problém, zda privatizovat, či neprivatizovat. Spousta lidí do toho nešla, lékárnu opustili a nechali se zaměstnat. My lékárníci jsme podnikat zpočátku neuměli, nebyli jsme připraveni. Docházelo k případům, kdy si támhle někde na vesnici nějaké holky myslely, že to, co mají v kase je zisk a nechápaly, co je obrat a taky špatně dopadly.
Časem vás tedy nadšení opustilo?
Nejprve jsem doufal v zářné zítřky a v civilizované poměry. Postupem času jsem viděl, jak je snaha omezit pravomoci komory, nabourat monopol lékárníků, o němž jsem stále slyšel, jak je nemravný. Namítal jsem, že je to jako monopol chirurgů, ti jsou také jediní, kdo smí řezat do lidí. Ale nepochodil jsem. Prý je lékárenství jenom kšeft a byznys. Ano, patřila k němu vždycky i obchodní stránka, ale oni viděli jenom ji. My zase více tu zdravotnickou. Posléze se ze mne stal pesimista a začal jsem předvídat smutné zítřky. Říkal jsem, že když nebudou lékárny vlastnit lékárníci, za chvíli nastoupí řetězce. Nepřišly hned, ale pak došlo ke zvratu a pak už se rozjely a už to nikdo nezvrátí. Proto jsem poté vyzval lékárníky, aby sami provozovali třeba malé řetězce, protože, když ne oni, chytne se toho někdo jiný. Byl jsem napaden, že jsem předtím hlásal něco jiného, že jsem otočil. Jenže já jsem viděl, kam jde vývoj.
ODMĚNA ZA VÝKON? POPLATKY VARUJÍ
Co se dá dnes udělat pro zachování zbytku zdravotnické povahy lékárnického povolání?
Nevrátíme úpravu vlastnictví ani podmínku, že jednu lékárnu smí provozovat jeden lékárník. Daly by se ale zcivilizovat úhrady a ceny. Tak, aby u léků na recept neprobíhala cenová a úhradová válka. Strašně totiž poškozuje lékárníky v očích veřejnosti. Ten, kdo má normální ceny je za zloděje. Více nás poškodila už jen kampaň Davida Ratha, když byl ministrem zdravotnictví. Hrál na nejnižší pudy a dodnes jeho stopa přetrvává. Lidé například stále poukazují na počet lékáren. Ano je jich více, ale že dříve byla jedna a pracovalo v ní deset lékárníků a teď je jich deset, ale s jedním lékárníkem a že dříve stály fronty a nyní nestojí, už nevidí. Také bylo méně ordinací, méně nemocnic, méně lékařů.
Může současný stav změnit zavedení odměny za výkony lékárníků?
Nejsem příznivec samospasitelnosti výkonů. Všechno tkví v detailu. Nezáleží to na samotném výkonu, ale na jeho nastavení. Máme zkušenosti z 30korunových poplatků. Marně jsem tenkrát přesvědčoval pana ministra Julínka, že se stanou předmětem konkurenčního boje a marně jsem mu říkal, aby se vybíraly tam, kde vznikají, tedy u lékařů při preskripci, kdy se určuje, zda lék pacient potřebuje nebo nepotřebuje. Nedal si říci. Dopadlo to tak, jak jsme čekali. Stal se z nich konkurenční prvek. 30korunové poplatky, byly vlastně odměnou za výkon.
Tak to také bylo trochu myšleno, že poplatky ukáží, že lékárník poskytuje nějako službu, která má nějakou finanční hodnotu a pacient měl platiti 30 korun jako marginální část z této hodnoty.
A jak tento v podstatě výkon dopadl? Když se nyní poplatky rušily, tak místo 30 korun, které nám slíbili, jsme dostali 12 a ještě k tomu z nich platíme DPH. Máme tu tedy příklad, jak může katastrofálně dopadnout nastavení výkonů. Jedinou výhodou oněch současných 12 korun, které platí pojišťovny je, že zatím nemohou být předmětem soutěže.
Máme ještě jednu věc, která je výkonům podobná, totiž taxu laborum. Nyní se mi jeví docela dobrá, nestěžuji si na ní. Předtím, než vyjednalo Grémium majitelů lékáren změnu, byla hanebná. Dnes obnáší alespoň trochu pracnost přípravy a blíží se realitě ohodnocení práce lékárníka, nebo jeho asistenta. Vychází se tam i z časových hodnot, jak dlouho která příprava trvá, jaké znamená úsilí. To je také příklad výkonu.
NA DŮCHOD SE STRAŠNĚ TĚŠÍM
Když žijeme v době soumraku lékárenství, tak přepokládám, že nikdo z potomků obor nedělá?
Já mám syna lékárníka! Jde do Německa. Intenzivně se učí jazyk, pracuje na tom. Moje bývalá paní je také lékárnice, ale je v jiné situaci. Působí na vesnici. Tam není konkurence a lidé se nedívají, zda jsou léky za rohem levnější. Vědí, že se jim nevyplatí jet do města pro nějaký nižší doplatek. Ne, že by ho rádi nevyužili, když už se do města vypraví, tak si v Kauflandu nakoupí. Lékárny na vesnicích, které na tom byly špatně, už zanikly. Ty, které se udržely, jsou na tom lépe, než mnohé malé lékárny ve městech, které živoří pod tlakem řetězců.
Až zavřete lékárnu a půjdete do důchodu, čemu se budete věnovat?
Možná bych pro někoho pracoval, vypomáhal na nějaký kratší úvazek. Jinak mám co dělat. Dceru mám na Kypru, teď si dovolím tam jet na deset dní, tak bych tam třeba pobyl dva měsíce. Mám zahrádku, chodím na houby, jsem ještě pořád trochu fit, takže jsem schopen jezdit na kole. Jsem diabetik, mněl bych se hýbat, zhubnout. Pořád si říkám, až budu v důchodu, přestanu užívat metformin, protože všechno vyšlapu, což je asi iluze. Na důchod se ale strašně těším.
Tomáš Cikrt
Foto. autor
