Média přinesla v uplynulých dnech zprávu (například Novinky zde) o tom, že soud uložil nemocnici v Šternberku vyplatit chlapci s trvalým vážným zdravotním postižením následkem chybně vedeného porodu odškodné ve výši 9,5 milionu korun (ve skutečnosti to ale bylo 10 milionů). Zdravotnický deník zajímalo, zda je tato částka výjimečná, nebo obvyklá, a co vlastně vyjadřuje. České nemocnice se totiž musí adaptovat na změněnou situaci v oblasti náhrady škody na zdraví. Ústavní soud svými rozhodnutími již dříve jasně ukázal, že systém odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění podle starého občanského zákoníku a vyhlášky ministerstva zdravotnictví je nedůstojný. Vznikl nový občanský zákoník, neplatí již vyhláška a i praxe soudů se přiklání ke změně, která znamená jediné – nemocnice musejí počítat s tím, že je případné chyby budou stát víc peněz. Oslovili jsme přímo doktora Michala Ryšku, soudce Krajského soudu v Brně, který zmiňovaný případ rozhodoval, abychom zjistili, jakým způsobem se soudy dobírají výsledné částky.
Jak uvedly Novinky.cz, byl porod chlapce v nemocnici v Šternberk od začátku komplikovaný a lékaři měli podle soudu zasáhnout buď použitím kleští, nebo provedením císařského řezu. Jenže se k použití kleští odhodlali příliš pozdě. Došlo k poškození mozku a obrně. Jen díky nezměrné péči rodiny se těžce postižený hoch naučil komunikovat přes počítač a dokonce zvládl nastoupit i do školy.
„Odpovědnost žalované nemocnice byla již v minulosti dovozena mnou i Vrchním soudem v Olomouci ohledně milionu pro matku a teď šlo již jen o to, kolik pro to těžce poškozené dítě. Celkově přitom nešlo o částku 9,5 milionu, ale 10 milionů. Žalobou bylo nárokováno bolestné 300.000,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 9.700.000,- Kč, tj. celkem 10.000.000,- Kč. Nedávno bylo pojišťovnou nemocnice zaplaceno bolestné 90.000,- Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění 540.000,- Kč. Ve zbytku, tj. co do bolestného 210.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 9.160.000,- Kč, bylo v pátek rozsudkem žalobě vyhověno,“ vysvětlil nám soudce Michal Ryška, který nám poskytl i části odůvodnění rozsudku, které snad čtenáři dále osvětlí proces, jenž bychom mohli nepěkně nazvat „konstrukcí ceny“ (pan doktor také vystoupil nedávno na velice zajímavém semináři na téma odškodňování, který společně pořádaly lékařská a právnická fakulta a o kterém ZD informoval zde).
Metodika umožňuje jít až na 13 milionů
Při stanovení výše náhrady za vzniklou škodu (újmu) nezletilému žalobci soud respektoval, „že celý systém odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, daný na základě zákonného zmocnění v § 444 odst. 2 obč. zák. vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu nedůstojný a odporující principům, které je nutno ctít v demokratické společnosti“. Z nálezů Ústavního soudu plyne, že soudem stanovená výše náhrady musí splňovat ústavní požadavek proporcionality (přiměřenosti výše náhrady k rozsahu újmy). A dosud v Česku dlouhodobě vládla disproporce mezi základními sazbami odškodnění dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a skutečným rozsahem újmy poškozených, a to zejména v závažnějších případech.
Dnes máme nový občanský zákoník a vyhláška je zrušena. Soudům nic nebrání v tom, aby namísto ní používali i u starších případů novější pomůcku, kterou je Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 nového občanského zákoníku) z dílny Nejvyššího soudu. A z ní plynou vyšší částky než v minulosti.
Jak ale upozorňuje soudce Ryška, i v oné minulosti docházelo v soudní praxi „u fatálních zásahů do práva na zdraví na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění i k pravomocnému přiznání částek okolo 15 milionů korun“. V extrémním případě byla dokonce Obvodním soudem pro Prahu 10 nepravomocně přiznána rekordní částka 30 milionů s tím, že podle mediálních informací byla návazně uzavřena mimosoudní dohoda na částku 20 milionů.
Soudce Ryška, i když šlo o starší případ, přihlédl ke zmíněné Metodice Nejvyššího soudu. „V tomto směru pak platí, že pomyslná hodnota zmařeného (byť neskončeného) lidského života při absolutním vyřazení ze všech sfér společenského uplatnění by se dle Metodiky měla pohybovat právě kolem 10.000.000,- Kč s tím, že utrpěl-li poškozený zranění ve věku 0-24 let, lze náhradu za ztížení společenského uplatnění navýšit o 30-35%, tj. cca na částku 13.000.000,- Kč až 13.500.000,- Kč,“ píše ve zdůvodnění rozsudku.
Soudce nakonec uznal jako přiměřené žalobou nárokované bolestné 300.000 korun a náhradu za ztížení společenského uplatnění 9.700.000 korun.
Když si jeho přístup zjednodušíme, zvažoval argumenty pro stanovení výše částky odškodnění (bolest a ztížení společenského uplatnění) a následně, zda je důvod ji zvyšovat ještě o další procenta (zda je zapojení chlapce do života, resp. kvalita života nulová, nebo zda je schopen nějakým způsobem komunikovat, hrát si atd.). Opíral se přitom mj. o vyjádření znalce.
Argumenty pro vysoké odškodnění
Citujme ze zdůvodnění rozsudku: „Z hlediska vytrpěných bolestí dle znalce platí, že byla dána extrémně prodloužená doba léčení, když různé formy rehabilitační léčby nezletilého trvaly prakticky nepřetržitě od narození minimálně do října 2015. Z hlediska ztížení společenského uplatnění je u nezl. žalobce dána těžká ztráta kognitivních a pohybových schopností, byť v jistém drobném rozsahu jsou tyto přítomny a nejsou tedy zcela vyřazeny. Je však naprosto neschopen sebeobsluhy a plně odkázán na celodenní intenzivní pomoc druhých, zejména matky. Drobné zachování kognitivních a pohybových schopností nemůže vést k částečnému zamítnutí žaloby, neboť je jednoznačně převáženo věkem poškozeného a faktem, že si fatální újmu nese a ponese celý svůj život již od narození. Ani přes intenzivní každodenní úsilí rodičů, zejména matky (která se ve prospěch fyzicky i psychicky vyčerpávající péče o nezl. žalobce sebeobětovala), o jeho alespoň omezené zapojení do života, včetně integrace do procesu vzdělávání, nejsou schopnosti čtení nebo psaní ani za pomoci pomůcek v současné době u nezl. žalobce plně dány a jsou toliko omezené. Jejich zvládnutí je v dohledné době nepravděpodobné ……daný stav je takový, že tyto schopnosti ani přes využití nákladných speciálních pomůcek plně dány nejsou, jsou dány toliko omezeně a retardovaně. Soud považuje za neakceptovatelné, aby jen v tomto rozsahu bylo traumatizující soudní řízení protahováno „čekáním na zázrak“, zda si těžce poškozený nezl. žalobce během času skutečně tyto schopnosti s vynaložením mimořádného úsilí sebe i blízkých a s využitím nákladných speciálních pomůcek více osvojí.“
Argumenty proti navýšení o další procenta
Jak už jsme uvedli výše, na základě Metodiky Nejvyššího soudu lze u poškozeného, který zranění utrpěl ve věku 0-24 let, uvažovat na náhradě za ztížení společenského uplatnění o částce cca 13.000.000 až 13.500.000 korun, ovšem za podmínky stoprocentního vyřazení poškozeného ze všech sfér společenského uplatnění. V konkrétním případě, o němž tu píšeme, ovšem soudce zjistil, že „jistá omezená kvalita života je u něj i v důsledku intenzivní péče osob blízkých (zejména matky) a využívání pomůcek v současné době přítomna“. Chlapec je omezeně schopen úchopu, rozeznává nejen osoby blízké, ale i spolužáky ve škole, omezeně chápe některá čísla a písmena, je schopen emocí a jejich vyjádření, je schopen nonverbální komunikace a také hraní počítačových her s využitím pomůcek. „Bylo by za této situace zcela neadekvátní označit kvalitu jeho života za nulovou a jeho vyřazení ze života za naprosté,“ píše se ve zdůvodnění rozsudku.
Právníci před branami nemocnic
Jak je patrno z výše citovaných úryvků z odůvodnění rozsudku v mediálně prezentovaném případě, soudy velice pečlivě vyhodnocují dopady poškození společenského uplatnění. Zdravotníci mají často pocit, že částky odškodnění jsou neadekvátní vzhledem k tomu, že považují svůj postup za správný, nebo že se jim jejich vlastní chyba nezdá tak „velká“. Zásadní je ovšem dopad oné chyby na další život poškozené osoby. Zdravotnická zařízení tak musí myslet nejen na kvalitu (a dokumentaci postupu) práce svých lékařů a dalších zdravotníků, ale i na dostatečně vysoké pojištění. Je zřejmé, že soudci se shodují, že doba nedůstojného ohodnocení bolesti a ztíženého uplatnění již minula a nebudou váhat ani s vyššími částkami odškodného. Také pacienti jsou si stále více vědomi svých práv. Jejich advokáti budou na jejich poptávku reagovat. Na druhou stranu je dobrou zprávou, že je tady Metodika Nejvyššího soudu a že nehrozí nějaké extrémní „úlety“ směrem do závratných výšin.
Tomáš Cikrt
