Jméno psychiatra a bojovníka proti alkoholové závislosti Jaroslava Skály se stalo legendou nejen mezi jeho pacienty a odborníky. Téměř 35 let stál v čele protialkoholní léčebny v pražské Apolinářské ulici a do historie se zapsal i založením první protialkoholní záchytné stanice na světě. Skála, od jehož narození uplyne 25. května 100 let, zaváděl nové způsoby léčebné terapie a na své pacienty měl často nekompromisní nároky.
Ovlivnil generace lékařů a psychoterapeutů. Své metody, které jsou stále živé a upravují se aktuálním potřebám, Skála praktikoval v době, kdy nebylo jednoduché veřejně mluvit o alkoholismu v socialistické společnosti. Proto si také docenturu mohl dodělat až v 90. letech. Stal se mezinárodně uznávanou veličinou, v letech 1966 až 1976 byl expertem Světové zdravotnické organizace. Prezident Václav Havel v roce 2002 udělil Skálovi medaili Za zásluhy.
V mládí patřil mezi nadějné atlety, po gymnáziu se přihlásil na medicínu a zároveň studoval i tělovýchovný institut. Stačil ho dokončit ještě před zavřením vysokých škol v roce 1939 a během druhé světové války vyučoval tělocvik. Skála cvičil po celý život – až do vysokého věku, dával přednost běhu a učil to i své pacienty, hlavně kuřáky. Byl tradičním účastníkem běchovických a kunratických běhů.
Po válce Skála dokončil studium medicíny a stal se asistentem na psychiatrické klinice. Díky svým jazykovým znalostem byl vyslán na mezinárodní konferenci o problémech alkoholismu do Bruselu. Setkání se zahraničními odborníky pro něj znamenalo zásadní zlom v jeho profesním životě. „Vrátil jsem se jako člověk, který potkal svou šanci… Bylo to stejné dobrodružství jako třeba objevování neznámých zemí,“ popisoval Skála své tehdejší pocity.
V únoru 1948 spolu se svými pacienty založil dodnes existující Klub lidí usilujících o střízlivost (KLUS) a v září téhož roku vzniklo protialkoholní oddělení psychiatrické kliniky v Praze. V roce 1951 pak Skála založil unikátní zařízení – protialkoholní záchytnou stanici, která se postupně stala vzorem pro obdobná zařízení ve světě. Ke složení klientů záchytky Skála v jednom rozhovoru uvedl: „Statistiky jsme si vedli pečlivě. Nejpočetněji zastoupenou profesí byli instalatéři a hned po nich se umístily citlivé duše – autoři veršů pro děti.“
Skála kladl velký důraz na dodržování režimu, neboť závislost podle něj byla kombinací duševní poruchy a nedisciplinovanosti. Jeho tvrdé metody byly proslulé a dokonce se staly i součástí lidové tvořivosti – traduje se například známý vtip, v němž jeden alkoholik říká druhému: „Nemůžu jezdit na výlety do přírody. Jak vidím skálu, zvracím…“
Lékař sám abstinoval od roku 1951, kdy jej jednou ráno po večírku upozornila dlouholetá spolupracovnice a posléze i životní partnerka Arnoštka Maťová, že je cítit alkoholem a že by to mohlo pacientům vadit. Od té chvíle Skála s alkoholem skončil, aby „nekázal vodu a nepil víno“, později přestal i kouřit. Svého rozhodnutí nelitoval: „Nenašel jsem na alkoholu nikdy nic, co by zároveň nebylo někde jinde.“ Mezi své záliby řadil dechovku, sport a také ženy.
„Alkoholog“ Skála se narodil 25. května 1916 v Plzni. V letech 1946 až 1982 pracoval na psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a od roku 1948 vedl její protialkoholní oddělení. V roce 1982 odešel do důchodu. Je autorem zhruba 200 odborných publikací. V roce 1945 se Skála stal členem sociální demokracie a po násilném sloučení s KSČ se v roce 1948 stal členem komunistické strany. Po pěti letech byl za kritiku tehdejší měnové reformy vyloučen.
Skála, který zemřel 26. listopadu 2007 ve věku 91 let, byl rozvedený. V desetiletém manželství se mu narodily dvě děti – dcera a syn. Odkaz svérázného zakladatele léčby závislostí odráží Cena Jaroslava Skály, která se uděluje za autorské práce o léčbě závislostí.
-čtk-
