Ve středu mě dosti nepříjemně překvapila zpráva Lidovek, že se Česká lékařská komora v rámci boje proti přehnané byrokracii zaměřila na institut informovaného souhlasu. Upřímně doufám, že došlo k nějakému informačnímu šumu a čeští lékaři ve skutečnosti omezovat práva pacientů pod záminkou boje proti úřednímu šimlu nechtějí. Pokud bych ten článek náhodou byl popisem reálných myšlenkových pochodů vedení ČLK, tady je pár důvodů, proč je to mírně řečeno nemoudrý nápad.
Informovaný souhlas je základní nástroj ochrany práv pacienta. Jeho zakotvení v zákonech č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zejména jeho skutečné vymáhání je jedním ze zásadních posunů k lepšímu v praxi poskytování zdravotních služeb po roce 1989. Nejsou to však jen naše vnitrostátní předpisy, k důsledné praxi vyžadování skutečně informovaného souhlasu před poskytnutím zdravotních služeb nás zavazuje také např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2011 sb. m. s.).
Důkladně informovat pacienta o tom, co ho čeká, jaká má léčba (a na druhé straně i její neposkytnutí) rizika, jaké jsou alternativy léčby, ale také následně si nechat písemně potvrdit, že pacient veškeré požadované informace dostal, to všechno není nějaký frivolní výstřelek změkčilých porevolučních právníků toužících komplikovat život lékařům, kteří zachraňují životy. Jde o v civilizovaných zemích naprosto standardní požadavek a běžnou praxi, která ve skutečnosti poskytování zdravotních služeb nijak nekomplikuje, zní tedy dosti překvapivě, že zrovna v České republice by si lékaři na komunikaci s pacientem neměli udělat čas.
Pokud snad pohlaváři ČLK budou tvrdit, že nemají nic proti poučení pacienta, ale vadí jim byrokracie v podobě podepisování potvrzení o tom, že pacient byl informován a s konkrétní péčí souhlasí, je to jen absurdní výmluva, která v konečném důsledku bude nejvíce škodit právě lékařům. Samotné poučení samozřejmě trvá násobně déle než podpis jednoho (výjimečně více – pokud se separátně podepisuje souhlas s hospitalizací a anestézií) papíru. Zákon dokonce vyžaduje informovaný souhlas v povinně písemné formě jen v několika spíše výjimečných případech. Přesto je v drtivé většině nemocnic pravidelně udělován informovaný souhlas v písemné podobě i tehdy, pokud na tom zákon netrvá. Jde samozřejmě o ochranu lékaře, který bude u soudu v krajně nepříjemné důkazní situaci, bude-li pacient (třebas i s pomocí rodinných příslušníků) tvrdit, že informovaný či souhlas vůbec před konkrétním zákrokem chyběl.
Na druhou stranu jde i o ochranu pacienta – pokud bude stačit na jedno kliknutí do dokumentace doplnit větu, že bylo provedeno poučení a pacient souhlasí, v kolika případech půjde pacient na sál zcela bez informací? Jistě, leckdo z nás se bude sám po informacích pídit, lékaře se ptát a aktivně komunikovat, ale skutečně to zvládne i vaše osmdesátiletá babička?
Informovaný souhlas se samozřejmě neuděluje při příjmu na ARO, obavy (převážně laiků) z toho, že pacient v přímém ohrožení života bude muset pročítat stohy papírů a pak je podepisovat, nejsou na místě. Stejně tak nemá jít o nějaké strašení pacienta. Pokud někdo nechce veškeré informace slyšet, není nic jednoduššího, než to lékaři sdělit, a jedním podpisem konstatovat souhlas s čímkoli, co lékaři uznají za vhodné.
Pokud snad v některé nemocnici skutečně pacient musí podepisovat tlusté svazky papírů s informacemi, jimž nemá šanci porozumět, není to chyba systémová (legislativní), nýbrž selhání konkrétního nemocničního právníka a náměstka ředitele pro léčebnou a preventivní péči. Ti mají najít společnými silami takovou formu, která splní požadavky zákona a zároveň bude pro pacienty skutečně přínosná. V mnoha nemocnicích to jde bez problémů.
Skutečně se chceme vrátit do poměrů Nemocnice na kraji města, v níž (pozitivně vykreslovaní!) lékaři dávají pacientům jasně najevo: na nic se neptej, my tomu rozumíme lépe než ty, nemáš do léčby co mluvit. Možná poněkud naivně jsem si myslel na základě vlastních zkušeností, že tento přístup je už dávnou minulostí, přežívající výjimečně v praxi některých lékařů, kterým chybí doby minulé, když tu najednou vyplouvá jako všestranně škodlivý nápad vedení ČLK. Pane prezidente Kubku, prosím řekněte, že článek v LN byl zmatený, nepřesný či přímo nepravdivý. Já pak rád tento text odvolám. Boj proti nadměrné administrativní zátěži lékařů a dalších zdravotníků je samozřejmě na místě. Ve vyspělých zemích se však vede nástroji 21. nikoli první poloviny 20. století. Ale o tom zase někdy příště.
Jan Klusáček
