eHealth v ČR není rarita, využívají ho angažovaní praktici, záchranky i kraj Vysočina. Centrálně je ale v plenkách
O elektronizaci ve zdravotnictví se obvykle v Česku mluví jako o něčem, co tu prakticky nefunguje. Nezřídka se diskuse zredukuje na eRecept a to, že jeho využívání v současnosti postrádá větších přínosů. Nutno ovšem podotknout, že aktivit týkajících se elektronizace, které vznikají spontánně zdola a bez nichž si dnes řada lékařů a dalších zdravotníků nedovede svou práci představit, je celá řada. Praktici tak využívají elektronické žádanky, elektronicky funguje komunikace s laboratořemi či rentgenem. Elektronizovat se povedlo výměnu dokumentace záchranek a na Vysočině se už mohou pochlubit zaváděním propojení osmi zdravotnických zařízení. Stálou překážkou však zůstává nejednotnost a tedy i z technického hlediska nepropojitelnost aktivit, jimž tak zřejmě může dát stejný směr jedině ministerstvo.
Krajem, který má dnes v oblasti elektronizace zdravotnictví rozsáhlé zkušenosti, je Vysočina. „Dnes už jde o nedílnou součást chodu zdravotnických zařízení. Zavádění ale někdy šlo velmi ztuha a složitě, protože jestli existuje v tomto velmi konzervativní skupina, tak jsou to zdravotničtí pracovníci, kteří své zaběhané systémy práce nechtějí měnit. Vysočina má ale štěstí, že tam byli lidé, zejména v oblasti IT, kteří se o věc zajímali. Na to jsme navázali a vytvořili koncepce, které jsme i politicky v radě kraje podpořili,“ přiblížil na červnové Středoevropské zdravotnické konferenci hejtman kraje Vysočina a poslanec za ČSSD Jiří Běhounek.
Na Vysočině se elektronizace zavádí zhruba šest let a nyní se povedlo dosáhnout například toho, že v nemocnici v Novém Městě na Moravě již stoprocentně funguje elektronický výdej receptů. Pacienti se také do krajských zařízení mohou objednávat elektronicky, což pro ně znamená méně času stráveného v ordinacích.
„Ve spolupráci s tchajwanskými kolegy jsme zkusili přejmout regionální systém objednávání pacientů do vybraných ambulancí. Naráží to ale na dvě typicky lidské vlastnosti – liknavosti ve smyslu přístupu našich zdravotnických pracovníků a neúcty jeden k druhému, kdy se lidé sice objednají, ale pak se neodhlásí a je v tom zmatek,“ popisuje zkušenosti Běhounek. V ambulancích s elektronickým objednáváním je přitom registrována desetina obyvatel půlmilionové Vysočiny a přes eAmbulanci již proběhlo 111 tisíc návštěv. Kraj se nyní snaží dostat systém také do chytrých telefonů a ještě tak využívání zvýšit.
Mohlo by vás zajímat
Kraji Vysočina se také povedlo zajistit výměnu elektronické dokumentace mezi záchrankou a nemocnicemi (oběma směry), přičemž se do otevřeného systému připojily další kraje. Právě záchranky jako vzorový případ toho, jak může být zaváděna elektronizace bez centrálního řízení, uvádí Leoš Raibr ze společnosti STAPRO zabývající se IT technologiemi ve zdravotnictví. „Příklad, že to může fungovat i nahodile, byla výzva pro kraje, aby mohly nakoupit sanitky. Jenže protože sanitky z evropských fondů nemohou být zaplaceny samotné, doplnila se podmínka napojení záchranky na eHealth, což znamená výměnu informací mezi záchrankou a nemocnicí. Za rok nám tu vznikly regionální huby, v každém kraji jeden, které umí vyměňovat informace o pacientech mezi záchrankou a nemocnicí a většina z nich umí vyměňovat informace také mezi jednotlivými nemocnicemi,“ upozorňuje Raibr.
Cesta, jak sdílet personál
Další věc, na kterou se kraj Vysočina zaměřil, je jednotný informační systém v pěti nemocnicích, záchranné službě a dvou dětských domovech. „Podařilo se nám to, i když to trvalo velmi dlouho a bylo to složité především z hlediska dodání jednotlivých komponent. Není tu totiž komplexní dodavatel, nebo alespoň když jsme s tím před pěti lety začali, tak jsme na něj nenarazili,“ říká Jiří Běhounek.
Pokud vše dobře dopadne, bude pak kraj usilovat o jednotnou zdravotnickou dokumentaci. „Vedení elektronické zdravotnické dokumentace by bylo velmi efektivní, protože si lékaři stále stěžují na obrovské časové přetížení. Bohužel to ale naráží na možnosti elektronického podpisu, časových razítek a dlouhodobé archivace, která není z hlediska právního vyřešena,“ uvádí Běhounek.
Co by znamenala jednotná zdravotnická dokumentace pro kraj? „Chceme, aby fungovala zastupitelnost zdravotnického personálu v rámci kraje a všech zdravotnických zařízení. Je to výzva z důvodů personálního oslabení našich nemocnic. V současné době to není možné právě proto, že to všude dělají jinak. Nemáme tak možnost jednotlivé kapacity efektivně používat v celém kraji, ale musíme to velmi složitě řešit i omezováním provozů některých oddělení. To bude do budoucna nezbytnost, protože zdravotníků nebude dostatek,“ dodává Běhounek.
eKomunikace mezi nemocnicemi, specialisty a praktiky nefunguje
Byť často zaznívají hlasy proti povinnému eReceptu v tom duchu, že zhruba pětina praktiků nemá počítač, nevyhýbá se elektronizace ani tomuto segmentu. Bohužel ovšem kvůli absenci jakékoliv motivace k jejímu zavádění zůstává často na nadšencích, kteří iniciují aktivity zdola. Komunikace mezi praktiky a ambulantními specialisty či nemocnicemi tak zůstává minimální a v lepším případě probíhá posíláním papírových zpráv přes pacienta. To pochopitelně vede k dublovaným vyšetřením či opakovanému předepisování stejných léků.
Co tedy nyní u praktiků funguje elektronicky? „V našich ordinacích používáme elektronickou komunikaci s pojišťovnami přes různé portály, standardem je využívání žádanek na vyšetření, naprostá většina kolegů přijímá elektronicky výsledky z laboratoří. Vynikající věc je předávání rentgenologických nálezů. Já si nedovedu představit, že bych v ordinaci manuálně přepisoval z papírů laboratorní výsledky. Snažíme se určitým způsobem rozjíždět komunikaci se specialisty a sdílet s nimi dokumentaci. Postupně se rozjíždějí elektronické recepty, ale jejich systém pro nás nepřináší velké benefity, takže ochota lékařů je využívat není velká. Výhledově nás ale vzhledem k legislativním změnám nemine,“ popisuje Roman Houska ze Sdružení praktických lékařů.
Podle něj je přitom velmi slabá komunikace s nemocnicemi. „Nemáme informace, že by nemocnice byly ochotny předávat dokumentaci v elektronické podobě i těm praktickým lékařům, kteří jsou na to připraveni. Co se pak týče naší komunikace s ambulantními specialisty, nebál bych se slova katastrofa. Komunikace je velmi špatná a je jen na osobních vztazích mezi námi a několika ambulantními specialisty, které máme ve svém okolí a jež jsme schopni přemluvit k tomu, aby s námi elektronicky komunikovali. Běžní ambulantní specialisté k tomu nemají jakoukoliv motivaci – většina napíše svůj nález, v papírové formě ho předá pacientovi a řekne, ať ho předá praktickému lékaři. To se v 50 procentech stane a v 50 procentech ne,“ uvádí Houska.
U praktiků schází k elektronizaci podpora
Komplikace i u těch lékařů, kteří jsou ochotni využívat elektronické cesty, však způsobují často rozdílné formáty, v nichž jsou nálezy přenášeny. Nebyl navíc definován žádný standard přenosu dat, takže každá firma postupuje jinak a systémy jsou uzavřené. Praktici přitom nyní používají několik systémů – eZpráva, MISE, MedicalNet či eMeDOcS na Vysočině. Zřejmě nejvíce rozšířená je eZpráva, která začala fungovat v roce 2013 v okresu Most právě z iniciativy praktiků. Jde o systém, který umožňuje bezpečně přijímat, odesílat, uchovávat i tisknout zprávy, komunikuje také se všemi v ordinacích užívanými softwary. „Nám to velmi usnadňuje práci a přináší to celou řadu benefitů,“ chválí si fungování Houska. Už v roce 2014 bylo v okrese zapojeno kolem padesátky praktiků plus řada specializovaných ambulancí, v dalším roce se začaly přidávat ordinace napříč republikou. Dnes jich je již přes šest stovek a síť se rozrůstá. Bohužel se zatím nepovedlo dojednat podporu ze strany pojišťoven pro ty, kdo se do systému zapojí, a iniciativa tak zůstává na ryze nadšenecké bázi.
Co se týče komunikace se státní správou, připomíná Houska neúspěšnou elektronickou neschopenku. S úřady práce elektronická komunikace neexistuje vůbec. Využívání moderních technologií v souvislosti s pacienty pak záleží na angažovanosti lékaře. „Někteří z nás používají elektronický recept, komunikují s pacienty přes email či sociální sítě a umožňují elektronické objednání, ale to je asi tak všechno, co můžeme nabídnout,“ shrnuje Roman Houska. Podle něj například eRecept hodně využívají gynekologové, kteří touto formou předepisují antikoncepci, ale registrace je doposud natolik komplikovaná a přínosy omezené, že do ní řada lékařů nejde.
Překážkou může být strach z odhalených chyb i averze kvůli IZIP
Kde jsou vedle absence bonusů a obtížného zavádění další překážky využívání eHealth v ambulancích? Jedním z důvodů, proč se ambulantní lékaři zdráhají přijmout elektronickou zdravotnickou dokumentaci, je podle Milana Cabrnocha, předsedy Českého národního fóra pro eHealth a spoluautora IZIP, obava z odhalení chyb. „Setkal jsem se také mnohokrát s obavou lékařů, že když dají zdravotní dokumentaci pacientům nebo dokonce jiným lékařům k dispozici, tak je pacienti opustí a najdou si jiného lékaře. Mají pocit, podle mě mylný, že když jim dokumentaci nedají, tak u nich zůstanou. To je argument stovek lékařů, kteří proto nechtějí žádnou elektronizaci,“ uvádí Cabrnoch, podle kterého by situaci změnilo zavedení motivace, například v podobě úhrady za eRecept.
Neochota řady lékařů k elektronizaci je ovšem dle Romana Housky dána také nedůvěrou, kterou v nich vzbudila právě kauza IZIP. Obavy v nich vyvolává také vznik nových registrů, o nichž se mnozí domnívají, že přinesou další administrativu (ve skutečnosti by to snad mělo být naopak, psali jsme zde).
Již naznačeným minusem výše popsaných využívaných forem elektronizace vzniklých zdola je jejich nepropojenost. Dát těmto snahám společný směr a spojit je ve funkční systém eHealth na celostátní úrovni se nyní snaží koordinátoři a experti pracující na Národní strategii elektronického zdravotnictví (více zde). Nezbývá tak jen doufat, že ministerstvo dotáhne práci do konce a čeští pacienti tak budou moci využívat přínosů elektronického zdravotnictví nejen tam, kde vývoj popostrčili kupředu zapálení odborníci nebo evropské peníze.
Michaela Koubová
Michaela Koubová
