Bojoval proti pravým neštovicím a změnil svět k lepšímu. Donald Henderson zemřel
Jedna z nejnebezpečnějších infekčních chorob je díky jeho práci už jenom kapitolou v historii medicíny. Pravé neštovice, které si jen ve 20. století vyžádaly více než 300 milionů lidských životů, se staly definitivně minulostí. Pro doktora Donalda Hendersona se tento obávaný zabiják stal doslova životní výzvou. Přitom mu jen málokdo dával šanci na úspěch.
Jen málokterá choroba byla v dějinách lidstva tak děsivá jako pravé neštovice. S jistou pravidelností zasahovala nemalou část světové populace a zabíjela bez ohledu na to, zda onemocněl chudý nebo bohatý člověk. Například během epidemie pravých neštovic v 18. století byla zasažena třetina evropské populace. Uvádí se, že v té době každé sedmé dítě v Rusku umíralo právě na tuto infekci. Na neštovice umírali poddaní i příslušní šlechtických rodů. Podle odhadů tehdy každý rok zemřelo na 400 tisíc Evropanů. Pravé neštovice útočily dál. Ještě na začátku 50. let 20. století bylo na celém světě nakaženo na 50 milionů lidí, v roce 1967 pak Světová zdravotnická organizace (WHO) evidovala na 15 milionů nemocných a dva miliony zemřelých. Během 20. století si pak tato infekční choroba vyžádala více než 300 milionů lidských životů. Ne náhodou si pravé neštovice vysloužily označení „rudý mor“.
Za těmito děsivými čísly o počtech obětí a také doživotně zmrzačených lidí – ten kdo neštovice přežil, nesl si často po zbytek života ošklivé jizvy nebo také slepotu – se skrývají osudy bezejmenných obětí. Na tom, že jejich počet už neroste a z pravých neštovic se stala uzavřená kapitola v historii medicíny, má velkou zásluhu americký lékař Donald Henderson, který boji proti neštovicím zasvětil celý svůj život. Zemřel 19. srpna na komplikace zlomeniny kyčle ve věku 87 let. „Změnil svět k lepšímu,“ uvedl Tom Inglesby, ředitel Medical Center for Health Security, University of Pittsburgh, na adresu muže, který byl právem označován jako obr na poli epidemiologie.
Cílem byla nula nakažených
Bylo 1. ledna 1967, WHO spustila celosvětový program eradikace neboli vymýcení pravých neštovic a Donald Henderson byl poslán na misi s nejistým cílem. Předchozí kampaně za vymýcení žluté zimnice selhaly a pravé neštovice se staly dalším kandidátem na chorobu, které by se mělo lidstvo zbavit. Ještě v tomto roce bylo na světě na 15 milionů nakažených a dva miliony lidí na tuto nemoc zemřely. Svět navíc ovládaly dvě znepřátelené mocnosti, USA a Sovětský svaz, a tak jakýkoliv program nemohl uspět bez značné dávky diplomacie a zároveň odhodlání. Henderson se stal zodpovědným za více než 100 tisíc zdravotníků, kteří pracovali v týmech po celém světě s jediným cílem – dosáhnout „cílové nuly“, tedy vymýcení přirozeně se vyskytujících pravých neštovic v lidské populaci.
„Rozhodnutí o zahájení eradikačního programu, od jehož přijetí letos uběhlo přesně 50 let, vedlo k jednomu z největších úspěchů moderní epidemiologie. Práce byla zaměřena hlavně na zvýšení proočkovanosti a vyhledávání ohnisek onemocnění na územích Afriky a Asie, kde se virus endemicky ještě vyskytoval a hrozil tak dalším šířením,“ vysvětluje imunolog Michal Křupka, který působí na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Mohlo by vás zajímat
Pravé neštovice byly na rozdíl od mnoha jiných infekčních chorob pouze lidským virem, který nepřenášela zvířata. Mohly být šířeny jen osobním kontaktem s infikovaným člověkem. Navíc měly krátkou inkubační dobu v řádu dní a typické příznaky v podobě lézí, a tak bylo snadné je správně identifikovat. To všechno byly důvody, proč se domnívat, že eradikace pravých neštovic je možná. Jenže se Hendersenův tým musel potýkat s mnoha vážnými problémy. Počty případů pravých neštovic byly v rozvojových zemích silně podhodnoceny a nemocných bylo ve skutečnosti mnohem víc, než úřady odhadovaly. Vakcíny, které byly v počátečních fázích programu k dispozici, nesplňovaly potřebné standardy. „Když Sověti poslali špatné vakcíny, jel do Moskvy a osobně je s tím konfrontoval,“ vzpomínal na svého spolupracovníka William Foege, v současnosti poradce Bill and Melinda Gates Foundation, pro deník New York Times. Donald Henderson podle něj v sobě spojoval odhodlání, houževnatost a schopnost politicky vyjednávat a díky tomu dovedl kampaň ke zdárnému konci.
Mnohokrát přitom musel spoléhat na své diplomatické schopnosti a opatrně našlapovat při jednání se Sovětským svazem a jeho spojenci. Jako Američan a představitel nadnárodní organizace nebyl příliš vítán ani v Etiopii, kde se mu však podařilo spřátelit s osobním lékařem tamního císaře Haile Selassieho, a tak získat podporu pro svůj program na celostátní úrovni. Jak upozorňuje britský deník The Telegraph, kdykoliv se jeho lidé dostali do potíží s úřady a hrozilo, že byrokracie ohrozí úspěch programu, vyjížděl do krizových oblastí osobně, a, jak sám říkal, trávil čas „v zákopech“ na mnoha místech Afriky i Asie.
Česká stopa i úspěch očkování
Za úspěchem eradikačního programu stojí strategie navržená českým profesorem Karlem Raškou, který pracoval pro kancelář WHO v Ženevě. Princip této strategie byl jednoduchý, a to se co možná nejvíce zaměřit na ohniska nemoci, izolovat je a všem okolo zajistit očkování, aby se choroba dále nešířila. Podle údajů WHO bylo po dobu trvání eradikačního programu od roku 1967 do roku 1980, kdy byly pravé neštovice prohlášeny za vymýcené, podáno celkem 2,4 miliardy očkovacích dávek. „Po zvážení výsledků a vývoje globálního programu na eradikaci neštovic iniciovaného Světovou zdravotnickou organizací v roce 1958 a zintenzivněném v roce 1967(…) slavnostně prohlašujeme, že svět a jeho lidé získali svobodu nad pravými neštovicemi, které byly nejvíce devastujícím onemocněním způsobujícím epidemie v mnoha zemích, kde zanechávaly smrt, slepotu a znetvoření,“ konstatuje rezoluce WHO vyhlašující úspěšnou eradikaci pravých neštovic. Postupně je pak zrušeno očkování proti pravým neštovicím, protože již není třeba.
Boj s pravými neštovicemi ale začal už na konci 18. století, kdy si anglický lékař Edward Jenner všimnul, že lidé, kteří byli v kontaktu s dobytkem a onemocněli kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli pravými neštovicemi. Záměrně pak naočkoval malému chlapci hnis z vřídku kravských neštovic. Chlapec onemocněl zvířecí chorobou, ale uzdravil se, a když jej Jenner o pár týdnů naočkoval dávkou připravenou z pravých neštovic, nic se mu nestalo. Jeho práce se později stala základem pro očkování vůbec. On sám se už v té době musel potýkat s lidskou nevědomostí a také strachem z očkování, kdy lidé mimo jiné věřili, že očkování způsobí, že se promění v krávy. Nicméně očkování uspělo a už na začátku 19. století jej začaly plošně zavádět některé země s cílem eliminovat výskyt velmi závažného onemocnění.
„Na území českých zemí bylo očkování proti pravým neštovicím zahájeno již počátkem devatenáctého století a od roku 1919 se stalo povinným pro děti v prvním roce života. Za nedodržení tehdy hrozilo rodičům až dvoutýdenní vězení, což je v dnešní době těžko uvěřitelné. Výsledkem ale bylo, že na našem území došlo k postupnému vymizení pravých neštovic již v průběhu 20. let 20. století, čtyři desetiletí před zahájením eradikačního programu WHO,“ uzavírá imunolog Křupka.
Ludmila Hamplová
Tomáš Cikrt
