Zdá se, že přes protesty zdravotníků je většina občanů s naším zdravotnictvím spokojena, alespoň to dokazují průzkumy veřejného mínění. Není divu. České zdravotnictví je široce dostupné a vesměs na velmi vysoké úrovni. Každoročně to dokazují statistiky, ať již se týkají prodlužující se střední délky života nebo rozličných i nově zaváděných léčebných metod. Zdravotní pojišťovny víceméně „stíhají“ plnit rozhodnutí politiků o navyšování úhrad z veřejného zdravotního pojištění a státní rozpočet, byť v menší míře než by si přáli někteří politici a zástupci odborné zdravotnické obce, zase navyšuje platby za státní pojištěnce (důchodci, děti, nezaměstnaní, atd.), čímž zdravotnictví pomáhá nemalou měrou a budí zdání, že to tak bude trvale. My občané na základě čistě svého rozhodnutí se můžeme léčit nebo nemusíme a to prakticky bez omezení. Vše nasvědčuje tomu, že nic nemůže kazit tento idylický obraz alespoň potud, pokud se naší společnosti, našemu hospodářství bude dařit a HDP (hrubý domácí produkt) poroste přibližně tak, jako letos. Zkrátka paráda. Jenže…
Kdesi pod povrchem tohoto „příběhu“ bobtnají problémy delší dobu neřešené. Může to vypadat, že jde především o platy zdravotníků, ale není tomu tak. Ty sice nejvíce stojí za každoročním pravidelným dohadováním, kolik peněz do zdravotnictví přidat a kde na to vzít, ale problém je jinde. Totiž v tom, že nikdo zatím neřeší rozpor mezi prodlužováním střední délky života (a tedy stárnutím obyvatelstva) se vzrůstajícími nároky na zdravotnickou (i sociální) péči na jedné straně a neustále se zmenšující skupinou těch, kteří na to v produktivním věku vydělávají, ať již přímo cestou odvodů do veřejného zdravotního pojištění nebo cestou placení daní do státních a veřejných rozpočtů. Tento poměr je nyní přibližně takový, že čtyři milióny lidí přispívají na zdravotní péči (a nejen na ni) všech obyvatel ČR, kterých je přes deset miliónů. Stárnutím populace se tento rozpor bude dále prohlubovat.
Navíc do „hry“ vstupují nové a většinou dražší metody léčby, což je jistě v pořádku, další rozvoj je nezpochybnitelný. Jen jako příklad uvedu léčbu kožního nádoru maligního melanomu, která ještě před několika roky stála řádově v desítkách tisíc korun na jednoho pacienta a rok, nyní v případě tzv. biologické léčby, která tam, kde je indikována, stojí až dva milióny korun na pacienta za rok. Průběžný model financování zdravotní péče je postaven na principu solidarity, který má u nás dlouhou tradici, je bezpochyby správný a nechci jej nijak zpochybňovat. Ale budou do budoucna peníze stačit? Vždyť státní rozpočet i v době stávající prosperity nestačí plnit všechny mnohdy oprávněné potřeby jednotlivých ministerstev, profesních a dalších skupin. Na stole jsou potřeby školství, vědy, infrastruktury, prostředky na obranu a bezpečnost a také důchody, což je téma blízké, vlastně druhá strana téže mince.
Ale pojďme zpět ke zdravotnictví. Všichni chceme, aby stávající dostupnost a kvalita poskytované péče zůstaly zachovány. Má-li být tento cíl udržen, nemůžeme se spoléhat, že to stát (nebo zvýšené výběry ze zdravotního pojištění) vždy zajistí. S jistotou lze očekávat, že po letech relativní hojnosti, která nyní panují, bude následovat (zatím to tak vždy bylo) doba méně příznivá, kdy HDP nebude růst, ale stagnovat, nebo se může propadat. Bude celkově méně peněz a i výběry do veřejného zdravotního pojištění budou menší. Pojďme se na to připravit a začněme diskutovat o změnách, nikoliv reformě, které by nám v tom pomohly.
MUDr. Marek Zeman, MBA
