O duševních onemocněních koluje v České republice řada mýtů. Bohužel se nevyhýbají ani zdravotnickému personálu. Jak zjistil průzkum provedený v rámci projektu Mindset provedený na středních zdravotnických školách, téměř polovina studentů by nikdy nepřiznala svému okolí, že má duševní problémy, a čtvrtina vnímá duševně nemocné jako agresory. Dobrou zprávou ovšem je, že prostřednictvím intervence jde u velké části studenů uvést domněnky na pravou míru tak, aby změnili svůj postoj dlouhodobě.
„Zdravotníci mohou sehrát velmi pozitivní roli, ale také mohou velmi ke stigmatizaci přispět. Jak lékaři, tak sestry by si měli uvědomit, nakolik je důležité, jakým způsobem o pacientech mluví mezi sebou, s přáteli nebo do médií. Je tedy třeba se zdravotnickým personálem pracovat – pro potlačení stigmatu je to důležité,“ uvedl na konferenci Od stigmatu k rovnosti, která se konala v polovině října na pražské Filosofické fakultě UK, profesor Norman Sartorius, bývalý prezident Světové psychiatrické asociace a současný prezident Asociace pro rozvoj programů v oblasti duševního zdraví.
„Bylo by hezké, kdyby zdravotnický personál vzhledem ke svému vzdělání méně stigmatizoval, nicméně bohužel to není pravda. Z pohledu uživatelů služeb zdravotnický personál primární péče často stigmatizuje úplně stejně jako všeobecná populace. Máme důkazy pro to si myslet, že většina pracovníků ve zdravotnictví má negativní postoj vůči lidem s duševním onemocněním, a to včetně pracovníků v psychiatrii,“ dodává Graham Thornicroft, profesor komunitní psychiatrie na Institutu psychologie, psychiatrie a neurověd na King’s College London.
A to je také důvod projektu Mindset, který se zaměřil na studenty středních zdravotnických škol v Česku. „Na začátku měření jsme mapovali postoje a stereotypy studentů. Zeptali jsme se jich, jakými vlastnostmi by popsali člověka, který má duševní onemocnění. Stereotyp týkající se nebezpečnosti a agresivity byl nejčastější. Vlastnosti, které studenti vybírali k popisu lidí s duševním onemocněním, jsou většinou negativní. Ptali jsme se také na to, zda by studenti měli zájem o práci v oblasti duševního zdraví. Příliš ho neprojevili – jen 15 procent před intervencemi prohlásilo, že by se zajímalo o práci v psychiatrické léčebně,“ přibližuje autorka studie a vedoucí pracovní skupiny výzkumu a prevence stigmatizace a diskriminace lidí s duševním onemocněním ve výzkumném programu Sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví Miroslava Janoušková.
V prvním kole průzkumu provedeného mezi 508 studenty oboru zdravotnický asistent na 21 školách (z 60, které v ČR fungují) tak vyšlo najevo, že budoucí zdravotníci považují duševně nemocné za agresivní, introvertní, zmatené, vystrašené, výbušné nebo nepředvídatelné. Čtvrtina studentů vnímá lidi s duševní nemocí jako agresivní, 42 procent je má za spíše nebezpečné, 45 procent dotázaných by nikdy nepřiznalo přátelům vlastní duševní onemocnění a 60 procent by ho nepřiznalo kolegům; pouze 45 procent dotazovaných přiznalo duševně nemocným právo na zaměstnání, které mají jiní lidé. „Ve společnosti stereotyp o agresivitě bohužel převládá. Lidé s duševní nemocí jsou přitom v drtivé většině obětmi trestných činů, nikoliv jejich pachateli. Drtivou většinu násilných trestných činů a vražd spáchají lidé, kteří nemají žádnou duševní nemoc. Jediná tragédie nicméně dokáže společenské mínění obrátit proti všem lidem, kteří mají nějakou formu duševní nemoci, především proti lidem se schizofrenií,“ poukazuje Petr Winkler, spoluautor studie a vedoucí výzkumného programu Sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví.
Skoro 34 procent respondentů by také podle průzkumu automaticky vztahovalo fyzické symptomy, jako je bolest na hrudi, na kterou by si duševně nemocný stěžoval, k jeho duševní chorobě. To může mít pochopitelně u zdravotnického personálu závažné dopady – například praktik, který bude znát diagnózu duševní nemoci u svého pacienta, může kvůli takovému předsudku zanedbat péči. Výsledky takového přístupu vidíme v praxi – muži se schizofrenií umírají o 20 let dříve než běžná populace, ženy o 15 let. Hlavním důvodem přitom nejsou sebevraždy, nýbrž právě tělesná onemocnění – 80 procent schizofreniků má nějakou somatickou chorobu, ale 50 procent není diagnostikováno.
Změnit tento stav se odborníci pokusili prostřednictvím několika intervencí. Jednou z nich byl dvouhodinový seminář, jehož se zúčastnili nejen psychiatři či sociální pracovníci, ale také lidé s vlastní zkušeností s duševním onemocněním. „Studenti projevili o životní příběh zájem a rozpoutala se kolem něj velká diskuse. Součástí semináře byly také interaktivní hry, nabourávání přetrvávajících mýtů a podobně,“ přibližuje Miroslava Janoušková. Dalším testovaným typem intervence byl vedle semináře leták, třetí variantou byly tři videoklipy.
Hned po intervenci odborníci provedli první měření, po třech měsících druhé. Pokud se přitom podíváme na výsledky průzkumu před seminářem a po něm, je patrná desetiprocentní změna přístupu k lidem s duševním onemocněním na bodovací škále; o trochu menší, ale stále patrný efekt měla také videa. Obojí se pak potvrdilo i při měření po třech měsících, nešlo tedy jen o bezprostřední, ale dlouhodobý dopad. Například na otázku, zda by studentům do budoucna nevadilo žít s někým s duševním onemocněním, před (jakoukoliv) intervencí kladně odpovědělo 13 procent, hned po intervenci 24 procent a čtvrt roku poté 23 procent (u semináře šlo o 11, 27 a 23 procent). Co bohužel dlouhodobý efekt nemělo, byl zájem o práci v psychiatrické nemocnici, který se bezprostředně po semináři zvýšil.
Výsledkem intervencí nakonec bylo, že o dvacet procent studentů více duševně nemocným přiznalo právo na zaměstnání, jako má kdokoliv jiný. Stereotyp nebezpečnosti se dlouhodobě povedlo odbourat u 21 procent zapojených (krátkodobě u 31 procent), u studentů účastnících se semináře to bylo dokonce 40 procent. Zásadní roli tak hrálo právě osobní setkání s člověkem, který duševní chorobou trpí.
„I v zahraničních studiích se ukázalo, že osobní setkání s člověkem s vlastní zkušeností s nemocí má výrazný vliv na postoje k těmto lidem. Takový zážitek napomáhá nabourávat nepříznivé stereotypy tím, že danou osobu ukazuje jako člověka z masa a kostí, který má vlastní život, rodinu, řeší každodenní problémy a navíc se musel vypořádat s velmi nepříznivými situacemi a zdravotními obtížemi,“ vysvětluje Miroslava Janoušková.
Ačkoliv je projekt Mindset jedním ze dvou destigmatizačních projektů, které měly nějaké hodnocení výstupů (i když jsou u nás těchto projektů desítky), do budoucna i na tomto poli zůstává řada otázek. Jednou z nich je rozdělení na konkrétní diagnózy – v provedené studii šlo pouze o duševní onemocnění obecně. „Je ale jasné, že k lidem s depresí a se schizofrenií budou jiné přístupy. Budoucí výzkum by se měl také zaměřit na efektivitu měření intervencí u jiných cílových skupin, než jsou studenti,“ uzavírá Janoušková.
Michaela Koubová
