Jeho přáním bylo dožít se Vánoc. Pak se otec tří dětí dozvěděl, že nádory na plicích zmizely

Závěr roku je obdobím, kdy přemítáme o tom, co nám letošek dal, co se povedlo a co jsme mohli udělat lépe. Zároveň je i časem, kdy vyhlížíme rok další – plánujeme, jak ho využijeme a v čem se třeba polepšíme. Pro třicetiletého Stanislava Vajdu byly poslední dva roky dobou, kdy se zcela změnil jeho dosavadní život. Všechno, co plánoval, se sesypalo jako domeček z karet, a v polovině letošního roku mu lékaři vzali i vyhlídku na další rok. Jak se ale říká, naděje umírá poslední – a tentokrát právě naděje a odhodlání žít zvítězily nad nemocí, která bez léčby nekompromisně zabíjí.

Že má rakovinu lymfatických uzlin, se voják Stanislav Vajda dozvěděl začátkem loňského roku. O co jde, mu ale začalo docházet, až když nastoupil na chemoterapii. „Za tu dobu, co jsem byl v nemocnici, jsem byl na pokoji se čtyřmi kamarády. Nikdo to nepřežil. Litoval jsem toho, že jsem přivedl rodinu do téhle situace. Nejvíc mě mrzí, že můj nejmladší syn mě zná jen jako maroda,“ říká otec tří dětí.

Nějakou dobu to vypadalo nadějně – zdálo se, že léčba zabrala a nádory v hlavě zmizely, takže se Stanislav začal připravovat na to, že by se po roce nemocenské vrátil letos v létě do armády. Pak se ale rakovina dostala do podpaží a on musel z armády definitivně vystoupit. I tentokrát se nádor povedlo zlikvidovat a znovu to vypadalo, že je vyhráno. Pak ale jeho tělo začalo odmítat léčbu a navíc dostal zánět, takže musel do nemocnice. Po dvou týdnech udělali lékaři Stanislavovi vyšetření – a zjistili, že má čtyři ložiska na plicích.

„Doktorka tehdy řekla, že už to nelze léčit a ať si užiju život,“ vzpomíná Stanislav, který měl v létě prognózu pět až šest měsíců života. „Celou cestu od doktorky jsem přemýšlel, jak to řeknu ženě a jak s tím naložit. Se ženou jsme se dohodli, že se o tom budeme bavit jen ten den, probereme to a pak budeme dělat, jako že se nic neděje. Dal jsem si za cíl dožít se Vánoc,“ vypráví.

Nejen tehdy, ale během celé nemoci Stanislava velmi podporovala jeho rodina a také kamarádi z armády. „Když onemocníte, trpíte hlavně tím, kolik lidí, s nimiž jste trávil časy dobré, se na vás vykašle a rychle zapomene. Ale radujete se z toho, kolik lidí vás naopak podpoří a pomůže vám. Třeba kluci z útvaru okamžitě udělali sbírku a v začátku léčby nám výrazně pomohli,“ řekl Stanislav pro projekt Srdcerváči, do něhož se rozhodl zapojit letos v době, kdy mu lékaři dávali pár měsíců života.

Mohlo by vás zajímat

Zaměstnanci psychiatrie v Dobřanech dál bojují za svého exředitele

Blízcí tak Stanislavovi pomohli zařídit všechny věci, aby neumíral s vědomím, že něco nestihl udělat a rodinu opustil v problémech. Společně tak zařídili novou střechu na domě, zároveň ale Stanislava pořád povzbuzovali. Když pak šel nedávno na vyšetření, cítil se poměrně dobře. „Za dva dny mi volala doktorka, že je to čisté, že tam nic není. Myslím si, že za všechno hodně může psychika. Ve chvíli, kdy jsem měl všechno vyřešené a jen jsem se těšil na Vánoce, se všechno začalo zlepšovat,“ říká Stanislav.

„Že je průběh onemocnění do značné míry ovlivněn psychickým stavem, musím podepsat. Strašně záleží na zázemí, které je člověku k dispozici – rodina, přátelé. Když se pán cítil zabezpečen a věděl, že bude postaráno o jeho rodinu, sehrál klid obrovskou roli. Imunitní systém totiž je ovlivněn stresem. Když tam stres byl, je daleko těžší s chorobou válčit. Zcela jistě tam doběhl i efekt terapie,“ vysvětluje předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP docentka Jana Prausová.

Pomoci můžou pacientské organizace

Velmi důležitou roli ovšem hraje také vztah s lékařem. „Pro nemocného, který onemocní závažnou chorobou, a nemusí to být jenom onkologické onemocnění, je zpráva, že tak závažně onemocněl, naprosto destruující – celý život mu obrátí naruby a znamená výraznou životní katastrofu. Kromě toho, že se pokoušíme jeho život zachránit a chorobu vyléčit, se pokoušíme také vystavět život v nové rovině. Ta může vypadat tak, že se nám pacienta skutečně podaří uzdravit, i když my o uzdravení vždy mluvíme s určitou podmínkou a nejistotou, nebo se nám ho nepodaří uzdravit, ale podaří se ho dlouhodobě léčit tak, že nepozná, že je nemocný. I v této rovině je možné si vybudovat smysluplný a kvalitní život. Na tom bychom měli vztah lékař – pacient stavět,“ říká docentka Pavla Tesařová z Onkologické kliniky VFN a 1.LF.

V tom, aby byl tento vztah skutečně správně navázán, by přitom měly napomáhat pacientské organizace. Díky nim je také možný kontakt s jinými pacienty, kteří už mají zkušenosti s tím, jak si nový život vybudovat. V neposlední řadě je pak možno zabránit tomu, že pacient začne mít ke všem tělesným a psychickým problémům ještě i problémy sociální. „Co neprospívá léčbě nemoci, je zesobečtění pacienta, které je ale pochopitelné, protože bojuje o svůj život. Po určitou dobu se však soustředí sám na sebe, zdestruuje rodinné vztahy a sociální vazby. Že může v rámci organizace poznat jiné stejně nemocné lidi, mu umožňuje přejít zase zpátky do bodu kooperace,“ vysvětluje docentka Tesařová.

Zaplaťme si chřipku, peníze z pojištění nechme na rakovinu

Jako velmi důležitou úlohu pacientských organizací pak Tesařová vnímá to, že upozorňují na nutnost aktivity pacienta. „Nejhorší prognózu má pasivní pacient, který se nechá vláčet zdravotnickým systémem i svojí chorobou, nechá se omílat nežádoucími účinky, zkrátka systémem, který ho celý spolkne a zpracuje. Pacient by měl v první řadě získat dostatek informací o své nemoci, aby se mohl správně rozhodnout o tom, jak bude dál postupovat. Jsme naprosto zoufalí, když se nám daří dobře zvládat chorobu onkologickou léčbou, a najednou se pacient zasekne a rozhodne se, že teď už cítí, že se s nemocí vyrovná sám. Drobný krůček, který je nutný k tomu, aby se choroba zvládla, odmítne – a všechno se zhroutí a vrátí na startovací čáru,“ popisuje Petra Tesařová.

Takováto nezodpovědnost v léčbě je o to závažnější, že kvůli velké ekonomické náročnosti terapie máme omezené finanční prostředky – které leckdy v daném zařízení nevystačí pro všechny pacienty, kteří by je dle lékařů měli dostat. „V současné době spolu s plátci hledáme cestu, aby se léky, které máme, dostaly všem nemocným, kteří je potřebují ve všech regionech České republiky. Není to totiž úplně rovnoměrné a stále řada pacientů zůstává out – a to je špatně. Budeme se snažit, aby komplexní onkologická centra nesla odpovědnost za péči v příslušném regionu,“ uvádí Jana Prausová.

Ta také připomíná, že na centrovou terapii jde zhruba pětina nákladů na léky. „Je to hodně, o tom nepochybujeme – ale je to také o tom být, či nebýt. Ve zbytku je řada preparátů, kterými se léčí chřipka, bolení v zádech, nechutenství a podobné věci. Je tedy otázka k zamyšlení: národe český, nechceš si na tohle přispět, aby na nákladnou péči zbylo? Tu si totiž nikdo nezaplatí, jde o náklady, které se pohybují kolem milionu za člověka za rok. Nikdo z nás neví, jestli to nebude potřebovat, ani kolik nám bude, až to budeme potřebovat. Mám pacienty, kteří jsou ještě mnohem mladší než pan Vajda,“ zdůrazňuje docentka Prausová. Podle ní by toto měli vzít v úvahu nejen plátci péče, u nichž už vesměs došlo ke konsenzu, ale také tvůrci úhradové vyhlášky a zdravotnické politiky. Více o ekonomických aspektech centrové péče jsme psali zde.

Vyhrávají ti, kdo to nevzdávají

Vraťme se ale k pacientům a tomu, co mohou pro svoje vyléčení udělat. Každý by měl mít informace o své chorobě a také její léčbě – jak bude probíhat, jaká jsou rizika a co by mohlo napomoci uzdravení. „Bojovníci, kteří se rozhodli, že svoji chorobu zvládnou, přistupují k léčbě optimisticky a snaží se získat informace i kontakty, a když už chorobu sami zvládnou, snaží se udělat něco pro ty, kteří sami s chorobou bojují, ti dopadají za všeho nejlépe,“ shrnuje Tesařová. „Nejdůležitější, co pacientovi musíme předat, je naděje. Dokud má naději, bojuje, a to nám velmi pomáhá ho uzdravit,“ dodává.

Naději by ale měla předávat také rodina a blízcí, jak je ostatně patrné z příběhu Stanislava Vajdy. „Nemít děti, tak bych to zabalil,“ přiznává dnes Stanislav. Protože ale zatím úspěšně se svou chorobou bojuje, chce i on předat onu naději a pomoc dál – proto se také zapojil do projektu Srdcerváči podporujícího lidi s handicapem. A pokud mu to zdraví dovolí, chtěl by se stát sanitářem ve Všeobecné fakultní nemocnici.

Michaela Koubová