Lidé s lehkou kognitivní poruchou mohou při řízení chybovat častěji než jejich vrstevníci, kteří tyto problémy nemají. Obzvláště to pak platí o pacientech, kteří navíc trpí poruchu pozornosti a rozhodování. Ukázala to kanadská studie publikovaná v časopise Journal of Alzheimer´s Disease. Odborníci proto doporučují rodinným příslušníkům těchto seniorů, aby se s nimi čas od času svezli a zkontrolovali, jestli jejich příbuzný nemá s řízením problém. Mezi časté chyby ve studii patřilo přejíždění středové čáry, sjíždění z pruhu či nesprávné odbočování vlevo při provozu v protisměru.
Lehká kognitivní porucha sice nemusí automaticky znamenat problémy s řízením, ale u těch, kdo mají potíže dělat více věcí najednou nebo se rychle rozhodovat, se riziko chyb zvyšuje. Od věkové kategorie 70 až 74 let přitom (alespoň v Kanadě) roste počet smrtelných nehod na množství ujetých kilometrů. Vůbec nejhůře v tomto ohledu vycházejí senioři nad 85 let. V České republice by případné problémy měly být odhaleny při pravidelných lékařských prohlídkách, které musí senioři podstupovat v 65 letech, 68 letech a pak každé dva roky.
„Řízení je vysoce komplexní úkol, který vyžaduje zapojení řady funkcí, jako je pozornost, paměť a vizuálně prostorová orientace – a to všechno může být lehkou kognitivní poruchou zasaženo,“ říká jeden z autorů studie Tom Schweizer, ředitel neurovědeckého výzkumného programu na torontské St. Michael’s Hospital. „Navzdory tomu neexistují žádné validované nástroje nebo doporučení, které by pomáhaly hodnotit bezpečné řízení u pacientů s lehkou kognitivní poruchou,“ uvedl pro Reuters Health Schweizer.
Aby mohli studovat lehkou kognitivní poruchu a její vliv na řízení, vybrali si Schweizer a jeho kolegové 24 pacientů, kteří měli problémy s pamětí. Ty pak rozdělili do dvou skupin: jedné, kde byli pouze senioři s poruchami paměti, a druhou, kam byli zařazeni pacienti s dalšími problémy souvisejícími s pozorností, plánováním, rozumovými schopnostmi nebo vizuálním vnímáním. V kontrolní skupině bylo zařazeno dvacet účastníků stejného věku, ovšem bez kognitivní poruchy.
Rodiny by měly být ve střehu
Lidé zapojení do studie podstoupili kognitivní testy a také jízdu na trenažeru, při níž byla zkoumána schopnost zvládnout řadu úkolů, jako je jízda rovně, zatáčky a zatáčení vlevo s protijedoucími vozidly. A výsledky? Pacienti s lehkou kognitivní poruchou se dopustili více než dvakrát tolika chyb oproti svým zdravým kolegům. Účastníci s poruchami paměti měli větší riziko, že přejedou středovou čáru nebo sjedou z vyznačeného pruhu. S větší pravděpodobností také chybovali při zatáčení vlevo s protijedoucími vozidly, ačkoliv neměli problém zahnout vpravo nebo i vlevo, ovšem bez provozu.
Když ale výzkumníci analyzovali data dvou skupin jednotlivě, zjistili, že ti účastníci, kteří měli jen problémy s pamětí, dělali oproti svým zdravým kolegům jen o málo chyb více. Hůře ovšem dopadli ti, kdo měli i další poruchy. Tito senioři chybovali podstatně častěji – přejížděli středovou čáru, nezastavovali na stopkách a sjížděli ze silnice. Mnohem většího počtu prohřešků se dopouštěli také při zatáčení doleva.
Diagnóza lehké kognitivní poruchy sama o sobě neznamená, že by člověk měl přestat řídit. „Je ale důležité monitorovat zhoršení,“ zdůrazňuje Jennifer Davisová, klinická neuropsycholožka z Rhode Island Hospital, která se zaměřuje na kognitivní problémy a řízení. Lehká porucha je totiž častým příznakem Alzheimerovy nemoci a je pravděpodobné, že se bude časem zhoršovat. „Proto je důležité pacientům a jejich rodinám pomoci rozpoznat, kdy je čas přestat řídit. Rodiny jsou podporovány v tom, aby jezdily se svým rodinným příslušníkem jako pasažéři a jeho schopnosti monitorovaly. Když se objeví pochyby, je třeba navštívit lékaře a zvážit řidičskou zkoušku,“ dodává Davisová. V Kanadě ovšem není problematika příliš známá a o řízení se svými rodinami 95 procent seniorů nemluví.
„Tyto výsledky podtrhují důležitost toho, aby lékaři se svými pacienty o řízení hovořili, i když jsou kognitivní deficity velmi mírné,“ uzavírá Schweizer.
-mk-
