Před zhruba měsícem jsme přinesli názory manažerů českého zdravotnického byznysu na současný systém úhrad, platů i na úkoly budoucí vlády. V dalším pokračování nyní na stejné otázky Zdravotnického deníku odpovídal Sotirios Zavalianis, jenž vlastní druhou největší skupinu soukromých nemocnic (podle obratu, první je Agel Tomáše Chrenka). Patří mu například nemocnice v Berouně a Hovořovicích a zejména pak onkologické centrum Multiscan v Pardubicích. Zrušení úhradové vyhlášky by podle něj umožnilo jednat s pojišťovnami o podmínkách úhrady, které by „mohly reflektovat místní specifika a zohlednit zvýšený zájem klientů či pružněji reagovat na změny“. Na druhou stranu se ale u takového kroku obává „nekontrolovaného chování plátců“.
Co považujete za největší problém současného systému úhrad zdravotní péče?
Zbytečnou složitost a nepředvídatelnost způsobu a výše úhrady (roční platnost), stálá fixace historických křivd, které mají vliv na referenční hodnoty, celkovou výši úhrady, regulační mechanizmy apod.
Vyhledávané zařízení je na tom paradoxně hůře, protože úhrada nestoupá adekvátně zájmu klientů. Stále se jen mluví o tom, že platba půjde za pacientem, ale pořád zůstáváme v sevření paušálních způsobů úhrady. Poskytovatel netuší, zda dostane zaplacenou péči, pokud ji poskytne více klientům, (zda vůbec, zda celou a v odpovídající hodnotě vynaložených nákladů). Problémem je i finanční riziko, které je vědomě přenášené na poskytovatele. Ten by měl poskytovat kvalitní a potřebnou péči, ale zároveň mít i nárok na její řádnou úhradu. Neměl by se stále zabývat hledáním řešení, jak se vejít do finančních limitů a stropů, komu léčbu poskytnout a komu nikoliv, zvláště, když na tuto péči mají všichni nárok.
Byl byste pro zrušení úhradové vyhlášky, proč ano, proč ne? Jaká je její alternativa?
Ano i ne. Vyhláška přestává plnit svoji roli, místo nárokového minima a pojistkou se stává mantrou a maximem, přes které se nelze přenést. Pojišťovny přestávají mít smluvně úhradovou volnost s větším prostorem pro přihlížení k místním specifikům a potřebám zajištění péče konkrétní lokalitě.
Je nastavena na zařízení s ustálenou produkcí, spíše se zabývá průměry, než aby ukazovala směr a nacházela cestu pro zohledňování zvýšeného zájmu klientů či specifik při poskytování péče.
Její zrušení by umožnilo jednat s pojišťovnami o podmínkách úhrady, které by mohly reflektovat místní specifika a zohlednit zvýšený zájem klientů či pružněji reagovat na změny. Na druhou stranu je ale na místě obava z nekontrolovaného chování plátců, kdy v rámci „silnější“ smluvní strany by pojišťovny mohly tlačit na takové snížení úhrad, za které nebude již možné zdravotní služby poskytovat, je zde riziko monopolů a kartelových dohod. Patrně by byla třeba upravit zákony ohledně povinností pojišťoven i pojištěnců.
Jaká úskalí či hrozby vidíte v připravované úhradové vyhlášce na rok 2018?
Pravděpodobně bohužel zůstanou zachovány všechny problematické věci z předchozí vyhlášky (viz výše), platba stále nepůjde za pacientem, zůstanou fixovány historicky vzniklé nerovností, průměrný poskytovatel na tom bude nejlépe, nebude zohledňovat specifika při poskytování péče, budou přetrvávat rozdílné hodnoty bodů napříč segmenty naproti tomu, aby se systém narovnal a zreálnil se seznam výkonů apod.
Jak se díváte na návrh odborů, aby všude ve zdravotnictví, tedy i v soukromých zařízeních, byly zavedeny tabulkové platy?
Snahy ve smyslu „všechno všem“ jsou již snad přežité. Brání smluvní volnosti a popírají autonomii jednotlivce i funkci konkurence a trhu.
Co by jako první měla změnit ve zdravotnictví příští vláda, která vzejde z podzimních voleb?
Je toho více. Měly by narovnat platby pojistného zejména za státní pojištěnce a OSVČ (minima), které jsou například vůči odvodům zaměstnanců velmi nízké. To by mělo přinést další část potřebných financí do systému. Umožnit, aby si pojištěnec mohl hradit část péče (léky, materiál, zákrok jinou metodou atd.) nad rámec péče, která je mu hrazena z pojištění.
Umožnit, aby si sám pojištěnec mohl rozhodovat, kde mu bude péče poskytnuta a tím by se stal nositelem financí pro poskytovatele. Pojištěnci by mělo být umožněno, aby si doplatil rozdíl mezi částkou za péči, kterou mu garantuje pojišťovna a smluvní cenou poskytovatele, pokud by tato byla vyšší. Zároveň by se tím stal funkčním pojistný vztah mezi pojištěncem a jeho zdravotní pojišťovnou, přenesla by se zodpovědnost za své chování na pojištěnce, nikoliv na poskytovatele. Poskytovatel by neměl nést riziko spojené s neuhrazením řádně poskytnuté péče.
-cik-
