Posilování pěstounské péče a zákaz umisťování nejmenších dětí do ústavů je téma, o němž se v posledních letech vedou dlouhé diskuse. Nyní je problematika opět aktuální v souvislosti s tím, že ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo záměr na přesun všech služeb pro ohrožené děti ze zdravotnictví a školství pouze pod MPSV s tím, že se postupně zakáže umisťování dětí ve věku do sedmi let do ústavů. Na první pohled možná tato myšlenka vypadá bohulibě, jenže odborníci varují: návrh je jednostranný, zapomíná na děti, které ze zdravotních nebo psychických důvodů nelze umístit do pěstounské péče, umožňuje vznik velkokapacitních nediferencovaných zařízení pro děti do 18 let a navíc převádí další peníze na MPSV, i když právě odsud je financování některých služeb formou dotací méně transparentní.
„Nová právní úprava povede k úplnému sjednocení podmínek výkonu ústavní výchovy u všech dětí s nařízenou ústavní výchovou do jednoho zákona v působnosti MPSV, a to bez ohledu na věk dětí a důvody umístění dítěte do ústavní výchovy,“ slibuje materiál, který vypracovalo MPSV.
S tím ale nesouhlasí někteří odborníci. „Snahy ministerstva práce a sociálních věcí o sjednocení péče o ohrožené děti pod jeden rezort, tedy MPSV, případně vydání zákazu přijímat děti do ústavní péče považujeme jednoznačně za nesmyslné, bezúčelné a jdoucí proti zájmům ohrožených dětí. MPSV nepochopilo, že u těchto dětí se nejedná pouze o problematiku sociální péče, která je jeho doménou, ale že dosavadní rozdělení kompetencí mezi tři rezorty má svůj význam a účel,“ reaguje na text záměru předseda Společnosti sociální pediatrie ČLS JEP František Schneiberg.
Iniciativa směřující k transformaci systému péče o ohrožené děti odstartovala už před deseti lety. V roce 2007 byla vypracována analýza stavu institucionálního zajištění péče o děti, na kterou v roce 2009 navázal vládou schválený návrh na transformaci a sjednocení systému péče plus s tím související národní akční plán. V lednu 2012 se vláda zavázala ke sjednocení systému péče a stanovení věkové hranice, pod kterou nebude možné umisťování do ústavní péče. Na základě usnesení vlády z 23. listopadu loňského roku (které vzniklo z podnětu Rady vlády ČR pro lidská práva ke sjednocení služeb pro ohrožené děti a k úpravě podmínek pro poskytování pobytových služeb těmto dětem) pak bylo ministryni práce a sociálních věcí uloženo, aby ve spolupráci s resortem zdravotnictví a školství do poloviny letošního roku předložila několik úprav. Jedna má sjednocovat služby pro ohrožené děti i jejich rodiny pod jeden resort. Dalším požadavkem byla strategie rozvoje služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny za účelem územní dostupnosti a diverzifikace služeb podle potřeb jednotlivých skupin dětí dle příčin jejich ohrožení. Součástí přitom měla být i koncepce koordinace a udržitelného financování rozvoje služeb. Do třetice pak vláda uložila předložení návrhu, který omezí možnost umisťování dětí do sedmi let v zařízeních kolektivní péče, a to s postupným zvyšováním věkové hranice na jeden, tři a sedm let. Přechodné období by mělo být maximálně šest let od platnosti zákona, přičemž mají být jasně dány podmínky, kdy by taková forma péče byla výjimečně přípustná.
MPSV proto nyní vypracovalo záměr právní úpravy týkající se sjednocení služeb pod svůj resort a zavedení věkové hranice, před jejímž dosažením nebude možné děti umisťovat do zařízení kolektivní péče. Předpokládané nabytí účinnosti je leden 2021, přechodné období do zákazu umisťování dětí do sedmi let do ústavní péče je stanoveno na čtyři roky.
„Zdroje pro realizaci opatření navržených v rámci věcného řešení budou hledány primárně ve stávajícím systému, a to přesměrováním prostředků v rámci jednotlivých rozpočtových kapitol státního rozpočtu a dalších veřejných rozpočtů. Nad rámec toho však materiál vyvolá i zvýšené dopady na veřejné rozpočty, a to ve výši 100 milionů korun. Jedná se zejména o výdaje spojené s investicemi do lidských zdrojů, které budou využity k přípravě a vzdělávání zaměstnanců, u nichž je potřebné podpořit adaptaci na nové podmínky poskytování služeb ve sjednoceném systému péče o ohrožené děti. Dále jsou předpokládány zvýšené administrativní výdaje ve výši 50 milionů korun související s právními a administrativními úkony jednotlivých zařízení, které vyplývají z nové právní úpravy systému. Tyto výdaje budou hrazeny v rámci rozpočtu a střednědobého výhledu kapitoly 313 – MPSV pro příslušný rok za předpokladu, že se nepodaří získat tyto finanční prostředky z Evropského sociálního fondu,“ píše se v předkládací zprávě.
Zatím to ale bohužel vypadá tak, že MPSV záměr vypracovalo jednostranně, bez větší diskuse s ostatními zapojenými resorty a bez konzultace s odborníky. Ministerstvo zdravotnictví se sice zatím k materiálu vyjadřovat nechce, v uplynulých letech se ale jednoznačně stavělo proti podobným návrhům. „O novém návrhu MPSV se v současné době diskutuje. V tuto chvíli k němu nemáme podrobnější vyjádření,“ napsala nám mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová.
Argument dílčí péče versus otazníky nad financováním neziskovek
Podívejme se nyní podrobněji na to, co záměr obsahuje. Materiál označuje současný systém za složitý, roztříštěný, rezortně rozdělený a neberoucí ohledy na komplexní potřeby dětí. „Příslušné složky systému se zaměřují na dílčí oblast v životě dítěte (zdravotní potřeby, vzdělávací potřeby atd.). Je podceňován význam stabilních vztahů dítěte k rodině a k blízkým osobám. Činnost v rámci systému je zaměřena spíše na saturaci zájmů jednotlivých segmentů systémů, které se více než na prospěch dítěte orientují na sebezáchovu. Finanční toky v systému jsou nerovnoměrně rozloženy, směřují spíše k nákladnému řešení následků, než k prevenci. Z celkového objemu 8,1 miliardy Kč ročních výdajů je více než polovina (4,2 miliardy Kč) směrována do oblasti ústavní péče, stávající orientace systému nepreferuje preventivní práci s rodinami,“ píše se v záměru.
Jenže odborníci ze Společnosti sociální pediatrie ČLS JEP vnímají problematiku zcela jinak. Nesouhlasí ani s kritikou rozdělení péče do tří resortů, ani s tím, že by činnost byla nyní zaměřena na saturaci zájmů jednotlivých segmentů – ba naopak se do budoucna obávají posílení netransparentního financování služeb financovaných z MPSV.
„Materiál přináší celou řadu nepravd a úmyslných dezinformací. Rezorty MŠMT a MZ přistupují k problematice péče o ohrožené dítě komplexně, navzájem dělně spolupracují. Využívají možnosti odborných služeb obou rezortů, není pravdou, že se zaměřují jen na dílčí oblasti, naopak mají velmi dobrou provázanost,“ poukazuje vědecký sekretář Společnosti sociální pediatrie docent Lubomír Kukla. „Dětská centra, dětské domovy pro děti do tří let, ale i dětské domovy školského typu mají naprosto přesné a transparentní financování včetně statistiky. To však nelze říci o jiných institucích zabezpečujících péči o rodiny a děti v ohrožení. Jistě by bylo velmi zajímavé podívat se na financování nestátních neziskových organizací, které „žijí“ z dotací MPSV, a jak tyto instituce mají perfektně dokladovanou činnost,“ dodává docent Kukla, podle kterého je u těchto organizací zjevná nesystémovost, přičemž není jasná ani náplň činnosti, konkrétní podíl v péči o ohrožené dítě, finanční toky ani odbornost.
Na týrané a vážně nemocné děti se zapomnělo
A co záměr chystá v oblasti zdravotnictví, respektive zákona o zdravotních službách? Navrhuje vypustit úpravu činnosti dětských domovů pro děti do tří let věku s přechodným obdobím 18 měsíců od účinnosti zákona, po kterém by měl začít platit zákaz umisťování dětí do tří let do zařízení kolektivní péče. Během přechodného období by provozovatelé mohli požádat příslušný krajský úřad registraci k poskytování sociálních služeb. Pokud o registraci nepožádají, budou moci nadále poskytovat lůžkovou zdravotní péči na základě rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb ve vztahu k dětem, jejichž nepříznivý zdravotní stav bude vyžadovat hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení.
Tento záměr je ale dle odborníků zcestný. Podle nich totiž dětské domovy pro děti do tří let poskytují ohroženým dětem komplexní péči, přičemž v takto útlém věku částečně ještě dominuje péče zdravotní, ošetřovatelská či rehabilitační, kterou vykonávají zdravotničtí pracovníci. Personál dětských center a domovů do tří let je přitom orientován nejen na práci s dítětem, ale i jeho rodinou. „Nejsou to tedy jen, jak tvrdí MPSV, „pobytová zařízení“. Podobně u školských dětských domovů jde také o odbornou výchovnou a vzdělávací péči, kterou MPSV vykonávat neumí,“ zdůrazňuje František Schneiberg.
Podle něj je pak úplný zákaz přijímání dětí do ústavní péče nesmysl. „Každé umístění dítěte do jakéhokoliv prostředí má své indikace. Samozřejmě je nejlépe, když dítě bez vlastní rodiny může vyrůstat v rodině náhradní, ale tam, kde to není možné, musí existovat i možnost jiného řešení. Jsou děti, které se do náhradní rodinné péče nepodaří umístit (děti se zdravotním postižením, děti starší, děti romské, sourozenecké skupiny apod.). Kam s nimi po zákazu? Budou postižené děti zůstávat na drahých lůžkách v nemocnici? Ty ostatní budou na ulici? Bohužel se tak stalo v Rumunsku. Nehledě na to, že u některých ohrožených dětí je takzvané neutrální prostředí, tedy zařízení, přímo nutností. Mám na mysli například děti týrané, které po odebrání z týrající rodiny nejsou schopny ihned přejít do rodiny nové pro tuto špatnou zkušenost a potřebují často i dlouhou odbornou péči v neutrálním prostředí, aby se pod dohledem odborníků se svými negativními prožitky vyrovnaly a případně v nové rodině bez problémů zakotvily,“ vysvětluje předseda Společnosti sociální pediatrie.
Podobně to vidí i Lubomír Kukla. „Nedovedu si představit, jakým způsobem se stát postará o tyto děti, kde budou moci být – na akutních lůžkách dětských oddělení nemocnic? To nebude příliš ekonomické – ale jiná varianta mne nenapadá, protože v navrhovaných zařízeních, kde nebudou moci být ani ošetřeny, zemřou,“ pozastavuje se vědecký sekretář společnosti.
Odborníci také zdůrazňují, že transformace dětských zařízení v rezortu zdravotnictví probíhá již několik let směrem ke zřizování dětských center komplexní péče po vzoru německých sociálně-pediatrických center, kdy se zařízení otevírají navenek a do péče se zahrnuje i celá rodina ohroženého dítěte. Většina zařízení tak už má charakter rodinného typu a snížené kapacity. „V praxi je tímto způsobem reprofilizována většina bývalých kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let, bohužel se nepodařilo tuto představu zakotvit definitivně v legislativě,“ dodává Schneiberg.
Jediní ani poslední v Evropě nejsme
Řadu let se opakuje i to, že jsme snad poslední zemí v Evropě, která dává malé děti do ústavů, k tomu máme v ústavní péči asi největší počet dětí. I zde ale odborná společnost oponuje s tím, že nějaká forma ústavní péče existuje ve všech evropských zemích, byť pod jiným názvem – například internátní školy nebo rezidenční pobyty. „I Velká Británie, nám dávaná za příklad, taková zařízení má a využívá. Podobně i argument, že máme nejvíce dětí v ústavní péči z celé Evropy, je falešný. Litva, Lotyšsko, Bulharsko mají v přepočtu na 10 000 dětí v dané zemi v ústavní péči více dětí než ČR. Je ovšem také otázka, co kde bylo sčítáno, co bylo považováno za ústavní péči. Mám dojem, že se sčítala jablka s hruškami,“ konstatuje František Schneiberg. „My, kteří zařízení do oficiálních statistik uvádíme, vypadáme vedle těch, co je neuvádějí, jako se „spoustou dětí v ústavech“. Také je potřeba chtít vidět, že jsou země, kde děti žijí na ulici a tudíž „nejsou v ústavech“, na rozdíl od nás. My jsme „tak zlí“, že je z té ulice dáme do ústavů a hned jich tam máme „zase víc“,“ potvrzuje docent Kukla.
Žonglování s čísly ale podle Lubomíra Kukly umíme i u nás, konkrétně jde o počty dětí umístěných do zařízení v gesci MPSV uváděné v záměru. „Kam se poděly ty tisíce dětí s kombinovanými a psychickými postiženími – to se najednou zázrakem našly rodiny, které si je vzaly do péče? Spíše se domnívám, že v této tabulce máme ukázku, jak se dá statistika dělat a prezentovat. Těch 538 dětí je nejspíše v zařízeních přímo zřizovaných MPSV a nejsou uváděna zařízení, která jsou zřizována jinými zřizovateli se stejnou funkcí péče o děti s postižením,“ domnívá se Kukla.
Zatímco ale na jedné straně chceme ústavy rušit, návrh MPSV přichází i s ustanovením, které by naopak mohlo velkokapacitní zařízení podpořit. V zákoně o sociálních službách by totiž měl být ukotven nový typ pobytové sociální služby, jejíž cílovou skupinou budou osoby mladší 18 let. „Tato pobytová sociální služba je maskovaná ústavní služba, která je bez možnosti specifických služeb souvisejících s věkovými skupinami, zdravotními riziky, vzdělávacími potřebami. To, co chce dílem nabízet, je dávno zajišťováno v dětských centrech a dětských domovech do tří let věku, později pak dětských domovech školského typu s jasně nastavenými pravidly, odborným a profesionálním pokrytím a přehledným financováním,“ pozastavuje se docent Kukla. „Naopak je zde hrozba, že právě zamýšlená nová pobytová služba sociální péče, tzv. „domov pro děti“ do 18 let se stane oním velkokapacitním pobytovým zařízením bez jakéhokoliv zohlednění věku a s ním souvisejících prioritních potřeb dítěte, specifik péče, s rizikem naprosté neodbornosti služeb a závažných prodlev při záchytu kritických zdravotních stavů,“ dodává.
Na zřeteli by ovšem podle odborníků mělo zůstat to, že nejvíce devastující dopad nemá na dítě pobyt v zařízení, ale přežívání v rodinách, které je týrají, zneužívají, hrubě zanedbávají, kde jsou rodiče vůči dětem citově ploší, chladní a odtažití.
„O negativním dopadu zařízení můžeme hovořit pouze při dlouhodobém pobytu. Bohužel tento pobyt některá zákonná ustanovení nového občanského zákoníku prodlužují, bez možnosti situaci dítěte řešit promptněji, bez mezistupňů a střídání prostředí, což dětem jistě neprospívá,“ konstatuje Lubomír Kukla.
Ten také upozorňuje, že u většiny dětí umístěných v dětských centrech a domovech do tří let jsou důvody pobytu zdravotní, ne materiální. Přibývá totiž dětí rodičů užívajících návykové látky, trpících psychiatrickými diagnózami, žijících vysoce rizikovým způsobem života nebo rodících ve vyšším věku – což všechno může mít dopad na vývoj dítěte.
„Ať je autorem kdokoliv, jde o materiál účelový, „na objednávku“, s řadou nepravd, polopravd, jehož cílem je bořit fungující systém. Vůbec se nedivím, že ministerstva nechtějí přistoupit na nějaké iluzorní změny. Fungující systém máme nahradit něčím, co do velkého balíku peněz MPSV přinese další, ale bez efektu pro toho, koho se to nejvíce dotýká, a to je dítě a jeho rodina. Především bychom měli mít na mysli práva a potřeby dětí a jejich odpovídající naplňování. Nikoliv zájmy těch, kteří chtějí na ohrožených dětech profitovat,“ uzavírá Kukla.
Michaela Koubová
