Pomáhat ostatním je pro zdravotníky přirozené, i proto vznikl benefiční kalendář 1. LF UK

Praxe

Tomáš Cikrt

Strach z budoucnosti, nejistota ohledně dalšího vývoje zdravotního stavu, ale také pocit osamělosti, to všechno jsou pocity, které zažívají nemocní lidé. V tu chvíli je doprovází zdravotníci různých profesí, jejímž úkolem je nejen pečovat o tělesné zdraví pacientů. Ukazuje to i benefiční kalendář připravený studenty a studentkami 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

 

„Pravidelně docházím na dětskou onkologii předčítat pacientům pohádky, aby se jim během jejich nemoci lépe dařilo. Zrovna jsem seděla na stoličce vedle pětileté holčičky, která už tři dny nechtěla jíst. Ne proto, že by jí vadila bolest nebo že by měla strach. Hlavním důvodem bylo, že jí moc chyběly vlásky,“ vypráví Šárka, studentka 4. ročníku oboru Všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. „Neustále si přejížděla po hlavičce, na které nic nebylo. Nechtěla ani spát, protože myslela na to, že ráno, až se probudí, neuvidí své vlasy a nebude si je moci učesat. Na konci společně stráveného večera jsem si odstřihla pramen vlasů a dala jí ho. Kristýnka byla tak šťastná, že se ještě ten večer najedla a každý další usínala s mými vlasy v ručičkách,“ dodává budoucí lékařka a také členka Mezinárodní federace asociací studentů medicíny IFMSA CZ.

Právě tato asociace je jedním z několika studentských spolků, které fungují také v rámci 1. LF UK a podílely se na vzniku benefičního kalendáře pro rok 2018. Cílem tohoto kalendáře je představit dobrovolnickou činnost studentů a studentek fakulty a zároveň pomoci projekt paliativní péče pro dětské pacienty neziskové organizace Cesta domů. Právě dětská paliativní péče je tak trochu Popelkou, byť dokáže zásadně ovlivnit život rodiny pečující o nevyléčitelně nemocné dítě. Třeba v tom, že rodina může zbývající čas trávit spolu doma, kde se cítí dobře, a ne v neosobním zdravotnickém zařízení.

K medicíně patří i sebeobětování

Tento fakultní kalendář je prvním benefičním. Propojuje v sobě příběhy lidí, kteří se dostali do náročné životní situace, a také těch, kteří jim pomohli. „Jsem velmi rád, že studenti nejsou lhostejní vůči svému okolí a pomáhají. Symbolem 1. lékařské fakulty je pelikán, jež krmí svá mláďata vlastní krví, tedy dává sám ze sebe ostatním, a tak se i v současnosti potvrzuje, že tento symbol má své opodstatnění,“ je přesvědčený profesor Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy. Podle děkana 1. LF UK, profesora Aleksi Šeda, i tento kalendář potvrzuje, že fakulta není pouze „učilištěm pro mediky“, ale místem pro život. „Těší mě, že je naše fakulta místem, kde se uplatňují lidé, kteří jsou ochotni udělat něco pro ostatní kolem sebe,“ dodal. Vybrat si tak zdravotnictví jako oblast, s níž spojí svůj profesní život, podle Dany Juráskové, ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, znamená být tu pro ostatní a být připraven jim pomáhat: „Tento kalendář je důkazem toho, že si studenti a studentky vybrali správně. Úkolem zdravotníků není jen poskytovat odbornou zdravotní péči a vracet nemocné zpět do života, ale provázet je i v těch nejtěžších životních situacích.“

Každý měsíc kalendáře ukazuje jeden pacientských příběh vyprávěný očima studenta či studentky, kteří se konkrétnímu člověku v dobrém slova smyslu zapsali do života a pomohli mu. K těmto lidem patří také pětatřicetiletý Matěj, jež už od 13 let Matěj experimentoval s různými drogami a v patnácti se stal závislým. Dokázal studovat a posléze také pracovat, ale vždy jen na krátkou chvilku. Jeho okolí nic netušilo. Po nějaké době se mu začaly hroutit vztahy, chyběly mu i peníze. Gram pervitinu denně plus alkohol a marihuana – to dělá asi 2000 korun každý den. „Skončil na ulici s toxickou psychózou, dokonce přemýšlel o sebevraždě. Naštěstí se ale dostal do odvykacího programu. Poté byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici, kde strávil rok a rozhodl se být čistý už celý život. Rodina se pro něj stala motivací, 6 let abstinuje. Nyní pracuje v adiktologických službách, začal studovat adiktologii a pomáhá dalším závislým k návratu do normálního života,“ vypráví jeho příběh Anna, studentka třetího ročníku Adiktologie a členka České asociace studentů adiktologie.

Mohlo by vás zajímat

I s jedním varletem můžu mít děti

Během studia ergoterapie v rámci praxe asistovala Petra, studentka druhého ročníku navazujícího magisterského studia Ergoterapie a členka spolku Ergoterapeuti všem, při péči o čtyřiatřicetiletou Alžbětu, lékařku a současně matku. „Minulý rok na dovolené jí začala z ničeho nic velmi silně bolet hlava. Po návratu domů jí byla diagnostikována ruptura výdutě mozkové tepny. Klinický obraz vypadal velmi špatně, hrozila doživotní imobilita a nesoběstačnost. Po řadě rehabilitací se pomalu vrací ke své práci lékařky, pečuje o děti a domácnost i o sebe. S rodinou jezdí na dovolené a snaží se žít jako dřív před příhodou,“ popisuje studentka.

„I s jedním varletem ti můžu udělat deset dětí, vezmi si mě…,“ přesně takhle požádal Aleš o ruku svou přítelkyni, která mu před více než rokem objevila rakovinu ve varleti. Když přišla domů z workshopu #prsakoule, aby mu ukázala techniku jejich (samo)vyšetřování, se slovy „Svlíkni se!“ netušil, že mu tím vlastně dost možná zachránila život. Přestože musel podstoupit chemoterapii, důležitou roli u něj sehrál fakt, že mu bulku nahmatala včas,“ vypráví příběh třicetiletého Aleše Kateřina, absolventka Všeobecného lékařství a zároveň zakladatelka neziskové organizace Loono.

Pomoc druhým může mít i dost nezvyklou podobu, třeba jako grilované klobásy, což potvrzuje zkušenost Jitky, studentky šestého ročníku Všeobecného lékařství a členky Spolku mediků český. Každý rok tento spolek organizuje piknik. „Jednou ke stanu s grilovanými klobásami přišly dvě velmi hubené dívky. Dlouho váhaly, jestli si je mají koupit, a nakonec si objednaly jednu porci napůl. Po chvilce se objevily zase a děkovaly nám. „S anorexií bojuju už od střední. Holky si ze mne dělaly legraci, že jsem tlustá. Tak jsem přestala jíst… Tady v nemocnici jsem už 7. týden, ale pořád se mi nedaří se na jídlo podívat bez odporu. K vašemu stanu nás přivedla vůně – klobásu jsem neměla asi 8 let a stejnou dobu jsem nebyla ve společnosti jiných vrstevníků,“ vyprávěla jedna z dvojice holek. Nakonec jsme společně strávili příjemné odpoledne a udělali jsme si pár fotek, aby měly dívky důkaz pro doktory a sestry, že doopravdy snědly klobásu,“ říká budoucí lékařka.

Ludmila Hamplová

 

Kalendář je možné si za 150 Kč zakoupit v těchto studentských spolcích:

Tomáš Cikrt

Další články od autora

Mohlo by vás zajímat