„Jsem pro to, aby si lékaři s pacientem více povídali a méně vyšetřovali,“ říká geriatr Hugo Přibyl
S tím, jak česká populace stárne, by mělo přibývat i lékařů specialistů, kteří o ně pečují. Opak je pravdou. Geriatrie je obor, který mladé lékaře příliš neláká. Důvodů je několik – složité vzdělávání, jde o obor nástavbový, navíc není příliš atraktivní ani lukrativní. A ženy jsou v něm, na rozdíl od ostatních medicínských oborů, spíše výjimkou. Najít pak geriatra, který kromě nemocniční či ústavní praxe pracuje také „v terénu“, je jako najít jehlu v kupce sena. Jedním z takových je lékař Hugo Přibyl. Působí v Ostravě, kde kromě jiného, provozuje pro své pacienty také ambulanci.
Vystudoval všeobecné lékařství, další atestaci si udělal z geriatrie. Následovala ještě atestace z psychoterapie, protože jak tvrdí, mnoho nemocí souvisí s duševním rozpoložením člověka. A proto by podle něj součástí léčby pacienta měl být i rozhovor s pacientem, který mnohdy odhalí příčiny onemocnění, jež se drahým diagnostickým přístrojům odkrýt nepodaří.
Na vině je babička
Jak se stalo, že mladý člověk, který nepochází z lékařského prostředí, jde studovat obor, který nepatří mezi mediky mezi ty nejžádanější? „K tomu mě v podstatě nasměrovala moje babička, ke které jsem jezdíval na prázdniny. Byla to nesmírně moudrá žena. Často mi vyprávěla o časech minulých, jak se žilo v době jejího mládí. Předala mi mnoho životních moudrostí, ze kterých čerpám dodnes,“ říká Hugo Přibyl s tím, že v době, kdy studoval, opravdu nebylo moc obvyklé, aby mladí lékaři prahli po geriatrii.
A nezměnilo se to, podle jeho slov, ani dnes. Faktorů, proč tento obor stále mladé lidi neláká, je více. „Připomíná vlastní smrtelnost a pokoru k životu. Do určitého věku na to člověk není psychicky připravený,“ jmenuje Přibyl ten méně obvyklý. Pak je to podle něj malá atraktivita oboru i systém vzdělávání.
Včera a dnes
„Dříve geriatři nastupovali většinou do LDN (Léčeben dlouhodobě nemocných). Také nyní působí především v ústavech pro seniory či při nemocnicích. Neznám v Ostravě dalšího geriatra, který by kromě práce v oddělení lůžkové péče, provozoval i praxi v terénu.“ Také on, podle svých slov, dostal nabídku primariátu v LDN, ale nepřijal ji, dal přednost práci v ambulanci. Do zařízení s lůžkovou péčí ale dochází také a jedno i provozuje.
Vzpomíná na dobu, kdy do praxe nastupoval – před necelými 40 léty. „Na dva geriatry byla jedna geriatrická sestra. Ta byla později zrušena, nyní ji suplují různé domácí nebo hospicové péče. Dnes je geriatrie o něčem jiném. Často o tom, že lékař nemá na pacienta dostatek času. A to je škoda. Pacienti jsou různorodí – někdy mám v ordinaci čilého devadesátníka, jindy padesátiletého, který je na tom zdravotně podstatně hůř. A podle toho je třeba k nim přistupovat,“ říká a opět naráží na nedostatek času k rozhovoru s pacientem.
Mohlo by vás zajímat
O malém zázraku uzdravení
Podle České gerontologické a geriatrické společnosti, je doporučovaný počet geriatrů jeden na dvacet tisíc obyvatel nad 65 let věku. Tento počet však nikdy nebyl akceptován ani ministerstvem zdravotnictví ani zdravotními pojišťovnami. Aktuálně má Česká republika okolo tří stovek aktivních geriatrů, většina z nich působí v nemocničních a ústavních zařízeních.
„Následek je to, že nemocný senior pak obíhá specialisty, každý mu napíše dva až tři léky, takže denně jich pak bere patnáct až sedmnáct. A to je špatně,“ říká doktor Přibyl a v této souvislosti vzpomíná na zázračně uzdravenou babičku z dob, kdy ještě sloužíval na pohotovosti.
„Přišla tam paní, které bylo pořád špatně. Když jsem se jí zeptal na léky, které užívá, uvedla, že bere 22 prášků denně. Každý specialista jí dal svoje a ona vše polykala. Zvracela, hubla a strádala. Po důkladném zvážení jsem jí asi 15 tabletek vysadil, nechal jen ty nejdůležitější a babička se zázračně uzdravila,” líčí a dodává, že si později pořídil i speciální počítačový program, který porovnává například i to jestli některé léky nepůsobí proti sobě.
Na prvním místě anamnéza
Jednu z hlavních rolí lékaře vidí ve stanovení anamnézy pacienta. S tím souvisí i onen už po několikáté zmiňovaný čas, věnovaný pohovoru s pacientem, kterého se většině lékařů nedostává. „Jestli s ním mluvím dvacet nebo třicet minut, ten čas mi žádná pojišťovna neproplatí,“ říká Hubo Přibyl, ale jedním dechem dodává, že přesto se to mnohonásobně vrátí. Oběma stranám. A opět doplňuje příklad ze své praxe.
„Měl jsem pacienta, který stále hubnul. Nakonec skončil v nemocnici, kde absolvoval veškerá možná vyšetření, včetně kolonoskopie, ale on hubnul dál. Když mne navštívil, tak jsem si s ním chvíli jen povídal. Zeptal jsem se jej: Čím si myslíte, pane XY, že by to mohlo být, že pořád hubnete? A on mi vyprávěl, že má nové zuby a ty mu dobře nesedí…“
„ Hodně pacientů si mi stěžuje, že se s nimi doktoři vůbec nebaví. A to je chyba. Vidím potom dnes a denně, kolik neefektivních a zbytečných vyšetření pacientů se dělá. Léčíme, ale nevyléčíme. Ale to jsou, na rozdíl času věnovanému pacientovi, konkrétní úkony a lékaři s jejich proplacením nemají problém,“ argumentuje lékař s tím, že ne nadarmo se říká že „každé lůžko si nakonec najde svého pacienta.“
Co senioři potřebují
Pro své studenty, ale rovněž pro všechny, které zajímá, po čem vlastně senioři touží, sepsal před časem knihu Lidské potřeby ve stáří. Vychází nejen z jeho dlouholeté lékařské praxe, ale také z unikátního průzkumu potřeb lidí v mladším i starším seniorském věku. A jaký žebříček tužeb vlastně senioři mají? Podle doktora Přibyla je to různé, právě podle věku.
„Mladší senioři mají na prvním místě potřebu ekonomického zabezpečení, pak možnost a schopnost sám o sobě rozhodovat a na třetím místě rodinu. U seniorů kolem 80 let a výš se tento žebříček mění. Na prvním místě mají jednoznačně rodinu, a to i v případě, kdy jejich vztahy nejsou ideální,“ popisuje výsledky rozsáhlého průzkumu mezi seniory a doplňuje, že na druhém místě potřeb a tužeb starších seniorů je fyzická soběstačnost a na třetím přání, aby nebyli na obtíž.
Něco optimistického na závěr?
„To mě napadá jeden vtip, můj oblíbený,“ říká po krátkém zamyšlení dr. Přibyl. „Jeden senior vidí druhého, jak vyhazuje léky do popelnice. Rozhořčeně se jej ptá: Proboha, proč to děláš? On mu odpoví: Já ti to vysvětlím, to je jednoduché. Přijdu k doktorovi a on mi napíše spoustu léků, chce žít. Potom jdu do lékárny, tam mi dají celou tašku léků, chtějí také žít. Potom přijdu domů. No, a já chci taky žít…“
Hodně nemocí je podle jeho zkušeností a znalostí psychologie zapříčiněno právě psychikou, což se podceňuje. Nebo se to lékař prostě nedozví, protože si s pacientem nepovídá, neptá se jej. „Mám spoustu příkladů, kdy přijde senior s nemocí, někdy i vážnou. Tak se s ním bavím a on mi řekne, že mu odešel partner. Potom dostane třeba žaludeční vřed, infarkt nebo i rakovinu. Z toho je pak třeba vycházet, léčit nejen tělo, ale i psychiku… Prostě já jsem pro to, aby se lékaři více věnovali duši pacienta, povídali si s ním a méně ho vyšetřovali. Ale to se nebude mým kolegům líbit,“ doporučuje na závěr ostravský geriatr Hugo Přibyl.
-ova-
Tomáš Cikrt
