Jsme nejslabším hráčem v jednání, říká zástupce následné lůžkové péče Václav Volejník
Počtem lůžek tvoří více než polovinu celého segmentu lůžkové péče v systému, ale z hlediska nákladů nehrají v jednáních o finanční prostředky velkou roli. Následná lůžková péče naráží nejen na finanční, ale i legislativní překážky. V dohodovacím řízení je zástupcem skupiny ředitel Václav Volejník, ředitel Hamzovy léčebny, Luže-Košumberk. Zdravotnický deník mu položil stejné otázky jako dalším účastníkům dohodovacího řízení (viz zde a zde). „Náš požadavek bude navýšení ve výši 7% úhrady oproti roku 2018. Chtěli bychom ale pojišťovnám nabídnout určité možnosti vyhodnocování kvality péče,“ sdělil nám ředitel Volejník. Nový přístup ministra Adama Vojtěcha vítá, ale obává se, že „ministerstvo bude muset být i nadále arbitrem v situacích, kdy k dohodě nedojde díky hrubě silovému přístupu některé z jednacích stran.“
Jaké jsou vaše cíle pro Dohodovací řízení ve vašem segmentu pro rok 2019?
Hlavním cílem celé skupiny neakutních poskytovatelů, tedy následné a dlouhodobé péče, je stále nutnost vysvětlovat významnost tohoto subsegmentu lůžkové péče pro celý systém zdravotní péče v ČR. I když počtem lůžek tvoříme více než polovinu celého segmentu lůžkové péče v systému, je pohled na nás jednoznačně pokřiven faktem, že z hlediska nákladového nehrajeme v jednáních o finanční prostředky velkou roli. Je ovšem sympatické, že větší podporu v nynější době získáváme právě u našich kolegů z akutní péče. Odsun pacienta do následné etapy léčby je logickou a správnou věcí, která je pro akutní péči nezbytnou podmínkou další práce. Ovšem na konci následné a dlouhodobé péče je již přechod pacienta do skupiny lůžek zdravotně sociálních. A narazili jsme tím na dvě ministerstva, řadu chybějících předpisů a nedořešený stav trvající za chvíli již třicet let. Bohužel se nové vedení ministerstva zdravotnictví k této problematice zatím ani nemohlo dostat
S jakými požadavky půjdete do prvního kola jednání, které proběhne začátkem dubna?
Mohlo by vás zajímat
Situace v dohodovacím řízení je letos komplikovanější. Jasně formulované představy pana ministra Adama, které ale jen reflektují obvyklé postupy v jiných zemích, znamenají pro neakutní péči těžko řešitelnou situaci. Všichni chápeme, že jsme nejslabším hráčem v tomto jednání. Dostali jsme to od pojišťoven v minulosti tolikrát znát, že obavy jsou na místě. Záleží nyní především na zodpovědnosti vedení pojišťoven, jestli se dostaneme ke skutečnému kvalifikovanému jednání a nebo bude prostě palec dolů. V této chvíli je navíc nejasná diskuse odborů o přislíbených dalších 10% nárůstu platů. Jde ale o peníze, které buď přijdou, nebo je mít nebudeme. V této skupině poskytovatelů se totiž nedají zvyšovat výkony více, než jsou kapacity lůžek. Ale konkrétně. Za nás všechny bychom chtěli věřit, že máme nárok na navýšení úhrad v rozsahu celé inflace, a to jsou nejméně 2% v úhradách (za rok 2017 je dle Českého statistického úřadu inflace 2,5 %). Rozhodně bychom chtěli bojovat o navýšení platů minimálně 5% v základu. Přepočtem to jsou potom cca 3% navýšení, protože u poskytovatelů následné a dlouhodobé péče tvoří celkové náklady na mzdy 70% a více z celkových nákladů. Stejně tak je pro mnoho poskytovatelů, spadajících pod § 109 Zákoníku práce nezpochybnitelný povinný nárůst platů cca v rozsahu 1% nákladů na platy (ze zákona č.564/2006 Sb.). Podíl na celkových nákladech organizace je to minimálně 0,7%, o které by měla být úhrada navyšována automaticky. Zatím byl tento fakt zcela ignorován. Zcela nám chybí alespoň minimální krytí prostředků na investice a opravy. Nakonec je řada objektů v následné péči jen důkazem, že je to pravda. Náš požadavek bude proto navýšení ve výši 7% úhrady oproti roku 2018. Chtěli bychom ale pojišťovnám nabídnout určité možnosti vyhodnocování kvality péče jednotlivých poskytovatelů a v rámci platného zákona nalézt cesty jak vytvořit i individuální smlouvy. Dosud na to ovšem pojišťovny neslyšely.
Co považujete za absolutní prioritu ze všech?
Pro mne je absolutní prioritou vyřešení legislativy týkající se subsegementu následné a dlouhodobé péče. Tento fakt opakuji již řadu. V rámci různých jednání se zástupci naší skupiny účastní na činnosti různých komisí pracovních skupin jak MZ tak i MPSV. Výsledky neznáte. Tedy nejsou. Je to marný boj o změnu v systému, jehož nedostatky všichni přiznávají, jsou dokázány, ale na nápravu chybí odvaha, politická vůle a bojím se, že na konci i peníze, bez kterých to nepůjde. Alespoň základní pravidla jsou sjednána v rámci tzv. Metodiky. Myslím, že tuto legislativu potřebují i pojišťovny. Není jasno mnoho věcí, a vím, že si stěžují na bezmocnost vůči taktikám i těch málo poskytovatelů, kteří se nechovají “správně”. Systém potřebuje předefinovat cíle a povinnosti poskytovatelů. Nemusely by potom být spory, který pacient kam patří, a zda tam ještě patří atd. Bude nutné přehodnotit proto ale nejen zák.372/2011 Sb., ale i vyhl.99/2012. Sb. Možná že najdeme i rezervy. Ale k tomu je potřeba ona politická vůle a rozhodnutí ministerstva zdravotnictví se celému subsegmentu následné a dlouhodobé lůžkové péče cíleně věnovat.
Ministr Adam Vojtěch chce změnit filozofii dohodovacího řízení. Měla by podle něj skončit praxe, kdy si účastníci dohodovacího řízení zvykli, že vše vyřeší ministerstvo úhradovou vyhláškou. Jak hodnotíte přístup současného a minulého ministra, tedy Adama Vojtěcha a Miloslava Ludvíka, k dohodovacímu řízení?
Pan ministr Vojtěch se z mého hlediska právem dožaduje větší zodpovědnosti a aktivity všech hráčů v systému. Jde jen o to, zda je současná situace k tomuto kroku vhodná. Faktem je, že dohodovací řízení má být na principu cíle se dohodnout, jak velkou finanční část bude systém chtít dodat do jednotlivých segmentů a skupin zdravotní péče. Jenže jak měřit vůli někoho se dohodnout? Je třeba připomenout, že i základní matematické modelace předpokládaného toku prostředků na zdravotní péči se vždy až diametrálně lišily mezi ekonomy pojišťoven a ekonomy ministerstva zdravotnictví. Jak se potom má balík dělit, když je z každého úhlu pohledu rozdílně velký? Nejen v době pana ministra Ludvíka jsme byli svědky systémových zásahů do ekonomiky zdravotnictví, které naprosto deformovaly možnost výpočtu, předpokladu, tedy i plánu. Jenže ty zásahy měly charakter až záchranného pásu. Takže být asi musely. Jejich dopad byl rozhodně pozitivní. Ale vývoj si vždy vyžaduje změnu. Máme teď jednu zažít. Samozřejmě, že to vše není jen o ministrovi, ale o vládě. Už nám jedny volby ukázaly, že zdravotnictví je vlastně silové politikum. Zatím naštěstí růst ekonomiky překonal opatrné předpoklady pojišťoven a bylo možno tlakem navyšovat úhrady. Ale tím, přiznejme si, konečně také řešit propad celého sektoru zdravotnictví. Jsme dnes na nové čáře. Vnímáme pokus o nové vztahy uvnitř sektoru. Jak se to podaří, je otázkou. Osobně se obávám, že ministerstvo ale bude muset být i nadále arbitrem v situacích, kdy k dohodě nedojde díky hrubě silovému přístupu některé z jednacích stran.
-cik-
Tomáš Cikrt
