Až třímilionová pokuta pro praktické lékaře, kteří neoočkují dětské pacienty, a až půlmilionová sankce pro ty, kdo přijmou neočkované dítě do předškolního zařízení. To je návrh, s nímž přichází zákon o ochraně veřejného zdraví, který má ve čtvrtek projednat zdravotní výbor ve sněmovně. Jenže navzdory tomu, že rodičů odmítajících očkování přibývá, nepovažují odborníci navrhovaný způsob motivace za právě vhodný.
„Na ochranu před vznikem a šířením infekčních onemocnění se v návaznosti na mezinárodní zdravotní řád do zákona doplňují zejména opatření před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních onemocnění ze zahraničí. Vkládá se také definice pravidelného očkování a doplňuje se povinnost zařízení, kterým je na základě rozhodnutí soudu svěřena péče o osoby ve věku do dovršení 15 let zajistit u nich provedení pravidelných očkování,“ přiblížila zákon na listopadovém zasedání výboru náměstkyně pro legislativu na ministerstvu zdravotnictví Lenka Teska – Arnoštová (ČSSD).
Za nejproblematičtější v navrhované legislativě ovšem odborníci nepovažují pokutování zařízení pro děti, ale sankcionování praktiků. „Není to ten nejšťastnější přístup, protože sankce a pokutování většinou příliš k ničemu nevedou. Ve snaze dosáhnou vysokého stupně proočkovanosti a určitého přístupu k očkování by byl lepší opačný postup, tedy bonifikace lékařů, kteří mají mezi pacienty vysokou proočkovanost a k problematice očkování se aktivně staví. To bych považoval za přijatelnější než pokuty. Nedovedu si představit, na jakém principu by pokuty byly vybírány a kdo by určoval, zda daný lékař pochybil,“ konstatuje Roman Chlíbek, vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP.
Bez svobodného souhlasu rodiče očkovat nejde
Problém navíc je, že lékař musí mít k očkování dítěte svobodný a informovaný souhlas rodičů. Pokud ho nezíská, dítě očkovat násilím nemůže. Přesto by mu teď měla hrozit až třímilionová pokuta. „Jestliže rodič napíše prohlášení, že byl poučen o všech rizicích, když se nenechá očkovat, tak lékař nemá šanci nic udělat. Nedovedu si představit, že by mu za těchto okolností někdo dal pokutu. Ta by měla smysl tehdy, pokud by se zjistilo, že daný lékař a priori očkování nenabízí nebo ho dokonce rodičům rozmlouvá a přesvědčuje je, že škodí,“ míní profesor Chlíbek.
V návrhu dokonce stojí, že lékař může dostat pokutu, když hygienické stanici nenahlásí, které dítě nebylo očkováno. Sankce se přitom může vyšplhat až na dva miliony korun. „Nevím, jak to tvůrci novelizace mysleli, ale doufám, že to nechají postaru. Lékař nemá povinnost nahlašovat na hygienickou stanici neočkované děti, protože to musí vést ke ztrátě důvěry mezi lékařem a pacientem. Pacient vždy bude vnímat tak, že ho lékař nahlásil či dokonce udal, takže bude raději chodit jinam. Nyní je to nastaveno tak, že má hygienická stanice právo přijít a sama udělat kontrolu. Jestliže v dokumentaci objeví, že má lékař neočkované děti, naváže kontakt s rodiči dětí. V takovém případě neznám lékaře, který by hygienické stanici neposkytl údaje o pacientovi,“ varuje Roman Chlíbek.
Když hygienická služba kontaktuje rodiče neočkovaných dětí, vyptá se jich na důvody, proč s očkováním nesouhlasí, upozorní je, že jde o povinnost, a přesto rodiče trvají na svém, je možnost postoupit případ do dalšího řízení a cestou soudní udělit sankci. Případů, kdy rodiny neočkovaných dětí skutečně dostaly pokutu, by ale šlo spočítat na prstech jedné ruky. České soudy totiž nejsou v přístupu k povinnému očkování jednotné – zatímco jedni se staví k tomu, že pokutu v konkrétní výši uložit lze, jiné tvrdí, že pokutovat bez toho, aniž by bylo jasně stanovené, na základě čeho je určena výše pokuty, není možné.
Zakázat vstup bez očkování je na místě u státních zařízení
Příliš vhodně pak není podle profesora Chlíbka stanoveno ani sankcionování zařízení pro děti a organizátorů dětských akcí. Těm prvním hrozí penalizace vy výši až půl milionu korun, těm druhým do sta tisíc.
„Co se týče akcí, možná organizátoři budou více vyžadovat prokázaná potvrzení, že děti byly očkované. Na druhou stranu se bojím, že to může odradit pořadatele kratších akcí, jako jsou týdenní školy v přírodě. Všichni rodiče budou muset k lékaři a zaplatit za to, aby vystavil nějaký posudek. Nedovedu si pak ale představit, jak to učitelka bude posuzovat – zda jsou tam všechna očkování a co s rodiči, kteří potvrzení nedonesou nebo si ho nestihnou nechat udělat – budou dítě muset vyloučit z akce? Protože pokud se to nechá jen na prohlášení rodičů, někteří klidně podepíšou, že dítě netrpí infekčním onemocněním a prodělalo všechna řádná očkování, i když to nebude pravda, a mine se to účinkem,“ domnívá se Roman Chlíbek.
Jak na to jdou v zahraničí? Zatímco některé státy, jako je Německo či Rakousko, berou neočkované děti všude, např. v USA či některých evropských zemích upřednostňují tzv. nepřímou povinnost. Ta spočívá v tom, že neočkované děti nesmí do státem provozovaných zařízení a na státem pořádané akce, u nichž stát garantuje kvalitu a dotuje je.
Hlavní je osvěta ze strany státu
Jaká je tedy podle odborníků ideální cesta k tomu, aby odmítačů očkování bylo co nejméně? Vedle bonifikace praktiků, kteří mají proočkovanou většinu pacientů, je potřeba hlavně osvěta.
„Jedna z věcí je více seznamovat veřejnost s významem primární prevence. Už se daří přesvědčovat lidi, že chodit na preventivní prohlídky má význam, protože se podchytí řada věcí v začátku. Stejně tak musí stát více vysvětlovat veřejnosti, v čem je očkování prospěšné, jaké má přínosy a seznámit by měl i s eventuálními riziky – ovšem s objektivními čísly, které dokazují, že jsou minimální. Stát by měl očkování propagovat, aby váhající rodiče mohli získat objektivní informace z jiných zdrojů, než jen ze stránek odpůrců očkování. Tyto informace možná laické veřejnosti chybí jako druhá miska vah k tomu, co si přečtou od aktivistů, kteří jsou na internetu velmi vidět. Měla by tu být státem garantovaná provakcinační politika, aby bylo jasné, že nejde o zájem farmaceutických firem a úzkých lobbystických skupin. Na místě by byla i čísla, jaké úspory očkování generuje, protože je mnohem levnější než případná léčba a komplikace nemocí,“ upozorňuje profesor Chlíbek. Zapomínat by se pak podle něj nemělo ani na praktické lékaře pro dospělé, kteří se v minulosti s výjimkou přeočkování proti tetanu očkováním příliš nezabývali. V současnosti se však spektrum dostupných vakcín stále rozšiřuje – vedle klíšťové encefalitidy a chřipky připomeňme např. pneumokoky a očkování proti pásovému oparu.
Ačkoliv zákon o ochraně veřejného zdraví předložilo ministerstvo zdravotnictví, sám ministr už přemýšlí o pozměnění části týkající se sankcí. „Záležitost jsem bral jako příliš odbornou a moc jsem do ní nezasahoval. Negativní ohlasy jsem již v médiích zaznamenal a budu se tím příští týden zabývat. Jsem zastáncem povinného očkování, ale zbytečné drakonické sankce jsem připraven upravit,“ napsal Zdravotnickému deníku Svatopluk Němeček (ČSSD).
Zrušme bezinfekčnost a lékařská potvrzení, navrhuje Farský
Ministr není zdaleka jediný, kdo zákon považuje za velmi složitý a odborný – po zhruba hodinové debatě na listopadovém zdravotnickém výboru i poslanci uznali, že problematika je velmi obtížná a rozsáhlá a vyhradili si na její prostudování čas do ledna. Už nyní se ale zdá pravděpodobné, že neprojde pozměňovací návrh Jana Farského (TOP 09), který při účasti na dětských táborech a podobných akcích usiloval o zrušení potvrzení o bezinfekčnosti a posudku ošetřujícího lékaře, v němž je vedle užívané medikace také podstoupené očkování.
„S návrhem se na mě obrátila Česká rada dětí a mládeže. Rodiče mají nyní povinnost podepisovat, že dítě nepřišlo do styku s osobou podezřelou z nákazy infekčním onemocněním v době 14 dní před odjezdem. To je nesmysl, protože to nemohou tvrdit – neví, jestli během těch 14 dnů nepotkalo někoho na ulici. Přijde mi zbytečné vyrábět papíry, které jen komplikují život. Nerušil bych samozřejmě to, že rodiče nejdéle den před odjezdem podepíší, že dítě nejeví známky akutního onemocnění. U všech dětí je také povinnost, aby měly posudek ošetřujícího lékaře, který napíše, jestli se tábora mohou účastnit. V praxi je to naprosto logické u dispenzarizovaných osob, kde je zřejmé, že jsou nějakým způsobem léčeny. U ostatních dětí, které nemají žádné potíže, jde jen o formalitu, která rodiče stojí čas a peníze. Nejde přitom o nic, co by odpovědný zástupce nemohl napsat sám – v praxi si od nich necháváme vypsat mnohem složitější potvrzení. Z posudku lékaře se nedozvíte, zda je dítě plavec, či jaké má potíže, s nimiž se neléčí, jako je noční pomočování. Stejně tak vyplňujeme podrobnější potvrzení o zdravotním stavu. Zbytečně tak nyní administrativou zatěžujeme lékaře, kteří podepisují papíry, ale odpovědnost příliš nenesou. Proto navrhuji, aby v případě, kdy nejde o dispenzarizované děti, mohl potvrzení podepsat i rodič s tím, že podrobnosti potvrzení by upravil právní předpis tak, jak ho dnes upravuje u posudku. Nevylučuje to, aby organizátor potvrzení lékaře vyžadoval, ale pokud má s rodiči zkušenost, může jim zjednodušit život tak, že mu bude stačit potvrzení od nich,“ zdůvodnil na zdravotním výboru Jan Farský.
Proti oběma návrhům se ale okamžitě ohradilo několik poslanců. „Když v osm večer přijede dítě z letního tábora do nemocnice, nevíme o něm nic. Proto potřebujeme mít od lékaře potvrzené, zda má nějakou alergii, s něčím se léčí a podobně. Je to nezbytná záležitost, abychom měli základní informace a mohli dítě léčit. Je řada případů, kdy pacient dostal antibiotika, bral přitom jiný lék a málem skončil na transplantaci jater,“ oponuje David Kasal (ANO).
„Co se týče bezinfekčnosti, nejde o lhaní, ale o to, že potvrzujete, že ve vašem okolí, tedy v rodině, nemá nikdo infekční nemoc. Stalo se nám, že se na tábor dostal kluk, v jehož rodině se vyskytly neštovice, on je chytil a nakonec je měla polovina tábora, takže se musel zavřít. Pokud je rodič nezodpovědný a dítěti to přesto podepíše, tak by mohly být proti němu vyvozeny sankce. Bez potvrzení mohou být vyvozeny vůči někomu, kdo za to nemůže,“ domnívá se Jaroslav Krákora (ČSSD).
K poslancům se nakonec přidalo i ministerstvo. „Při podrobnějším probírání návrhu s právníky a odborníky jsme dospěli k názoru, že lékařský posudek je jediným zdrojem validních informací pro lékaře, kteří poskytují zdravotní péči dětem na akcích a nic o nich neví. Podobně se ztotožňujeme s názorem poslance Krákory o bezinfekčnosti, že jde o kontakty s osobami, o nichž rodiče vědí,“ uzavírá Jarmila Rážová, ředitelka odboru ochrany veřejného zdraví na ministerstvu zdravotnictví.
Michaela Koubová, Tomáš Cikrt
