Ačkoliv se jedná o vůbec nejspolehlivější antikoncepční metodu, pro řadu žen je to možnost, o které ani nepřemýšlí. Jednoduše proto, že si nitroděložní tělíska stále s sebou nesou stopy minulosti, jež rozhodně není růžová. Bolest, ale také komplikované pánevní záněty, neplodnost nebo dokonce smrt. Znamená to snad, že by současná nitroděložní tělíska byla nebezpečná?
Mohou být jen tak malinká jako kancelářská sponka, složená z malých kuliček, být oválná, zubatá nebo připomínat čtyřnohého pavouka, vyrobená z různých kovů nebo třeba z plastu, řeč je široké škále nitroděložních tělísek, antikoncepční metodě provázející lidstvo už takřka sto let. Bez ohledu na materiál či tvar jsou ale mimořádně úspěšná v předcházení těhotenství. Důvod je prostý, na rozdíl od řady jiných antikoncepčních metod, funguje bez ohledu na to, jak se její uživatelka chová. Nehrozí tak, že třeba zapomene spolknout pilulku hormonální antikoncepce, špatně použije kondom nebo třeba tím, že se ráno pro probuzení dojde vymočit dříve, než si změří teplotu, a tak antikoncepční aplikace získá zkreslené hodnoty. Podrobněji o ne/spolehlivosti této mobilní aplikace jsme psali nedávno.
Jenže nitroděložní tělíska stále provází řada mýtů, které vedou k tomu, že se některé ženy této metody obávají, a raději sáhnou po jiné, méně spolehlivější. Věří například tomu, že tělíska natrvalo způsobí neplodnost, zhoršují kvalitu sexuálního prožitku, dlouhodobě působí bolest nebo tomu, že nejsou vhodná pro ženy, které ještě nerodily. Jak připomíná zpravodajský portál BBC News, výsledkem pak je, že zatímco v Asii se jedná o metodu, kterou volí více než čtvrtina žen, v Severní Americe se takto rozhodne jen 6 % žen a v Austrálii a na Novém Zélandu méně než 2 % žen. Mimochodem, existuje i mýtus, kterému věří i sami gynekologové, a to sice, že tělíska pochází od beduínů. Ti se měli údajně bránit nežádoucímu zabřeznutí samic svých velbloudů tím, že jim vkládali do dělohy kameny. „Z čistě medicínského hlediska to dává smysl, protože vložené kámen mohl dráždit dělohu, a tak způsobit to, že oplodněné vajíčko nebude schopné se uhnízdit,“ popisuje Christian Fiala, gynekolog a porodník, který ve Vídni vytvořil Museum antikoncepce a interrupcí. Tento příběh podle něj koluje mezi gynekology v Evropě a Americe. „Když se ale na kongresech setkají s lékaři z arabských zemí, rozesmějí je a dostanou jednoduchou otázku: Už jste někdy zkoušeli zavést kámen do velbloudí dělohy?“ dodává Fiala s tím, že právě toto přesvědčení je příkladem toho, že ne vždy jsou tradované informace skutečně pravdivé.
Kroužek ze slitiny stříbra a mědi i československá stopa
Píše se rok 1928 a německý lékař Ernst Grafenberg publikuje první vědeckou práci o svém vynálezu, kroužku ze slitiny stříbra a mědi, který se vkládá dovnitř ženské dělohy. I když se tento gynekolog „proslaví“ díky tomu, že v 80. letech 20. století je právě po něm pojmenován ženský G-bod, velmi citlivá oblast poševní stěny, je to právě on, kdo otevřel cestu vývoji nitroděložních tělísek. K vytvoření Grafenbergerova kroužku, toto jméno jeho vynález později nesl, vedly jeho každodenní zkušenosti. Jako jeden z mála lékařů v předválečném Německu prováděl tehdy nelegální interrupce. Věděl, jaké důsledky pro ženy má nechtěné těhotenství a rozhodl se jim nabídnout bezpečnou, a hlavně účinnou metodu, jak předcházet početí. Byť přišel s revolučním vynálezem, on samotný se jeho vývoji nemohl příliš věnovat. Jako Žid byl uvězněn nacisty, a nakonec emigroval do USA.
Jak připomíná zpravodajský portál BBC News mapující vývoj nitroděložních tělísek, samotná myšlenka, že by nechtěnému otěhotnění mohlo být možné předejít pomocí předmětu vloženého do dělohy, pochází z konce 19. století. Nešlo ale o příliš vědeckou metodu. Jednoduše tehdy lékaři vkládali různé objekty nejčastěji vyrobené z kostí nebo ketgatu (vstřebatelný chirurgický šicí materiál z ovčích nebo kozích střev) dovnitř děložního čípku. Později pak přišli s kovovými šrouby. Skutečným přelomem ale byl až Grafenbergrův kroužek. Byl základem pro tělíska, která se používala ještě v 60. letech 20. století.
Mohlo by vás zajímat
Významnou stopu v dějinách nitroděložních tělísek zanechal český gynekolog Jiří Šráček, který působil také na Lékařské fakultě v Brně. Na začátku 60. let vytvořil plastové tělísko připomínající spirálu či jehličnatý strom. Dostalo jméno DANA – Dobrá a neškodná antikoncepce a vzniklo v celkem třech verzích. „Obecně se má za to, že název tohoto tělíska je zkratkou popisující jeho vlastnosti. Doktor Šráček jej ale takto pojmenoval po své ženě Danuši, které chtěl poděkovat za to, že stála při něm,“ připomíná Christian Fiala s tím, že DANA byla jedním velmi úspěšných modelů tělísek, který se rozšířil nejen v Československu, ale také Bulharsku, Maďarsku, Polsku, Sovětském svazu, Vietnamu, Švédsku nebo Alžírsku. Od nás tak putovaly miliony tělísek do zahraničí. „Název se tehdy všeobecně ujal a ženy žádaly u svého gynekologa DANU. Na konferencí v zahraničí, kde jsem o našich IUD (pozn. redakce – nitroděložních tělíscích) přednášel mne běžně oslovovali Herr Kollege DANA,“ vzpomínal tvůrce tělíska ve své přednášce Historie vzniku IUD nejen českého. Samotná tělíska se pak velmi dobře osvědčila, selhávala v méně než 2 % případů. K samovolnému vypuzení z dělohy pak docházelo u méně než 3 % žen. Mimochodem, v době, kdy se DANA šířila z Československa do světa, ještě nebyl samozřejmou výbavou gynekologických ambulancí ultrazvuk, a tak se pro zjištění přítomnosti tělíska v děloze používal rentgen. Samotný plast by ale viditelný nebyl, proto byl do něj přidáván rentgenbarit, aby bylo tělísko vůči okolní tkáni kontrastní.
Na konci šedesátých let pak byla do „těla“ tělíska přidána měď, která zlepšovala jeho účinnost a další vlastnosti. DANA, její předchůdci i následovníci v podobě dalších nitroděložních tělísek pak fungují díky stejnému principu. Tělísko jako cizí předmět uvnitř dělohy mění vnitřní děložní prostředí, které se pak stává nepříznivé vůči početí. „Jak v roce 1970 prokázal turecký patolog z Ankary Nuri Sagiroglu – měl jsem možnost se s ním osobně setkat a navázat kontakt – jako imunitní odpověď na cizí těleso vycestují do dutiny děložní miliony makrofágů -buňky požírači-, kteří IUD napadnou. To je ovšem z polymeru, odolné. Současně však požírají – odborně řečeno fagocytují – do dutiny děložní připutovavší spermie, takže se tyto nedostanou dál do vejcovodu k vajíčku a to nemůže být oplozeno. N. Sagiroglu prokázal toto pomocí světelného mikroskopu,“ vysvětloval gynekolog Šráček s tím, že právě díky těmto vlastnostem nelze nitroděložní tělíska považovat za něco, co způsobuje potrat, ale naopak dokáže zabránit už samotnému početí.
Ochranný štít, který byl zdrojem problémů
Vývoj nitroděložních tělísek ale nebyl vždy jen pozitivní. Naopak je jeho smutnou kapitolou americké tělísko označované jako Dalkon Shield neboli Dalkonský ochranný štít. To se od ostatních tělísek zásadně lišilo svým tvarem. „Svým tvarem připomínal brouka nebo rybu s jedním okem a pěti ploutvemi na každé straně. Jeho vyjmutí pak vyžadovalo poměrně velkou sílu, navíc tělísko nebylo vyrobeno z jednoho kusu materiálu, ale mělo jako „ocas“ několik vláken, která byla připevněna k tělu tělíska. Právě tento detail byl zodpovědný za časté a závažné vedlejší účinky,“ přibližuje Christian Fiala. Právě na „ocasu“ tělíska se usazovaly bakterie, které se dále šířily do děložní dutiny. Pokud pak žena otěhotněla i navzdory zavedenému tělísku, docházelo k velmi vážným infekcím ohrožujícím plod. Několik žen tehdy dokonce zemřelo.
Na konci 80. let pak v magazínu New York Times vyšel článek mapující celou tuto kauzu. Od začátku 70. let výrobce A.H. Robins Company uvedla na trh několik milionů kusů těchto tělísek. Stalo se tak navzdory tomu, že společnost neměla k dispozici dostatek spolehlivých důkazů ohledně účinnosti a zejména bezpečnosti tělíska. První studie pouze s omezeným počtem uživatelek navíc nenaznačovaly nic o tom, že by tělíska mohla být nebezpečná. Podle článků deníku The Washington Post, které vycházely na začátku 90. let a s odstupem hodnotily celou kauzu, pak tělíska poškodila desítky tisíc žen. V polovině 80. let bylo zdokumentováno 21 případů úmrtí žen v důsledku zavedení tělíska a následné infekce. Zhruba 13 tisíc žen po použití tělíska zůstalo trvale neplodných. I když tělísko bylo dostupné pouze mezi lety 1970 až 1974, napáchalo obrovské škody. Navíc jako antikoncepční metoda nebyla až tak spolehlivá, jak ukazovaly první studie. Podle nich tělísko selhalo jen asi u 1 % žen, reálné používání ale ukázalo, že tělísko selhávalo zhruba u 5 až 10 % žen. „Sedmnáct let poté stále nemám odpovědi na své otázky. Věřila jsem omezenému množství informací, které jsem tehdy měla a považovala jsem za samozřejmé, že já můžu za všechny potraty, které jsem prožila. Stále si ale myslím, že patřím k těm šťastným. Moje manželství se nerozpadlo. Nakonec jsem mohla porodit dvě dcery. Nezemřela jsem kvůli tělísku Dalkon Shield, i když se to mohlo stát. A myslím na syna, kterého nikdy nebudu mít,“ napsala v roce 1990 Marguerite Hoxie Sullivanová, tehdejší redaktorka deníku The Washington Post.
Právě tato kauza, která vedla k hromadným žalobám na výrobce tělísek, jenž nakonec musel vyhlásit bankrot, protože nebyl schopen uhradit odškodnění všem poškozeným ženám, pak vedla k tomu, že v USA zásadně změnili svůj přístup k nitroděložním tělískům. „Důvěra americké veřejnosti i gynekologů vůči IUD byla poškozena po desetiletí. Až donedávna se tak v USA ani nová a bezpečná nitroděložní tělíska příliš nepoužívala, i když v jiných částech světa měla velký vliv na plánování rodiny,“ dodává Christian Fiala.
Na tělísko na rozdíl od pilulky nemusí žena myslet
Dnešní nitroděložní tělíska jsou ale zásadně jiná. „Ženy se vždy budou zajímat o svou budoucí plodnost. Trvalo velmi dlouho, než se nitroděložní tělíska stala bezpečnější a změnily se i postoje žen vůči nim,“ popsala Alyssa Dwecková, gynekoložka působící New Yorku, pro BBC News. Navíc existuje hned několik typů nitroděložních tělísek pomalu uvolňující malé množství gestagenu. Tyto nitroděložní tělíska jsou pak ještě spolehlivější. Jejich spolehlivost je tak srovnatelná se sterilizací, ale s tím zásadním rozdílem, že se jedná o vratnou antikoncepční metodu. „Antikoncepční prostředky se velmi změnily od doby, kdy se poprvé objevily, a tak nelze srovnávat zkušenosti, které měly ženy v minulosti a které mají dnes,“ popisuje Amanda Blacková, profesorka gynekologie a porodnictví, která působí na kanadské University of Ottawa. Podle ní jsou právě moderní nitroděložní systémy, uvolňující malou dávku hormonů, které na rozdíl od tělísek používaných v minulosti, nezvyšují riziko pánevních zánětů a mohou pozitivně ovlivňovat menstruační cyklus, příkladem antikoncepční metody, která se radikálně proměnila. Tyto nitroděložní systémy se pak mohou podle BBC News stát odpovědí na to, že řada žen opouští hormonální antikoncepci v tabletách mimo jiné i ze strachu z „umělých hormonů“. Systémy uvolňují pouze gestagen a hlavně působí v děloze, aniž by s nimi bylo spojeno velké množství nežádoucích účinků. Podrobněji o „antikoncepčním supermarketu“, tedy široké škále různých metod zabraňujících nežádoucímu početí, i o tom, co ovlivňuje rozhodování žen při volbě antikoncepční metody v článku zde.
Navíc moderní tělíska jsou oproti svým předchůdcům výrazně menší. Například Kyleena, vůbec nejnovější nitroděložní systém dostupný i v Česku, je dlouhá pouhé tři centimetry. I díky své velikosti je tak vhodnou metodou pro mladé ženy a dívky. Ve srovnání s pilulkami hormonální antikoncepce ale mají tělíska jednu zásadní výhodu. Jak připomíná BBC News, tělíska jsou výrazně spolehlivější: „Čistě teoreticky pilulky dávají ženám 1 % pravděpodobnost, že během roku otěhotní. Ve skutečnosti ale ženy v průměru během jednoho měsíce zapomenou správně užít 5 pilulek, což znamená, že pravděpodobnost otěhotnění vzroste na 9 %.“ Nitroděložní tělíska ale mají stále stejnou spolehlivost bez ohledu na to, jak dalece jsou ženy zapomětlivé. „Je zde tlak na to, aby se nitroděložní tělíska stala antikoncepční metodou první volby,“ tvrdí americká gynekoložka Alyssa Dwecková. I proto, že se navzdory vyšší vstupní ceně při přepočtu na jednotlivé měsíce vychází výrazně levněji než pilulky hormonální antikoncepce.
Ludmila Hamplová
