Pokud ne-heterosexuální muži svou sexuální orientaci skrývají, protože čelí stigmatizaci, chovají se více rizikově. Častěji mají nechráněný sex a méně často se nechávají testovat na HIV. Naopak otevřenost společnosti, která je přijímá, vede k jejich lepšímu duševnímu zdraví. Ukazují to výzkumy profesora Johna Pachankise z americké Yale School of Public Health.
Počet HIV pozitivních v Česku neustále roste, a dokonce podle kritérií WHO je v Praze mezi muži majícími sex s muži koncentrovaná epidemie této závažné infekce. Jednou z cest, jak tuto situaci zvládnout a efektivně řešit je přemýšlet nad stigmatem, s nimiž tito muži žijí. Právě míra stigmatizace ne-heterosexuálních mužů, ať už ze strany státu, institucí nebo jejich okolí, má vliv na to, jak hodně se – nejen sexuálně – rizikově chovají. Potvrzují to výzkumy vedené profesorem Johnem Pachankisem z americké Yale School of Public Health, který byl hostem panelové diskuse Stigma & HIV in sexual minority men, pořádané neziskovou organizací Queer Geography.
Stigma a stigmatizace nejsou na první pohled témata, s nimiž by se příliš počítalo v českých programech prevence HIV/AIDS. Přesto právě ony mohou být důležitou součástí toho, jak pochopit, proč se epidemie této infekce stále šíří a současně nastavit efektivní preventivní programy, které ovlivňují veřejné zdraví jako celek. „Naše data ukazují, že infekce HIV je spíše než důsledkem selhání jednotlivce při ochraně sebe sama, více ovlivňována národní legislativou, vládní politikou, a postoji vůči homosexualitě,“ uvedl profesor Pachankis, který analyzoval data sesbíraná z projektu European MSM Internet Survey (EMIS). Na něm se podílely vědecké, vládní i nevládní instituce a organizace z 35 evropských zemích.
Nutnost tajit svou sexuální orientaci se negativně podepisuje na zdraví
Samotné stigma se projevuje na třech úrovních. První z nich je strukturální na úrovni celého státu. Národní legislativa ovlivňuje celkovou životní spokojenost, duševní zdraví, ale i sexuálně rizikové chování u ne-heterosexuálních mužů. Pozitivně v tomto ohledu působí zákony umožňující uzavřít gayům a lesbám manželství, případně registrované partnerství, povolující adopce dětí, ale také zákony chránící před násilím z nenávisti nebo antidiskriminační zákony. Naopak negativní dopady má aktivně homofobní legislativa, která platí v Rusku. Zde se trestá „propagace homosexuality“. „Strukturální stigma má vliv na to, zda se konkrétní člověk vyoutuje (pozn. redakce – zveřejní svou sexuální orientaci) či nikoliv. Více než polovina LGBT lidí v Rusku a na Ukrajině tají svou sexuální orientaci. Naopak více než tři čtvrtiny LGBT osob v Holandsku či Velké Británii jsou vyoutované,“ dodal Pachankis.
Konkrétním příkladem toho, jaký má legislativa vliv na duševní zdraví LGBT osob, je pak přijetí zákonů, které umožňují či naopak zakazují uzavření manželství pro gaye a lesby v USA. Zatímco v těch státech, kde bylo manželství pro gaye a lesby legalizováno, nijak nevzrostl počet návštěv psychiatrických ambulancí ze strany LGBT osob, v amerických státech, které přijaly dodatek ústavy znemožňující gayům a lesbám uzavírat manželství, o 36 % vzrostl počet případů afektivních poruch, včetně depresivních poruch, u LGBT osob. Vyplývá to ze studie publikované v roce 2010 v American Journal of Public Health 2010. „Tyto zákony ovlivnily pouze duševní zdraví jen u LGBT osob, zatímco na heterosexuální osoby neměly vliv,“ připomněl Pachankis.
Na druhé straně ve Švédsku, což jedna ze zemí s vůbec nejnižší stigmatizací vůči ne-heterosexuálním osobám, roste počet lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že by LGBT lidé měli mít možnost žít takový život, jaký si přejí bez ohledu na svou sexuální orientaci. Podle Pachankise v této zemi dochází ke zlepšování duševního zdraví LGBT komunity a prokazatelně klesá počet jejich návštěv v psychiatrických ambulancích. Jednoduše řečeno, pokud společnost ne-heterosexuální jedince skutečně akceptuje a přiznává jim plná práva, včetně manželství a možnosti adopce dětí, je to nakonec výhodné i pro ni samotnou.
Naopak čím víc tito lidé musí skrývat a tajit před okolím svou sexuální orientaci, tím hůře pro jejich zdraví, a v konečném důsledku hůře i pro veřejné zdraví celé společnosti. Homofobie ve společnosti vede k tomu, že mají méně znalostí o pohlavně přenosných chorobách i o tom, jak se před nimi efektivně chránit. V praxi pak méně častěji používají kondomy, tedy roste pravděpodobnost, že u nich dojde k nákaze. „Zcela jednoznačně zde existuje souvislost i mezi mírou stigmatizace a ochotou nechat se otestovat na HIV a další pohlavně přenosné choroby. V Česku stále testujeme na HIV méně než v západoevropských zemích a stále u nás máme gaye, kteří se nikdy testovat nenechali. Zrovna minulý týden jsem se setkal s pětačtyřicetiletým gayem, u kterého vyšlo najevo, že je HIV pozitivní. Byl bohužel diagnostikován pozdě, protože se nikdy před tím nenechal otestovat,“ popsal Ivo Procházka, sexuolog, který působí v Sexuologickém ústavu 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice.
Další úrovní je stigmatizace ze strany institucí, jako jsou školy, úřady, zaměstnavatelé či zdravotnická zařízení. „Čím je vyšší toto stigma, tím je mimo jiné vyšší pravděpodobnost sebevražedného chování mezi mladými LGBT lidmi,“ upozornil profesor Pachankis. Pokud si pak stigma v sobě nesou i sami ne-heterosexuální muži, což je třetí úroveň stigmatizace, tím častěji se u nich objevují duševní onemocnění, jako deprese, úzkost nebo zneužívání návykových látek. Riziko pak zvyšuje i pocit osamělosti, osobní zranitelnost či sociální izolace. Podrobněji o dopadech stigmatizace na zdraví ne-heterosexuálních mužů psal Zdravotnický deník zde.
Výzvou pro Česko je přemýšlet nad stigmatizací
Stigma a stigmatizace jsou pojmy, které by měly být součástí úvah o nastavení strategie pro zvládání epidemie HIV také v Česku. „V našem prostředí je toto téma stále něčím jiným, byť bychom se mu měli věnovat už jen proto, že čelíme narůstající epidemii HIV. Zatímco v roce 2002 bylo nově diagnostikováno 50 případů HIV, v roce 2016 už jich bylo 286,“ upozornil Michal Pitoňák, výzkumný pracovník Národního Ústavu duševního zdraví a také předseda organizace Queer Geography. Jenže Česko bylo po léta zemí, které ani nebylo schopné definovat muže, kteří mají sex s muži, jako rizikovou skupinu z hlediska nákazy HIV/AIDS.
„Stigma je jednou z příčin epidemie HIV. Po desítky let úřady vůbec nepracovaly s tématem stigmatu, a dokonce zástupci ministerstev používali stigmatizující jazyk. Jak pak ale máme vytvářet efektivní preventivní strategie, když je stigma součástí naší práce?,“ konstatoval Robert Hejzák, předseda České společnosti AIDS pomoc. Díky práci této organizace a dalších se pak podařilo v loňském roce dostat do dokumentu „Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v ČR na období 2018 – 2022“ muže mající sex s muži jako rizikovou skupinu, na níž mají cílit konkrétní preventivní programy. „Bohužel je u nás jen velmi malé povědomí o souvislostech mezi mírou stigmatu a například tím, jak často ne-heterosexuální muži vyhledávají možnost testování na HIV. Stále se u nás jedná o něco velmi abstraktního,“ dodal Pitoňák. Více o tom, proč v Česku stále přibývá počet HIV pozitivních a jakou roli v tom hraje nečinnost státu, najdete zde.
Česko je z hlediska míry stigmatizace zhruba uprostřed mezi evropskými zeměmi, což je mimo jiné dáno i historickým vývojem. „U nás nevznikly žádné gay čtvrti a ani místa, kde by se mohli mladí LGBT scházet, aniž by nešlo přímo o kluby nebo podniky spojené s konzumací alkoholu. LGBT komunita se u nás seznamuje online, ale nemá k dispozici místa, kde by se mohli tito lidé mohli setkávat,“ dodal Pitoňák. Právě neformální místa setkávání pak mohou být vhodná i pro testování na HIV, protože zde odpadají obavy spojené s návštěvou zdravotnického zařízení.
Konkrétním příkladem stigmatizace v Česku je také třeba to, že u nás chybí otevřeně ne-heterosexuální politici, kteří by přispěli k akceptaci toho, že mít menšinovou sexuální orientaci je v pořádku. „Žijeme v zemi, kde panuje silné přesvědčení o tom, že sexuální minority tvoří pouze 4 % populace, a tak není třeba se jimi příliš zabývat. Jenže politici, kteří se podobných výroků dopouští, ignorují fakt, že podíl ne-heterosexuálních lidí v populaci se pohybuje mezi 5 až 10 %,“ shrnul Pitoňák s tím, že názor, že větší otevřenost společnosti k sexuálním menšinám, povede k tomu, že se zvýší podíl těchto lidí v populaci, je pouze předsudek. Ve skutečnosti pouze tito lidé přestanou skrývat svou sexuální orientaci.
Ludmila Hamplová
