Po čtení usnesení sjezdu České lékárnické komory, jsem si jako první, nevím proč, vzpomněla na jednu dávnou příhodu po příjezdu do Česka. Jela jsem poprvé po D1 z Prahy do Brna a svírala volant, až mi zbělaly klouby prstů. Předepsaná rychlost 130 km/hod byla zřejmě považovaná jenom za nezávazné doporučení, které skoro nikdo nerespektoval.
Myslela jsem, že s dvouhodinovou rezervou pro bloudění po Brně stihnu i oběd před plánovanou schůzkou. Nepočítala jsem se zpomalením na silnici díky opravám, které ji místem zúžily na jeden proud a pak řidiči chtěli dohnat ztráty tím, že nepříčetně předjížděli. A podle dvou nabouraných aut na okraji silnice ne všichni to zvládali. Bolení hlavy jsem znala spíš z vyprávění než ze zkušenosti, ale tenkrát se dostavilo v plné síle. Zastavila jsem u první benzinové stanice a požádala zamračenou paní u pokladny o aspirin.
„Aspirin?“ podívala se nechápavě na mne.
„No tak Tylenol, cokoliv na bolení hlavy.“
Začínala se na mne podezíravě dívat, jako když zjišťujeme, jakým jazykem ten druhý právě mluví.
„Tady prodáváme benzin, jděte do lékárny.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Viděla jsem tam sladkosti, dokonce i bonboniéry, jedna zeď pokryta potřebami pro auta, nápoje a noviny. Bolest nepřidá člověku na slušnosti.
“Prodáváte všechno možné do auta, tak proč ne aspirin?” Paní jen zakroutila hlavou, vysvobozena dalším zákazníkem, co chtěl platit. Kývnutím hlavy mu ukázala na mne: „Ta ženská tady chtěla aspirin. Co jsem lékárna? Dovedete si to představit?“
Vzpomněla jsem si na tu dávnou příhodu. Tehdy jsem cestou uvažovala o tom, že tady mají zřejmě ještě lékárny monopol na prodej jakýchkoliv léků, jako přežitek socializmu, ale některé z nich by ho asi rády zachovaly až dodnes. A stále ještě nemám jasno v tom, jestli vedení ČLnK chce, aby lékárny byly přímo řízené státní zdravotnické organizace, nebo podnikatelskými subjekty. Nemusím srovnávat s Amerikou, kde recepční mého doktora zavolala do lékárny a odtud mi poslíček – důchodce nebo student, co si tím přivydělával – přinesl lék až do kanceláře. Je zde několik sousedních zemí, kde lékárny přizpůsobují své služby zákazníkům a době. Osobně, když něco potřebuji, chci to vyzvednout cestou buďto v lékárně, nebo u nákupu vedle supermarketu. A je mi úplně jedno, jaký název je nad vchodem vedle zeleného kříže na dálku hlásajícího, že je to lékárna. Nechodím si tam s nikým popovídat, jsem ráda, když tam můžu strávit co nejméně času čekáním. Doktorka mi vysvětlila, co mi předepisuje a při nejhorším, v krabičce je přibalák.
Nevím, jak to ulehčí život pacientům, hlavně důchodcům, když budou muset jít k doktorovi pro recept na vakcíny, pak do lékárny a opět zpátky k doktorovi nechat se zaočkovat. Statistiky proočkovanosti to asi nezlepší. Nemluvě o tom, že ta vakcína může být v kapse kabátu vedle ústředního topení pár dní, než pacient půjde zpátky k doktorovi.
Pokaždé, když někdo bojuje za své zájmy ve zdravotnictví, tvrdí, že to samozřejmě dělá jen a jen pro pacienty. Skutečně?
Minulý rok ve výborech parlamentu a senátu zástupci lékárníků vehementně bojovali o to, aby mohli objednávat pro lékárny drahé centrové léky, i když většina z nich se s receptem na ně nikdy nepotká. Údajně pro případ, kdyby si je pacient v centru bez doplatku zapomněl vyzvednout. Kontrola, jestli pacient předepsané léky bere, je součástí centrové péče a pacienti si další léky bez doplatku automaticky vyzvednou v centru. Všichni jsme slyšeli historku o údajné zapomnětlivé pacientce, které pak lékárna s velkým úsilím musela objednávat lék s několikatisícovým doplatkem, místo aby si pacientka vyzvedla lék v centru. A kdo z nás by mohl zapomenout na hvězdné vystoupení pana Mgr. Hampla z Grémia majitelů lékáren přede dvěma lety v televizním pořadu Máte slovo.
Emergentní model považuji za rozumné kompromisní řešení a nechápu, proč to najednou ČLnK odmítá. Možnost objednat lék v jedné lékárně, kam to má pacient blízko, a vrátit se tam, místo aby chodil nebo jezdil po okolí a hledal, kde lék může vyzvednout, právě poslouží pacientům. Pokud se někdo specificky o to nezajímá, většina pacientů neví, co jsou reexporty léků, jenom, že se o tom hodně mluví. Jsou teď lékárnici pro, nebo proti?
Předpokládám, že útoky na ministerstvo, nebo náměstka Vrubela jim moc přátel z řad těch, co tomu alespoň trochu rozumí, nezíská. Osobně doufám, že volně prodejné léky bude jednou možno kupovat ne jenom v lékárnách, ale ty nejběžnější i v místní večerce, kam si můžou lidi kdykoliv zajít, když je rozbolí hlava a nepátrat po otevřené lékárně.
Jana Petrenko
