České zdravotnictví čekají v nadcházejících letech těžké časy. I když se nyní zdravotní pojišťovny snaží vytvářet rezervy, už jen demografické změny a epidemiologie, o nových technologiích vůbec nemluvě, vytvoří na systém silný tlak, který bude při současném způsobu financování prakticky neúnosný. Ministerstvo zdravotnictví by proto rádo začalo pracovat na sadě dílčích kroků, které by kritické situaci mohly pomoci zabránit. Diskuze o nich odstartovala včera na půdě Hospodářské komory v rámci platformy Kdo zaplatí zdravotní péči v roce 2030?
„Jen na základě epidemiologických dat je vidět, že i kdyby žádná nová technologie do systému veřejného zdravotního pojištění nepřišla, nikdy nezastavíme nárůst výdajů zdravotní péče. Jen počet léčených pacientů zvyšuje náklady o miliardy korun ročně. Pokud se přitom podíváte, v jaké kondici jsou zdravotní pojišťovny, pak jakkoliv se zdá, že jsou rezervy nominálně vysoké – bavíme se řádově o několika desítkách miliard korun, tak v počtech dnů zdravotní péče jsou to dva měsíce. Takže ano, máme rezervy, ale na to, že si můžeme dovolit zaplatit dva měsíce zdravotní péče. Stále se nedostáváme na předkrizové roky – v nominálním vyjádření se na ně dostaneme letos, ale ne v přepočtu na dny péče, a to právě proto, že náklady každý rok rostou,“ uvádí náměstek ministra zdravotnictví Filip Vrubel.
„Ze všech trendů, které jsme doposud dokázali vytěžit z našich dat, jednoznačně plyne: při stávajícím systému a vývoji financování zdravotní a zdravotně sociální péče v České republice nemůže systém péči ufinancovat během dalších deseti let. Někde v tom období se začnou protínat křivky a začne docházet ke katarzi. A nebude to mít jen dimenze monetární, ale i personální, protože už teď vidíme, že nám v akutní lůžkové péči chybí dva tisíce úvazků sester,“ konstatuje ředitel ÚZIS Ladislav Dušek. Ten také odhaduje, že by náklady na zdravotnictví mohly během deseti let vzrůst o 150 miliard korun.
Účet za genovou terapii během dalších deseti let může dosáhnout 30 miliard
Mezi hlavní problémy, kterým bude naše zdravotnictví v nadcházejících letech čelit, je stárnutí populace (v roce 2030 bude více než 65 let 23 procentům populace), přičemž už dnes tvoří ti, za které platí zdravotní pojištění stát a přichází za ně do systému nejméně peněz, přes polovinu všech pojištěnců. Stárnutí se pochopitelně dotýká i zdravotníků – průměrný věk lékařů nyní dosahuje 48 let, dětským praktikům je pak dokonce průměrně 56 let.
Další věc je úspěšnost medicíny, která řadu pacientů dokáže léčit tak, že se dožijí rozvoje dalších onemocnění, jež je opět třeba léčit. Zatímco například incidence onkologických onemocnění roste meziročně cca o dvě procenta, úmrtnost stagnuje, což ve výsledku vede k meziročnímu růstu prevalence těchto chorob o čtyři procenta. Už nyní tak máme v Česku více než půl milionu lidí, kteří prodělali nebo trpí rakovinou – a číslo bude dále narůstat.
Vedle toho je nutno počítat i s nárůstem centrové péče, která podle Ladislava Duška stoupne ze současných 20 miliard na 35 miliard v roce 2030. Ještě větší nákladovou bombu pak přinese genová terapie, kde má jen pět nyní registrovaných léků potenciál spolknout 30 miliard. Na trh přitom budou přicházet nejen další přípravky tohoto typu, ale i další inovativní postupy.
Všechny výše popsané problémy přinesou enormní tlak na rozpočet, který je se stávající podobou financování (a to vůbec nemluvíme o tom, že není jisté, nakolik se v dalších letech budou zvyšovat platby za státní pojištěnce) těžko únosný. „Hledejme společně cesty, jak dostat do zdravotnictví dodatečné příjmy. Neříkáme, z jakých zdrojů by to mělo být, o tom chceme diskutovat,“ apeluje Filip Vrubel.
Místo neprosaditelné koncepce dílčí kroky
Jaká jsou možná řešení? Jedním z nich je například dvousložkové pojistné, dále pojištění dlouhodobé péče, výzvou je také větší zapojení pacientů a postihování těch, kdo se neřídí jasně danými pravidly, například opakovaně ignorují výzvy k preventivním screeningům. Další velkou rezervou je organizace péče – připomeňme jen to, že v Česku máme 11 až 12 kontaktů pacienta s lékařem ročně, což je evropská špička. Podobných neefektivit je přitom celá řada.
„Proč 60 procent predikovatelných úmrtí u chronických pacientů probíhá na akutních lůžcích nemocnic, a to i těch nejdražších? A proč se předtím v posledních dvou, třech měsících života realizuje v mediánu tři až čtyřikrát hospitalizace, kterou dost často iniciuje zdravotnická záchranná služba u člověka, který by potřeboval úplně jiný typ péče? Proč máme takový nepoměr lůžek akutních, následných a dlouhodobých? Proč jede přes Brno záchranka tak, že někoho málem zabije, aby rekanalizovala centrální mozkovou příhodu, a člověka de facto odškrtávají na vrátnici jako vyléčeného, načež nenásleduje dostatečná kapacita specializované rehabilitační péče? Modely organizace péče jsou jednou z budoucností, jak by se dalo nejen ušetřit, ale zároveň dát lidem péči, která by byla příjemnější než jezdit ke konci života sanitkou přes rozpálené město na dvoudenní hospitalizace. Ke slovu ale ještě pořádně nepřišla ani jednodenní chirurgie,“ poukazuje Ladislav Dušek.
Návrhů, jak situaci řešit, je tedy řada, ale žádný z nich sám o sobě problém neodstraní. Na místě je proto udělat kroků více, ministerstvo je ovšem nechce zpracovávat v rámci žádné ucelené koncepce. Podle Filipa Vrubela totiž tvorba takové koncepce trvá několik let a výsledkem zpravidla je, že na konci volebního období nezrealizovaná spadne pod stůl, protože měl vždy někdo s některou její částí problém.
„Podle zkušeností z nedávné doby se nám v určitých oblastech vyplatilo dělat dílčí kroky a realizovat je jednotlivě. Krok za krokem identifikovat, kde je problém, navrhnout drobné řešení, které ale může být mozaikou do celku, a toto řešení představit veřejnosti, politickým zástupcům, projednat ho a schválit. Poté vyhodnotíme, zda bylo úspěšné, a pokud ne, nahradíme ho. Jednotlivá opatření bychom tedy teď rádi pojmenovávali a měli interní konsenzus, v rámci zdravotnictví i mimo něj, že jde o správný krok. Jakmile to bude v rámci veřejné platformy prodiskutováno a bude základní shoda, věřím, že se nám společnými silami podaří přesvědčit politickou reprezentaci, že je to správná cesta. Správná cesta oproti tomu asi není, aby ministerstvo bez veřejných diskuzí navrhovalo jakákoliv dílčí opatření, protože jakmile to půjde do sněmovny a senátu, bude nám ze všech stran vyčítáno, že je to špatně a diskuze neproběhla,“ dodává náměstek Vrubel.
Podrobněji se diskuzi o tom, jak financovat péči v roce 2030, budeme věnovat v nadcházejících vydáních ZD.
Michaela Koubová
