Zajistit cizincům z třetích zemí kvalitní zdravotní pojištění bez toho, aby se rozšiřovala skupina těch, kteří mohou vstoupit do systému veřejného pojištění. To bylo jedno z témat semináře, který se tento týden konal na půdě poslanecké sněmovny. Některé pojistky totiž nemají v podstatě žádné krytí a klient musí v případě, že potřebuje čerpat zdravotní péči, hradit výlohy z vlastní kapsy – anebo zanechává ve zdravotnických zařízeních vysoké dluhy.
„Za šest let kampaně se nám podařilo do roku 2010 zvýšit počet legálně pojištěných Vietnamců ze sedmi na 71 procent. Přijela dokonce BBC a ptala se, jak jsme to dokázali. Dnes se ale ve vietnamských časopisech objevují reklamy a za lidmi chodí náhončí s nabídkami pojištění za 2000 korun ročně. Zajímalo by mě, jaké je plnění. Ministerstvo vnitra by mělo uznávat jen to pojištění, kde je krytí a nemocnice dostanou za péči zaplaceno. Vietnamci v ČR mají 13 tisíc dětí a ročně se jich narodí 800. Chceme proto, aby měli pojištění, které má krytí a plnění. Cizinecká policie nesmí při prodlužování pobytů uznávat pojištění bez krytí, kde pak nemocnice pláčou, jaké mají dluhy,“ upozorňuje Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti.
Novela pro cizince OSVČ a příbuzné
Situaci by měla napravit novela zákona o pobytu cizinců. Tu dalo prosincové usnesení vlády do gesce ministerstva financí se záštitou ministra vnitra a zdravotnictví (podílet by se dále mělo i ministerstvo zahraničí a MPSV), kteří by měli pomoci jasně definovat skupiny cizinců, na něž se bude zákon vztahovat, a rozsah zdravotní péče, která bude poskytnuta. Předchozí listopadové rozhodnutí ovšem přišlo také s tím, že by se měla revidovat legislativa vztahující se k veřejnému zdravotnímu pojištění tak, aby cizinci a cizinky dlouhodobě pobývající na území ČR, zejm. OSVČ a rodinní příslušníci včetně dětí a studujících, byli začleněni ve veřejném zdravotním pojištění.
Začlenění by vítalo např. Multikulturní centrum Praha, které o rozšíření veřejného zdravotního pojištění pro cizince dlouhodobě bojuje. „Produkty Pojišťovny VZP nabízené např. v případě porodu jsou pro některé rodiny finančně nedostupné (roční pojištění pro rodičku stojí 51 tisíc korun, pozn. red.). Často tedy trnou, zda vše dopadne dobře,“ konstatuje Marek Čaněk z centra.
Jenže, jak už upozorňoval Zdravotnický deník (více se dočtete zde), na takové rozšíření by doplatili čeští plátci zdravotního pojištění – znamenalo by totiž zhruba dvoumiliardový nárůst výdajů veřejného zdravotního pojištění.
Přesun cizinců do veřejného systému = okamžité náklady
„Smyslem nové zákonné úpravy by mělo být nabídnout zdravotní pojištění na úrovni toho veřejného, ale zároveň ochránit fondy ČR před ztrátami, které by přesunutí všech cizinců do veřejného systému znamenalo. Dnes jsou v komerčním zdravotním pojištění OSVČ s dlouhodobým pobytem. OSVČ obecně si v našem systému sotva vydělají na to, co spotřebují, takže přesunout tuto kategorii cizinců do veřejného zdravotního pojištění pro něj znamená nulový přínos. Další kategorie, tedy děti, ženy na mateřské a důchodci, jsou nejnákladnější skupina ve veřejném zdravotním pojištění – to, co za ně odvádí stát, 3,64 krát vyčerpají. Přesunout tuto skupinu cizinců do veřejného zdravotního pojištění znamená okamžitě zvýšit náklady a navíc, což je základní námitka ministerstva financí, by za ně pojištění musel platit stát. K tomu hrozí riziko zneužívání, což je způsobeno dvěma důvody. Péče v některých zemích třetího světa je výrazně horší než v ČR, takže panuje velká obava, že by se tu řešily některé zdravotní případy – a už dnes se tak děje – prostřednictvím kvazijednatelských smluv. V zemích, kde je péče na dobré úrovni, jako je USA, Austrálie či Kanada, je zase zdravotní pojištění strašně drahé a jsou tam obrovské spoluúčasti ve výši tisíců dolarů, takže i tady hrozí riziko zneužívání,“ shrnuje protiargumenty Robert Kareš, výkonný ředitel Pojišťovny VZP.
Podle něj by měl vznikající zákon doladit některé problémy současného nastavení. „Současný systém má bohužel nevýhody komerčního pojištění – není to o vůli či nevůli dané pojišťovny neuhradit něco nad pojistný limit nebo nevzít do pojištění osobu, která je v době uzavírání nemocná. To jsou zákonná omezení, a kdybych k tomu jako ředitel přistoupil, spáchal bych trestný čin, protože bych uzavřel smlouvu s někým, kdo ví, že bude čerpat zdravotní péči. K tomu slouží nová zákonná úprava. Nepojistitelné cizince, kterých je několik ročně, by řešil garanční fond,“ vysvětluje Kareš.
Malá síť smluvních zařízení i podvodné smlouvy
Úpravu stávajícího stavu vítá i ČLK, přičemž stejně jako Česko-vietnamská společnost klade důraz na pojistné plnění. „Bylo by vhodné, aby byl systém co nejjednodušší – tedy aby lékaři nemuseli někde v okresní nemocnici zjišťovat, co je a není hrazeno. Druhá věc je, aby hrazení bylo jisté, tedy aby poskytnutou péči zařízení skutečně dostalo zaplacenou a aby některá pojišťovna nespoléhala na to, že má v zařízení jednoho pacienta a nespoléhala na to, že nemocnice kvůli jednomu klientovi nebude soudit. Měly by tu tedy být jasně stanovené podmínky, že to zaplati musí,“ uvádí Michal Sojka z ČLK. Podle něj je také třeba ošetřit způsob, jak se budou se zdravotnickými zařízeními uzavírat smlouvy. „Smluv může být téměř neomezený počet a je to zaplevelení systému dalšími byrokratickými věcmi. Domnívám se, že by smlouva mohla být uzavřena ad hoc – tedy že by se smlouva vytvořila ve chvíli, kdy si klient vybere dané zdravotnické zařízení,“ navrhuje Sojka.
Na českém trhu v současnosti poskytuje komerční pojištění cizinců několik pojišťoven – vedle PVZP např. Uniqa, Slavia či Maxima. Spolu se základním zdravotním pojištěním určeným pro krátkodobé pobyty poskytují komplexní zdravotní pojištění pro pobyty dlouhodobé, které kryje i preventivní a následnou péči. PVZP pak jako jediná nabízí pojistku Exclusive, která kryje bez výjimky vše co veřejné zdravotní pojištění (stojí od 36 tisíc korun ročně).
Pokud si klient nedá pozor a uzavře tzv. lowcostovou pojistku, při první návštěvě zdravotnického zařízení pravděpodobně zjistí, že se mu nevztahuje téměř na žádnou péči. Zařízení proto může vyžadovat platbu v hotovosti, aby se vyhnulo následným dluhům. V případě, že má pojišťovna malou síť smluvních zařízení, může mít pochopitelně klient problém s tím, aby se k ošetření vůbec dostal. Pokud vyhledá nesmluvní zařízení, už pojišťovna nemůže mluvit do ceny za ošetření – a může se stát, že samoplátce zaplatí za péči čtyři až sedmkrát více než ve smluvním zařízení.
Pojišťovna VZP zároveň varuje, že se na poli uzavírání smluv objevuje řada nekalých praktik. „Velmi častý jev je ukončování smluv po pojistné události. Klient tedy nahlásí pojistnou událost, pojišťovna je nucená ji uhradit, pak si ale klienta vyhodnotí jako rizikového a vypoví mu pojistnou smlouvu. Setkáváme se také s on-line sjednaným pojištěním, ovšem ne u pojistitele, ale u zprostředkovatele. Ve finále se zjistí, že smlouva má trvání jeden den, i když klient zaplatil roční plnění. Dochází také k uplatňování skrytých ujednání, kdy je klient zaléčen, ale pak je snaha ho repatriovat, protože je tam péče levnější. Setkáváme se také s tím, že je smlouva uzavírána pod hlavičkou jiného pojistitele. Když chce klient nárokovat péči, zjistí, že u dané společnosti vůbec není pojištěn,“ shrnuje Otakar Mareš z Pojišťovny VZP.
Michaela Koubová
