Onemocněl demencí a objevil skrytý talent. Hudba zapojuje velkou část mozku

V šedesáti letech ztratil kvůli demenci práci i část osobnosti. Pan J. K., podnikatel z Koreje, se však navzdory své diagnóze naučil velmi dobře hrát na saxofon – i když to nikdy předtím nezkoušel a s hudbou neměl co do činění. Jeho případ byl popsán v novém vydání odborného časopisu Neurocase.

U pacienta J. K. se rozvinula frontotemporální demence, při níž se v mozku zmenšuje frontální a temporální lalok. Právě kvůli tomu se osobnost postupně mění. J. K. se v různých sociálních situacích začal chovat nevhodně, objevily se u něj problémy s pamětí a řečí. Díky podpoře své manželky se však navzdory své nemoci začal učit hrát na hudební nástroj. Šlo mu to dokonce tak dobře, že byl lepší než ostatní zdraví žáci na hodinách hry na saxofon.

Podle doktora Daniela Pottse, odborníka na demenci z Alabamy a člena Americké neurologické akademie případ dokazuje, že lidé s demencí mohou mít skrytý talent či schopnost, která se ukáže, pokud jsou k tomu vhodné podmínky. Potts sice pacienta na vlastní oči neviděl, jeho případ mu ale připadá fascinující. „Když lidem dáme příležitost, nezanevřeme na ně a budeme je utvrzovat v jejich rysech a vlastnostech, mohou mnozí dělat podobné věci.“

Mohlo by vás zajímat

Švýcarsko z právních důvodů nespustilo karanténní aplikaci

Frontotemporální demence je onemocnění, které obvykle postihuje mladší pacienty než jiné typy demence, jako např. Alzheimerova choroba. Podle doktora Pottse je tento typ demence od Alzheimera odlišný také v tom, že nezpůsobuje ani tak výpadky krátkodobé paměti, ale spíše problémy s chováním. Ty se projevují například tak, že se člověk chová ve společnosti nevhodně, nemá zábrany, přestává dodržovat běžné společenské povinnosti a začne mít také problémy s řečí. Přesto si pacienti s frontotemporální demencí mohou uchovat všechny schopnosti, které se dříve naučili – například hraní her, ale i umělecké, například hudební schopnosti, což už potvrdily předchozí studie. „To, čím se tento případ liší a je jedinečný, je, že se J. K. začal učit hrát až poté, co mu nemoc byla diagnostikována, přičemž to nikdy dříve nezkoušel,“ říká Potts.

Na rozdíl od jazyka, pohybu či paměti vyžaduje schopnost ocenit či hrát hudbu zapojení velké části mozku. Díky tomu nemoci postihující pouze určité části mozku hudební talent nepostihnou, protože nemají vliv na všechny zapojené části, vysvětluje Daniel Potts. Lidé se dokonce mohou v tomto směru zlepšit – zatímco části mozku ovlivňující zábrany jsou postiženy, umělecká kreativita zůstává nespoutaná.

Z introverta agresorem

Podle výzkumníků z Jižní Koreje, kteří o případu napsali, začal J. K. vykazovat příznaky demence v 58 letech, kdy si jeho manželka všimla podivných změn v jeho osobnosti. V práci například J. K. začal nahlas říkat, co si myslí, aniž by bral ohled na pocity svých spolupracovníků, nebo vůbec neprojevil zájem, když jeho žena skončila v nemocnici. O rok později se J. K., dříve jemný introvert, začal chovat agresivně a impulsivně. „Často se naštval kvůli zbytečnostem, mluvil ošklivě o jiných a dokonce začal být verbálně i fyzicky násilnický,“ uvádějí výzkumníci. Poté, co ve věku 59 let pacientovi diagnostikovali frontotemporální demenci, začal každý den dvě hodiny cvičit na saxofon – jeho žena se totiž domnívala, že hudba zmírní jeho neobvyklé chování.

„Nejdříve mu trvalo dlouho naučit se noty a hrát na saxofon. Přesto se jeho schopnosti zlepšovaly a brzy byl schopen hrát nové neznámé skladby po dvou či třech měsících,“ píšou výzkumníci.

Když šel v 61 letech J. K. na vyšetření, měl sice problémy s chováním, jeho agresivita a úzkost ovšem nebyly tak vážné jako v době, kdy byl diagnostikován. Hra na hudební nástroj tak mohla mít podle Daniela Pottse terapeutický význam. „Myslím, že tak získal možnost se vyjádřit, když se jeho řečové schopnosti zhoršovaly a když už emoce nedokázal vyjádřit běžným způsobem. Možná mu to dalo prostor, aby se s tím vším vyrovnal,“ domnívá se Potts. Dát pacientům s demencí prostor pro jejich umělecké sklony tak podle něj může pomoci jak nemocným, tak těm, kdo o ně pečují. Může být totiž velmi těžké udržet vztah s někým, kdo má kognitivní problémy – lidé ale mohou komunikovat díky umění a hudbě.

-mk-