Nemá smysl opakovat omílané problémy českého zdravotnictví. Problém je ve struktuře. Když to nejde shora, nutno zkusit zdola. ÚZIS  slouží zdraví lidu. Přesněji řečeno, ÚZIS může sloužit i prozření organizátorů. Potentáti a fandové zdravotnictví v Jihomoravském kraji, Brno nevyjímaje, rokovali 21. října 2019 nad novinkou, kterou jako první už mají, tedy zevrubnou analýzou kapacit, služeb a procesů ve zdravotnictví v Jihomoravském kraji a statuárním městě Brně.

Ve stovkách analytických grafů a tabulek ji umožnilo spáření registrů hrazených zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků, poskytovatelů a dalších specializovaných registrů. A jistě hlavně intenzivní  tvořivá činnost ÚZIS, který jsme už kdysi zatratili a po proměnách je nám nyní spásou. Je to produkt koprodukční. Víme z něj, co se kde šustne ve struktuře zdravotních služeb, nemocí, pacientů, jejich migrací za péčí akutní i chronickou, paliací i umíráním, stárnutí lékařů podle specializací, komplexitě, nadužívání i výpadcích péče, nadužívání, zneužívání záchranek i nevyužívání praktiků. Velmi konkrétně a namírušitě.
Jde o informace namnoze pozitivní, leckdy překvapivé, nezřídka děsivé, očekávané i nečekané, zajímavé, mnohé osvětlující, motivující i demotivující. Posluchači striptýzu kraje ani nedutají, dmou se pýchou i hrůzou zároveň. A vše se děje řádně ze zákona s pečlivou ochranou dat jednotlivců, což je důležité, aby jednání nebylo rozehnáno.

ÚZISem a jeho ředitelem Duškem je tato performace nabízena všem regionům, pakliže si přejí, aby organizovat věcně, racionálně a cílevědomě. Druhým v první řadě je také Zlínský kraj, protože se aktivně zajímal a jehož hejtman na západ do Brna na náslech dorazil. Data i analýzy tedy máme, může začít rekondiční proces nutných korekcí zdola, neboť shora to po léta drhne a čekat nic nelze. Vlastností demokracie je časté střídání a tudíž začínání znova a stále dokola s výsledkem v nedohlednu. Kdysi jsem psával žertovné články na téma data a vata, protože vlastních dat bylo málo a ve sděleních, i při své lehkosti, vata převažovala. Krásně jsme se tedy posunuli, vaty ubylo, máme vlastní data. O to je to teď tvrdší, bez bavlny, nevatové.

Ale jak a kdo? Zní základní postanalytická otázka. Kdo potřebné proměny způsobí? Kdo si s léta zacykleným nečištěným systém co začne a počne? Kdo si začne napříč se sedmi druhy zdravotnictví sedmi typů zřizovatelů při sedmi pojišťovnách a sedmi způsobech úhrad?  Šťastných sedm, Arabia felix antiky, Czechia felix současnosti. Zdravotnická zařízení státní, krajská, městská, rezortu obrany, církevně spravovaná, nemocnice mocných soukromých řetězců a ordinace malých soukromníků. Také sedmero zdravotních pojišťoven, správců zdravotní daně. Sedmero druhů plateb:  paušální, vydohadovaná, balíčková, výkonová, kapitační, z DRG pošlá a placená jen tak z kapsy do kapsy při „nadslužbách“.

Může snad skvělý pan ministr něco nařídit skvělým municipalitám nebo skvělým soukromníkům?  Mohou snad skvělí hejtmani nařizovat panu ministrovi? Nebo skvělí soukromníci cokoli  skvělým státním nemocnicím. Skvělá obrana státu možná leccos nařídí všem ostatním až při fyzickém napadení státu, což se nechystá, protože informačně je napaden už léta aniž krvácí. Může snad v tomto 7x7x7 systému šťastných čísel někdo jiný něco koordinovaně usměrnit, není-li to ministr, hejtman, primátor, velitel, patriarcha, správní rada koncernového řetězce  nebo sjednocená vůle sboru praktiků ? České zdravotnictví je vlastně chobotnicí o sedmi chapadlech, kde je každé řízeno z vlastního řídícího ganglia, jak je u chobotnic obvyklé a biologicky obdivuhodné.

Vycházeje z nepoužitelných pouček o neviditelné ruce trhu Václava Klause, Miltona Friedmana a Friedricha Augusta von Hayeka (v tomto pořadí), nelze než spoléhat v zoufalství na peníze jako nástroj, ne-li bič, proměn. Prachy spravují zdravotní pojišťovny, měly by jimi tedy aktuálně restrukturalizovat a měnit svět, jak doba žádá.  Zatím jen dofukují systém zbytným nasmlouváváním zbytného až zbytečného při konzervaci i restrikcí nezbytného v obavách tak nečinit. Každý novokřtěnec má totiž někde nějaké známé a podporovatele, zpravidla se ani neví kde a které, a tak se v trvalé úzkosti raději vyhoví. Inflace frčí nejen v ekonomice, ale také ve zdravotnictví. A to máme stále 10 milionů obyvatel, jak již bylo při konci habsburské monarchie. Inflace zbytného, boj o přežití nezbytného. Málo lékařů tam, kde jich třeba, docela dost na místech zbytných. Že jsou prý soukromníci soukromí a je to jejich soukromá věc. Nicméně stejně živeni z veřejných zdrojů jako oni veřejní nesoukromníci. Je to jen takové drobounké české pokrytectví podtržené ještě dvojími pravidly transparence, zveřejňování všeho od smluv, přes majetky a četné kontroly až po permanentní výběrová řízení na všechno. Nikoli veřejné a soukromé zdravotnictví, ale neautonomní a autonomní zdravotnictví. Autonomnímu se samozřejmě do regulované neautonomie nechce, v autonomii se dýše lépe.

Takže kdo si začne? Kraje ? Samosprávy ? Možná zbývají  už jen hořlavé peníze plátců jako poslední nástroj kormidelníků  proměn, aby se vystoupilo z omílaného kruhu. Jenže tak se to nejeví. Kormidelníci, kapitáni i piráti zesaloněli a zparlamentněli. Nově se scházejí už jen straničtí bossové separátně, barterují a piklí pro dílčí zdravotní kroky.  Opoziční poslanci, odbory či komory se sice zlobí, ale celá profesionalita podniku zdravověd jakoby se tísnila v koutě.  Jistě, moci tak řídit stát sjednoceně jako podnik, to by se to třeba reformovalo, korigovalo, regulovalo a pokrokařilo. Na druhé straně ani sólotvůrci pokroku jako Robert Mugabe nebo Kim Čong Un moc progrese a blaha hodných obdivu nepředvedli.

Život je zajisté proces cyklický. Náš národ je zase zhusta cyklistický. Příměru tedy porozumí.  Je rozdíl mezi dlouhým šlapáním na kole prokysličenou přírodou kamsi vpřed a přidušeným dlouhým šlapáním na ergometru v ordinaci, kde se lze i ušlapat s posunem nikam. Lze tam však přesně zapisovat, komentovat a vykazovat měření tepové frekvence, spotřebu kyslíku, svalovou výkonnost i blízkost infarktu.  Na pouhém ergometru, který už příliš dlouho šlapeme, se nelze pohnout světem nikam. V tom je záludnost cyklicity a  trpného pohybu v kruhu, byť bedlivě měřeného a sněmovně diskutovaného…

Nepochybuji, že se regionálně analyticko-syntetickou cestou brzy vydá i progresivní hejtman odlehlého Zlínského kraje, možná další. Čekal bych třeba Vysočinu, rovněž kraj romanticky snící o hezkém světě. Nechci křivdit krajům ostatním, třeba se už brzy vydají zdola někam všechny. Skutečným oříškem jednou bude buditelská Praha a přilehlý Středočeský kraj. Bude to takový kokosový oříšek pro velmi čilou a silnou veverku, najde-li se a ujme. Nikoli však kapacit nového betonu, ale mozku. Bohužel jak známo z dopravy, mozek při nárazu na beton vždy ztrácí, rozprskne se. Ale zároveň i trochu ulpí a kolemjdoucí si třeba všimnou, že problém není v bídě, ale ve struktuře. Analýzy máme, vivat ÚZIS.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.