Panická ataka, záchvat masivní úzkosti nebo také silná stresová reakce potká alespoň jednou za život téměř každého z nás. Mohou ji vyvolat nejen silné emoce, ale také infarkt myokardu, poruchy srdečního rytmu či astma. Tento záchvatovitý stav, v němž se člověk často obává o svůj život, je také projevem panické poruchy a dalších duševních onemocnění. Právě panické poruše věnovali tvůrci dokumentárního cyklu Život za zdí jeden z nejpodrobněji zpracovaných dílů, v němž se na ploše více než dvou hodin zabývají projevy a zvládáním úzkostí přední odborníci na duševní zdraví, špičkoví lékaři z oboru urgentní medicína a kardiologie. Samotná ataka je totiž nesmírně trýznivým stavem, který se projevuje jak v rovině psychické, tak i tělesné, a to nejčastěji bušením srdce, zvýšeným pocením, tíhou na hrudi, pocitem dušení, závratěmi a někdy i křečemi končetin.
Podle údajů Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) trpí některou z úzkostných poruch, kam patří sociální fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha a také panická porucha, zhruba 7,4 % naší populace. V rámci Evropy jde o průměr. Ze zjištění výzkumníků z NÚDZ ale vyplývá, že se s onemocněními úzkostného spektra neléčí 56,7 % trpících, což je naprosto alarmující údaj. I proto vznikl v roce 2017 dokumentární cyklus Život za zdí, určený lidem s neléčenými depresemi a úzkostmi. „V naší populaci žije přes půl milionu lidí ohrožených sociální izolací, ztrátou zaměstnání, přechodem onemocnění do chronického stádia a nakonec i sebevraždou. A trpí i jejich rodiny, na něž neléčené nemoci dopadají v různé intenzitě také,“ říká autor cyklu a publicista Jeroným Janíček, který má s úzkostmi a depresí osobní zkušenost.
Problém s přijetím panické poruchy ze strany pacienta bývá problematický často již v počátcích rozvoje tohoto onemocnění, protože se výrazně projevuje na tělesné úrovni. Panická ataka totiž mimo intenzivního strachu ze smrti a obav z mdlob nebo udušení, přináší i celou škálu zmíněných trýznivých tělesných příznaků. „Jestliže máme nějakou bolest nebo výrazný tělesný příznak, tak první automatická reakce je hledání příčiny v našem těle. Jen velmi neochotně si připouštíme, že za tím může být neřešený problém nebo konflikt, a že to může být projev patologické úzkosti,“ říká v novém dílu Života za zdí o panické poruše psychiatr, výzkumný pracovník a předseda Výboru Psychiatrické společnosti profesor Pavel Mohr. A dodává: „Když se dělaly průzkumy, které hodnotily kvalitu života, tak se ukázalo, že lidé, kteří trpí úzkostnými poruchami, mají mnohem horší kvalitu života, než jak ji hodnotili třeba pacienti se schizofrenií.“
Lidé trpící některou z úzkostných poruch se často neléčí také ze strachu z psychiatrie a stigmatu psychiatrického pacienta. S onemocněním panickou poruchou si často neví rady ani praktický lékař, který onemocnění řeší předepisováním vysoce návykových anxiolytik, jakými jsou Xanax, Neurol, Diazepam nebo Lexaurin. Ta jsou sice při panické atace vysoce účinná, ale při dlouhodobějším užívání na nich vzniká silná závislost. Neléčení nebo špatně léčení pacienti s panickou poruchou pak kvůli tělesným obtížím vyhledávají péči různých specialistů, nejčastěji internistů, kardiologů a neurologů, aby přišli na příčinu svých fyzických obtíží. Dostávají se tak do bludného kruhu, protože většina vyšetření žádné tělesné onemocnění neodhalí, což je vede k návštěvám dalších specialistů a novým vyšetřením. Lidé s panickou poruchou se nezřídka dostávají i do péče záchranářů. Mezi dominantní tělesné příznaky panické ataky totiž patří zrychlená tepová frekvence, tlak na hrudi, pocení, celková slabost a pocity dušení, tedy projevy doprovázející některé zdraví a život ohrožující stavy. „My si oddechneme, když zjistíme, že je dušnost psychogenního rázu a člověku můžeme rychle pomoci od jeho úzkosti. Takový člověk ataku prožívá jako by se skutečně dusil. A dušnost je horší než bolest,“ říká v dokumentu ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje doktor Jiří Knor. Mnozí lidé, trpící panickou poruchou, se stále setkávají spíše s nepochopením ze strany zdravotníků. „Největší chybou je takovému člověku vyčítat, že si nás volá zbytečně. K tomu by nemělo docházet. Hlavním posláním záchranné služby není jen zachraňovat lidské životy, s cílem vrátit lidi do normálního života, který žili až do okamžiku závažné poruchy zdraví, ale zbavovat je i nesnesitelné bolesti a utrpení, tedy i silné úzkosti,“ zdůrazňuje ředitel středočeské záchranky Knor.
Nový díl Života za zdí ( Odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=SWSUOyMQ0VA&t=3197s) cílí i na nejčastější obavy lidí s panickou poruchou, mezi něž patří i obavy ze selhání či poškození srdce při atace. „I když bude stresová reakce velmi silná, tak u mladého člověka se zdravým srdcem nehrozí, že by na ni srdce zareagovalo zcela neadekvátně. Například tím, že by vznikla porucha srdečního rytmu, která takového člověka bude výrazně kompromitovat, nebo ho dokonce ohrozí na životě,“ vysvětluje přednosta Kardiologické kliniky 2. lékařské fakulty a FN v Motole profesor Josef Veselka. Srdce je podle něj tak dobře vymyšlené, že jej panická ataka neohrozí. „Jiné to je samozřejmě u člověka, jehož srdce není apriori zdravé. U něj je rizikový každý typ stresu nebo zatížení, který může vést k selhání jisté funkce srdce,“ doplňuje profesor Veselka.
„Pro panickou ataku jsou typické obavy o život a strach z toho, že dostanu infarkt, nikdo mi nepomůže a z té situace se nedostanu ven. Nepomáhá vyvolávání nadměrných očekávání typu „Nebojte, to bude dobré. Nic vám není!“, protože těm lidem skutečně něco je. A subjektivně je to prožíváno často velmi hrůzně,“ říká v dokumentu psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví profesor Cyril Höschl. „Když trpíte některou z úzkostných poruch, pak je dobré si uvědomit, že se mechanismus vzniku a průběhu vašich obtíží dá podrobně vysvětlit. A když pro sebe uděláte něco z hlediska léčby, například psychoterapie, životosprávy i pohybu, tak nejde o onemocnění smrtelná, protože jediným smrtelným příznakem těchto poruch je sebevražda,“ podotýká Cyril Höschl.
Nácviku poskytovaní laické první pomoci lidem v panické atace včetně preventivních opatření se v novém dílu Života za zdí rozsáhle věnují terapeuti Dagmar Jančová a Josef Gabriel z Centra krizové intervence Psychiatrické nemocnice Bohnice. Základem pomoci je práce s dechem. A samozřejmě s tělem včetně nácviku specifických relaxačních cvičení, zamřených na práci se stresem. Jestliže se cvičení člověk věnuje denně, mívá panická ataka obvykle mírnější průběh.
Život za zdí
Život za zdí (www.youtube.com/zivotzazdzi) je dokumentárním cyklem, primárně určeným lidem s neléčenou depresí a úzkostnými poruchami. První díly vznikly v létě 2017, přičemž dnes je divákům volně dostupných 28 dílů včetně 4 bonusů, pojednávajících například o první návštěvě psychiatra, individuální a skupinové psychoterapii, pomoci záchranné služby při akutních úzkostech a těžkých depresích, hospitalizaci na psychiatrii, krizové intervenci, sebevraždě, moderních antidepresivech, spánkové hygieně, závislostech, poruchách osobnosti, arteterapii, práci s tělem a myšlenkami. V roce 2018 byl Život za zdí oceněn Novinářskou cenou Psychiatrické společnosti ČLS JEP a o rok později byl nominován na Cenu českého internetu Křišťálová lupa, v kategorii On-line video. Dokumentární cyklus vzniká v produkci neziskové organizace ArsAnima, z.s. a na základě darů drobných i středně velkých dárců.
-TZ, red-
