Pandemie zviditelnila problematiku dětí s duševními poruchami. Může tak být příležitostí věci měnit

Odloučení od kamarádů ve škole, nutnost sám si zorganizovat denní rozvrh, omezené možnosti, jak se odreagovat, i zhoršující se situace mnoha rodin – to jsou některé z faktorů, které se v době pandemie podepisují na duševním zdraví dětí. I když je podle odborníků většina dětí schopna se se zvýšeným tlakem vyrovnat, o to více začínají být patrné problémy dětí v rizikové skupině. Na druhou stranu díky tomu, že se nyní duševní zdraví stává více diskutovaným tématem, máme příležitost začít řešit problémy, které byly dlouhodobě přehlíženy. Aby se přitom péče dostala k těm nejpotřebnějším, je na místě především spolupráce všech, kdo s dětmi pracují – klinických i školních psychologů, dětských praktiků, pedopsychiatrů, sociálních pracovníků, asistentů či speciálních pedagogů. Problematice se věnovalo sympozium, které Zdravotnický deník uspořádal spolu se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR on-line formou 24. února.

„Duševní zdraví je v posledním roce velký problém, a když mluvíme o duševním zdraví dětí, jde o spojené nádoby s duševním zdravím rodičů, dospělých a nás všech. Všichni jsme si v posledním roce sáhli na dno, nepracovali jsme nikdy pod takovým tlakem a vypětím, jako v posledních měsících. Všichni k tomu řešíme situaci doma a ve svém okolí. Není to tedy o izolované skupině lidí, duševní zdraví se týká nás všech,“ konstatuje ředitelka zdravotnického úseku Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR Zdeňka Salcman Kučerová.

Na duševním zdraví dětí se tak podepisuje nejen diskutovaná distanční výuka, ale také zhoršující se ekonomická situace řady rodin. Ve chvíli, kdy některý z rodičů přijde o práci nebo má obavy z propuštění, lze předpokládat, že existenciální problémy rodiny budou mít dopad i na duševní stav dětí.

I když se většina dětí s velkou pravděpodobností s náročnou situací danou pandemií vyrovná, lze očekávat, že u dětí v rizikové skupině se problémy mohou objevit. „Frustrace dlouhodobou, táhnoucí se situací, sociální izolací a strachem mnohých z nás z toho, že by covidová infekce postihla nás nebo někoho z našich milovaných, se týká všech. To není porucha, což ale neznamená, že se frustrace nepodepíše na dětech, které jsou predisponované k dekompenzaci. Tam, kde již byly problémy dříve a došlo ke stabilizaci, se tedy mohou děti zhoršovat – a také se zhoršují,“ konstatuje dětská klinická psycholožka v Psychiatrické nemocnici Dobřany a členka Odborné rady Asociace klinických psychologů ČR Karolína Malá.

Pandemie přitom způsobila paradoxní situaci. Tím, že děti z ohrožených rodin mnohdy vypadly z distanční výuky a tak se ztratily z dohledu, začal být jejich problém více vidět. „Máme tu minimálně deset tisíc dětí, které jsou podle jarního průzkumu České školní inspekce ohrožené a ke škole se vůbec nepřipojují. O nich máme jen velmi málo informací, jedině možná od praktických dětských lékařů, pokud vůbec tyto děti dojdou s rodiči na prohlídky. Teď nemají ani školu jako rámec a rozpadl se jim režim – spánkový, sportovní i další. O tyto děti mám v budoucnu velký strach a myslím si, že se budou k odborné péči dostávat velmi těžko, protože jejich rodiče nejsou tak motivovaní ani informovaní,“ obává se ředitelka a spoluzakladatelka projektu Nevypusť duši Marie Salomonová.

To potvrzuje i docentka Martina Zvěřová z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, podle které mnohdy zranitelné rodiny nevěnují problémům svých dětí adekvátní pozornost, v současnosti je pro ně navíc problém zajistit počítače a rychlé připojení, což může pro úzkostnější děti znamenat další stres.

Mnohé děti už chtějí od počítačů pryč

Jakožto psycholog a psychoterapeut na lůžkovém oddělení je bohužel doktorka Malá svědkem i prohlubování vážnějších problémů. „Vidím, že se nám dekompenzují psychotické děti, u nichž všední docházka do školy a drobná zájmová aktivita měly sociorehabilitační význam a ony o ní přišly. Děti tak často potřebují rehospitalizace. Je i více sebepoškozování a to, co také vídám a velmi mě znepokojuje, je více návykového chování, zejména alkoholového, u dětské populace, kterou bych dříve označila za nerizikovou. Jsem navíc zvědavá, jak budeme, až tohle všechno přejde, trhat děti od počítačů a co to s sebou ponese,“ shrnuje Karolína Malá.

Další věc je, že kvůli pandemii se někteří lidé začali bát vyhledávat lékařskou pomoc, a někteří odborníci dnes navíc fungují pouze distančně. „Některé ambulance neposkytují prezenční formu, což je velký problém. Zejména u provovyšetření se bez osobního kontaktu neobejdeme,“ potvrzuje Martina Zvěřová. Nyní k tomu může být omezen provoz nemocničních zařízení a limitované jsou i sociální služby. V této době je tak podle klinického psychologa a psychoterapeuta z Ambulance klinické psychologie v Ostravě – Porubě Petra Niliuse dvojnásob problematické předávání pacientů mezi poskytovateli v rámci celé sítě, takže mnohdy dojde k tomu, že se pacient „ztrácí“. Aby toho nebylo málo, je kvůli pandemii omezeno i množství terapeutických intervencí, které mohou psychologové rodinám dětí s dětmi, které trpí duševními problémy, nabídnout.

Na druhou stranu pandemie přináší i některé pozitivní jevy. Zatímco dřív bylo často těžké děti od počítače dostat, dnes už to mnohé vnímají jinak. „Některé děti v poslední době už chtějí počítače vypínat. Jsou tak zahlceny distanční výukou a nutností být připojen, že už samy říkají: já už ten počítač nechci ani vidět, chci si jít raději se spolužáky popovídat v reálu,“ přibližuje Martina Zvěřová.„Některým distanční výuka vyhovuje, některým ne. I my vnímáme, že by si chtěly odpočinout, chtěly by ven a venkovní aktivity,“ potvrzuje předsedkyně Sdružení praktických dětských lékařů Ilona Hülleová.

Ona i další odborníci ovšem poukazují na některé problémy, které s sebou distanční výuka přináší. Patří mezi ně například potíže se spánkem. Ty již dříve dětští praktici zaznamenali v souvislosti s nadužíváním mobilů a počítačů, které děti tajně sledují do noci, nyní se ovšem na režimu podepisuje i pandemie. Nabourání spánku pak vede k dalším problémům, jako je chronická únava či kolísání nálad.

Mohlo by vás zajímat

Pala ze Zentivy: Válka zdražila dopravu léčiv pětinásobně

Spolu s distanční výukou jsou navíc děti mnohem více času samy. „Teď je všechno na nich – aby se ráno donutily vstát, nasnídaly se, připojily se a dělaly úkoly. Výuka k tomu často trvá do pozdního odpoledne a ony nemají prostor si odpočinout, protože na rozdíl od školy, kde zazvonilo a měly přestávku, při které si mohly vyříkat své názory, postřehy a zkušenosti, toto odpadá a nemají prostor sdělit si, co je momentálně trápí a co je napadá. To dětem hodně chybí,“ popisuje Martina Zvěřová. U dospívajících v posledních ročnících pak pochopitelně ještě narůstá stres s tím, že přišli o praktickou výuku a nyní se obávají, zda budou schopni složit zkoušky.

Pandemií velmi trpí také děti s poruchami pozornosti, kterým podle Petra Niliuse distanční výuka většinou nevyhovuje. „Dochází k přetížení mozku, kdy chybí normální pohyb, možnost jít ven s kamarády a vypnout monitor. To je o to důležitější v momentě, kdy má většina dětí návyk odpočívat u hraní her. U toho si mozek neodpočine,“ vysvětluje Petr Nilius. Trpět distanční výukou mohou i méně průbojné děti, které se podle Martiny Zvěřové mohou mít problém připojit i z toho důvodu, že je na ně na obrazovce vidět a musejí se více prezentovat.

Neodepisujme generaci kvůli tomu, že jsme si teď všimli jejích problémů

Navzdory nárokům, které na děti současná doba klade, ale odborníci účastnící se sympozia nesdílejí mediálně prezentovanou obavu o tom, zda nám nevyrůstá ztracená generace. „To, co se děje, je zatěžující a přináší to s sebou spoustu nároků a zatěžujících emocí. Pokud to ale zakonzervujeme v tom, že je tato generace ztracená, říkáme si o sebenaplňující se proroctví. Neodepisujme generaci kvůli tomu, že jsme si teď zrovna všimli jejích problémů. Myslím si totiž, že u velké části těchto dětí problémy byly i dříve, jen nikdo neslyšel na volání odborníků či neziskového sektoru o jejich podporu,“ domnívá se Zuzana Masopustová, psycholožka zaměřená na poradenství pro rodiče dětí s vývojovými problémy a problémy v chování.

Na druhou stranu je čím dál častější, že rodiče chtějí odklad školní docházky, takže by nám tu podle Petra Niliuse mohla vyrůstat spíše „odložená“ generace. Děti na distanční výuce se navíc podle Karolíny Malé odnaučují psát, protože stále jen klikají. „S dětmi ve třetí, čtvrté třídě začínám psát tři věty osm, deset minut, protože to není procvičováno. Všechno se jen doplňuje a odklikává. Upadá tedy primární gramotnost,“ konstatuje doktorka Malá.

Optimistou je v tomto směru psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek, podle kterého děti mezery doženou. „Chybí ale hlavně sociální kontakty. Pokud mají některé děti podobně staré sourozence nebo se mají možnost potkávat v rámci širší rodiny, jsou na tom lépe. Na této době je ale poměrně dobře vidět, že děti jsou mnohdy dlouhodobě odloženy spíše svými rodiči směrem do školy, která tak neplní jen roli vyučování, ale i volnočasových aktivit. Teď je to větší nárok na nás rodiče, abychom se dětem víc věnovali a trávili s nimi víc času. Pokud bude koronavirová situace špatná a navracení do škol bude obtížné, měli bychom přemýšlet spíše o tom, jak dětem trochu pomoci s kontaktem s vrstevníky, volnočasovými aktivitami či jak zpestřit výuku například o třídnické hodiny, kde by si děti jen povídaly,“ poukazuje Jan Kulhánek.

Pandemie ale více posvítila také na problém (ne)provázanosti systému. „Úzce spolupracuji s poradenským systémem v Ostravě-Porubě, se základními i mateřskými školami, a vidím, že ve školách běží úplně jiný druh informací než ve zdravotnictví. I v kontextu sociálních služeb se ukazuje, že systém poradenství a klinického fungování je pro lidi strašně daleko, že systém pedagogicko-psychologických poraden a speciálních pedagogických center, který v budovách funguje odděleně, najednou není schopen vytvářet adekvátní podporu pro děti, které fungují ve škole. Systém v sobě má hodně lidí, kteří by rádi pomáhali, jako jsou školní psychologové či speciální pedagogové, kteří jsou páteří inkluze a referují nám děti, nebo asistenti pracující s dětmi s nejrůznějšími poruchami a docházející do rodin. Často jim ale chybí instrukce, metodické vedení a podpora,“ vypočítává Per Nilius.

Na větší spolupráci klade důraz i Karolína Malá. „Pomoc dětem zefektivníme, pokud se nám naše kroky podaří zkoordinovat, budeme spolupracovat a předávat si informace, budeme vědět, na koho se obracet, a budeme jednat operativně,“ shrnuje doktorka Malá.

Pandemie jako lakmusový papírek

Odborníci se také shodují na tom, že pandemie nakonec může být i příležitostí, díky níž začneme konečně řešit některé chronické problémy. „Distanční výuka a izolovanost dětí je lakmusovým papírkem toho, co všechno v naší společnosti v péči o děti nefunguje. Máme tu dlouhodobě upozorňovaný deficit terénní sociální práce. Děti, které se teď v distanční výuce neozývají, jsou často děti, které mají problém i při běžné výuce a žijí mnohdy i v nevhodných sociálních podmínkách. Rodina má výrazně hlubší starosti, než je teď zabezpečování distanční výuky. Možná bychom to mohli brát jako příležitost začít si všímat, že tyto děti tu existují,“ navrhuje Zuzana Masopustová.

Podobně by měla být pandemie výzvou pro zlepšení práce s dětmi se specifickými potřebami v oblasti učení. „Děti s poruchami učení, ADHD či autismem snášejí distanční výuku hůře a mnoho z nich má navíc hypersenzitivity v oblasti vnímání, takže pokud se jim online přenos občas zasekne, je v něm zpoždění nebo ozvěna, znamená to pro ně problém. Je to věc, která je obtěžuje i v běžném životě, a měli bychom se na ni zaměřit,“ dodává Masopustová.

Covid-19 by ovšem mohl poskytnout prostor pro to, abychom začali věnovat pozornost duševnímu zdraví obecně. „Pandemie je příležitostí pro to, abychom začali více řešit duševní zdraví. Nastavuje nám jako jednotlivcům i jako společnosti přísné a kruté zrcadlo, a jednou z věcí, kterou zjišťujeme, je, že jsme se duševnímu zdraví nevěnovali tolik, kolik bychom měli – nebyla to priorita společenská a pro většinu lidí ani osobní. Teď je příležitost pracovat i na tom, aby se začala odstraňovat stigmatizace a abychom věděli, že duševní zdraví se týká nás všech,“ říká novinář Jiří Pasz, který je spolu s výzkumnou pracovnicí a doktorandkou na Národním ústavu duševního zdraví Adélou Plechatou autorem knihy Normální šílenství. „Pandemie může být příležitostí k šíření kvalitních informací a oslovení části veřejnosti, která byla doposud k otázce duševního zdraví méně vnímavá. Najednou ale všichni zažíváme velký stres, máme strach o své děti a vidíme, že se s námi i našimi dětmi něco děje. Máme tedy lepší motivaci vyhledat pomoc nebo se přinejmenším lépe informovat,“ potvrzuje novinářka zaměřující se na oblast zdravotnictví Ludmila Hamplová.

Situaci vnímají jako výzvu i zdravotní pojišťovny, které by rády udělaly více na poli prevence. „Měli bychom mluvit o tom, co znamená duševní zdraví, a jak s psychikou, duševní očistou a regenerací pracovat. U dětí to bude velké téma – školy nefungují, děti se učí z domova, rodiče pracují z domova, a já raději nechci domýšlet, co všechno se v některých rodinách odehrává, co budeme muset za několik měsíců řešit a kolik nás to vedle toho, co budeme hradit za testování a očkování, bude stát peněz,“ poukazuje Zdeňka Salcman Kučerová.

ZP MV ČR proto chce podpořit z fondu prevence aktivity, které mohou pomoci zajistit přístup ke službám standardně nehrazeným ze zdravotního pojištění. Ve spolupráci s Asociací klinické psychologie ČR a Asociací klinických logopedů ČR nabízí ZP MV ČR v roce 2021 svým klientům nový program „Podpora duševního zdraví“, v jehož rámci zavádí příspěvek 500 Kč pro dospělé a 1500 Kč pro děti (případně navíc 1000 Kč jako postoupený příspěvek obou rodičů). Příspěvek je možno čerpat na kurzy pro děti s ADHD a podobně, dyslektické nácviky, prevenci neurotizace, skupinovou formu nácviku asertivního chování či relaxačních dovedností jako prevenci stresu nebo na psychosomatickou konzultaci. V rámci klinické logopedie pak jde o diagnostiku přetrvávajících primárních reflexů, poruch senzorické integrace a provádění neurovývojové stimulace s cílem včasného záchytu a předcházení prohlubování symptomatiky neurovývojových poruch (např. včasný záchyt poruch polykání či obtíží s krmením), screening neurovývojových poruch řeči, jazyka a komunikace u dětí (od 18 měsíců věku) a návrh dalšího diagnostického a terapeutického postupu v případě pozitivního výsledku screeningu.

Michaela Koubová