Aktivity poslanců ohledně rušení dětských zařízení či zákazu přijímání dětí do nich budí údiv i zděšení odborné veřejnosti. Jejich návrhy ukazují, že nevědí nebo nechtějí vědět nic o současném stavu zařízení, o jejich praktické činnosti a potřebě taková zařízení mít. Vycházejí pouze z teoretických úvah, že děti do zařízení nepatří, s čímž musí každý souhlasit. Méně se už zabývají tím, co lze potřebným dětem nabídnout. Zároveň také spolu s některými organizacemi matou veřejnost falešnými zmínkami o tom, že jsme poslední zemí, která zařízení pro děti provozuje. Není to pravda, zcela obdobná zařízení jsou ve většině evropských zemí. Obdoba našich dětských domovů je ve Francii, domovy rodinného typu jsou v Německu či Švýcarsku, Anglie má obdobu v internátních školách.

Návrh poslance Juchelky a spol. o vytvoření konceptu center komplexní péče má jeden zásadní nedostatek v tom, že naprosto nerespektuje obecně přijatou definici zdraví jako stavu tělesné, duševní a sociální pohody. Tento biopsychosociální model je zvláště důležitý pro pochopení vývoje dítěte a jeho zdraví, kdy všechny složky zdraví jsou neoddělitelné a souvisejí spolu. Zvláště právě provázanost zdraví tělesného a duševního se sociálním zázemím dítěte je primární.

Uvedený návrh počítá s vyčleněním jakéhokoliv sociálního postižení či ohrožení zdraví a vývoje při poruše sociální složky zdraví mimo tato centra komplexní péče, a ta mají být pouze zdravotnickým zařízením, v podstatě jen pro děti se zdravotním postižením. Dětské domovy pro děti do 3 let v rezortu zdravotnictví („kojeňáky“ neexistují, což mnozí nepostřehli) již prošly a procházejí v posledních letech transformací na dětská centra, zahrnující komplexní interdisciplinární péči o ohrožené děti, ať už se zdravotním postižením, sociálním znevýhodněním, týráním atd., včetně zavzetí rodiny do této péče.

Návrh posl. Juchelky v podstatné části sice přebírá koncepci dětských center, ale její komplexnost omezuje některými blokujícími opatřeními. Např. do centra komplexní péče nelze vydat soudem předběžné opatření či ústavní výchovu. Lze si jen těžko představit, že by se v centru komplexní péče mohla poskytnout odborná péče týranému dítěti, které se velmi pravděpodobně z týrající rodiny do takové péče dobrovolně nedostane. Tady se předkladatelé dopouštějí dalšího omylu, diagnosa týraného dítěte není diagnosa sociální, ale po výtce klinická a komplexní a nespraví ji pobyt v nějaké nové rodině u nezkušených pěstounů. Takové dítě potřebuje dlouhodobou odbornou pomoc psychologů a dalších, včetně zajištění neutrálního prostředí.

Návrh podobně omezuje možnost svobodné volby matky či rodiny dítěte na pobyt v centru komplexní péče (např. k zácviku v rehabilitaci apod.), a podmiňuje ji na rozdíl od celého zdravotnického systému doporučením praktického lékaře pro děti a dorost či jiného ošetřujícího lékaře.

Návrh na zákaz přijímání dětí do zařízení je již zcela mimo realitu. Předpokládejme, že dětská centra v současnosti či eventuálně centra komplexní péče jsou zdravotnická zařízení, to bychom pak mohli vydat zákaz přijímání dětí na dětská oddělení, do ozdravoven, či léčeben, neboť i tam se dětem nelíbí a jsou tam bez rodiny.

Navrhovatelé zákazu přijímání dětí do zařízení si vůbec nepoložili otázku, kam tedy s potřebnými dětmi. Nelze předpokládat, že by se všechny dostaly do náhradní rodinné péče, včetně péče pěstounské na přechodnou dobu. Už současné zkušenosti ukazují, že tzv. přechodní pěstouni chtějí převážně děti co nejmenšího věku (novorozence či kojence) a nemají zájem o děti se zdravotním postižením. Budou takové děti zůstávat na mnohem dražších nemocničních lůžkách dětských oddělení?

Pěstounská péče na přechodnou dobu, ke které se předkladatelé upínají jako k řešení problému dětí v zařízeních, může situace řešit skutečně jen na přechodnou dobu. Co pak? Víme, že se už také děti vracejí do zařízení, případně vystřídají několik rodin, což jistě nepřispívá ke stabilnímu výchovnému prostředí, nutném pro zdárný vývoj dítěte.

Jako odborná společnost se domníváme, že všechny navrhované koncepty a zákonné úpravy nejsou t.č. nutné. Transformace dětských zařízení v rezortu zdravotnictví pokročila natolik, že většina pracuje skutečně formou dětských center s komplexní interdisciplinární péčí včetně zavzetí rodiny do této péče.

Počet dětí v zařízeních trvale klesá, klesá i nabízená lůžková kapacita a mnohá zařízení se ruší. Současná kapacita se hojně využívá k přijímání matek a jejich zácviku v péči, (ať už se jedná o matky drogově závislé v léčbě či po ní, matky s psychiatrickými diagnózami, matky zacvičujícími se v rehabilitaci aj.), což se jeví jako výrazně potřebný druh péče, těžko nahraditelný při zrušení zařízení. Zařízení poskytují i péči formou stacionářů, včetně individuálních zácviků v péči přímo v rodině.

Právě spektrum různých služeb včetně možností respitní péče v zařízení, včetně rozvoje ambulantních služeb ve spolupráci s nestátními subjekty, může zajistit kvalitní potřebnou péči o ohrožené děti. Krátkodobá, odborná péče v zařízení je také nutným „kamínkem“ v této mozaice spektra služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny

MUDr. František Schneiberg

předseda Společnosti sociální pediatrie ČLS JEP