Podle odhadů až pětina dětí a dospívajících zažije nějakou formu duševního onemocnění. Většina z nich nemá k dispozici včasnou pomoc nebo ji vůbec nevyhledává. Změnit to chce nový projekt Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ), který se zaměří na děti ve věku 10 až 13 let a měl by je naučit, jak pomáhat nejen sobě, ale i spolužákům. Zároveň chce NÚDZ začít systematicky sbírat data o stavu duševního zdraví dětí ve školských zařízeních napříč ČR. Jakákoli systémová prevence na školách se však v této oblasti neobejde bez efektivního napojení na odborné služby mimo školu. A těch se zoufale nedostává.
Blíží se nový školní rok. Všichni doufají, že bude jiný, než ten předcházející. Covidová uzávěra nastavila nejen českým školám mnohá zrcadla a jedno z nich se týkalo i toho, jak vlastně pečujeme o duševní zdraví své a také našich dětí. Velká část z nich totiž strávila většinu posledního školního roku doma místo ve školních lavicích, a to se logicky odrazilo i na jejich psychice. Dnes již vidíme jasný pocovidový nárůst duševních poruch u dětí. Ordinace dětských praktiků, klinických psychologů, klinických logopedů a také dětských psychiatrů se naplnily novými pacienty. Ty přitom praskaly ve švech již před tím.
Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) zažije až dvacet procent dětí a dospívajících nějakou formu duševního onemocnění. Navíc polovina prvních příznaků choroby se projeví již před 14. rokem věku a až tři čtvrtiny před 24. rokem věku. Většina nemá k dispozici včasnou pomoc nebo ji ani nevyhledává, a to z mnoha různých důvodů včetně obav ze stigmatizace.
Konkrétní data o duševní (ne)pohodě českých dětí chybí. Nicméně jak uvedl ředitel Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) Petr Winkler na konferenci Zdravotnického deníku k ekonomice prevence, ČR zažila mezi lety 2007 a 2017 85 procentní nárůst ošetření v psychiatrických ambulancích pro vývojové poruchy v dětství a adolescenci. A bohužel je také faktem, že sebevražda patří u dětí a mladistvých v současnosti mezi jednu z nejčastějších příčin úmrtí.
Čísla jsou tedy alarmující. Přesto vedle statistických dat chybí v Česku i jakákoli systémová prevence, která by pomáhala dětem (a jejich rodičům) zvyšovat duševní gramotnost a říct si o odbornou pomoc, pokud ji potřebují.
Aby děti měly všech pět pohromadě
Vhodným místem pro nápravu je školní prostředí. Nicméně jak připouští i Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, v současném vzdělávacím systému je oblast psychohygieny podhodnocena. Žáci potřebné kompetence nemají a chybí i programy prevence deprese, úzkosti, škodlivého stresu a sebevražednosti.
Změnit to chce nový projekt, který NÚDZ nyní spouští v Karlovarském a Plzeňském kraji. Vzdělávací program s všeříkajícím názvem „Všech pět pohromadě“ se zaměří na děti ve věku 10 až 13 let. Měl by je naučit, jak pomáhat nejen sobě ale i svým spolužákům. „Program by je měl vybavit znalostmi a schopnostmi, které jim umožní udržet si dobré duševní zdraví, vyhledat odbornou pomoc, když na to nebudou stačit sami, nebo poskytnout první pomoc kamarádům, kteří budou z hlediska duševního zdraví procházet nějakým složitým obdobím. Měl by také zajistit, že děti nebudou mít k otázce duševního zdraví stigmatizující postoje, které by jim mohly bránit vyhledat odbornou pomoc,“ vysvětlil Zdravotnickému deníku Winkler.
V průběhu dvaceti lekcí odučených v rámci jednoho školního roku se mají žáci seznámit s pěti základními tématy jako je duševní zdraví, emoční gramotnost, vztahy, komunikace a první pomoc v oblasti duševního zdraví. „Připravili jsme to tak, aby školy zároveň splnily své povinnosti dané rámcovým vzdělávacím programem a předmětem Výchova ke zdraví. Jde tedy o součást jejich školního kurikula,“ upřesňuje ředitel NÚDZ.
Resort školství má velký zájem
Projekt má podobu multicentrické randomizované studie, která má prokázat efektivnost programu podle standardních vědeckých měřítek. „Pokud se ukáže, že program potřebuje vylepšit, tak to uděláme. Pak teprve můžeme mluvit o jeho celoplošném užití v ČR. O program má velký zájem ministerstvo školství, ale my sami nechceme zavádět program, který není ověřený a neprošel tvrdou zkouškou rigorózního vědeckého výzkumu. Ten omezený čas, který školy mají, musí být využit skutečně efektivně,“ popisuje dále Winkler.
Ve spolupráci s Českou školní inspekcí vybrali autoři projektu náhodně třicet základních škol. Ty pak následně znovu náhodně rozřadili do skupin, kde intervence proběhne hned, kde proběhne s určitým zpožděním a kde neproběhne vůbec.
A proč byly zvoleny zrovna oba zmíněné kraje? „Jde o sousedící regiony, kdy jeden z nich se vyznačuje asi nejméně vyvinutou sítí péče o duševní zdraví. Je tam mnoho oblastí, které jsou sociálně či ekonomicky znevýhodněné. Chtěli jsme se ujistit, že náš program bude fungovat i zde. Pokud ano, předpokládáme, že bude fungovat i jinde. Tedy na základních školách v jiných krajích nebo na nižších gymnáziích,“ dodává ředitel NÚDZ.
Zavádění účinných programů prevence nicméně příliš nepomáhá skutečnost, že v České republice, jak již bylo zmíněno, nejsou k dispozici žádná konkrétní data, na nichž by tyto programy mohly stavět. Proto se odborníci z NÚDZ chystají i na monitoring duševního zdraví dětí a dospívajících napříč českými školskými institucemi.
Sběr informací by měl probíhat na základě standardizovaných a opakovaně vyplňovaných online dotazníků. Odborníci chtějí zjišťovat, jaké jsou sociálně emoční dovednosti dětí a jejich silné a slabé stránky a sledovat rozdíly v čase i prostoru. „Kromě přehledu o rozdílech v čase, mezi jednotlivými regiony a typy škol apod., a kromě možnosti vyhodnocovat efektivitu realizovaných preventivních a podpůrných programů, by nám také umožnil pružně reagovat na výjimečné situace typu pandemie covid-19,” vysvětluje ředitel NÚDZ.
Školy potřebují systém, který je v tom nenechá
Větší pozornost duševnímu zdraví na školách může pomoci dětem udržet si vnitřní rovnováhu, a tím nejen zvýšit svoji kvalitu života, ale také zlepšit své školní výsledky, vztahy a sociální fungování jako takové, tvrdí Winkler. Upozorňuje však, že nutnou podmínkou k tomu je, aby zároveň fungoval systém, který zajistí potřebnou návaznost na existující služby mimo školu, přes pedagogicko-psychologické poradny až po ambulantní psychiatry a další specializované zdravotní služby. Není to totiž učitel, kdo by měl žákům poskytovat odbornou psychoterapeutickou pomoc. „To není jejich role, ani profese. Ale měli by si umět poradit. K tomu však potřebují systém, který je v tom nenechá,“ dodává.
Dětem i učitelům mohou částečně pomoci školní psychologové, ti však zdaleka nejsou přítomni na všech školách. A ani se podle Winklera nelze domnívat, že by školní psycholog mohl vyřešit problém s duševním zdravím dítěte ve větším měřítku. „Je to jen jeden díl do skládačky. Pokud se samy školy nestanou prostředím, kde lze bezpečně mluvit o duševním zdraví, pokud nebudou dobře zasíťované na další služby v regionu, pokud nebude dobrá komunikace s rodiči, dobrý systém prevence a podpory, tak to, že tuto pozici vytvoříte, toho zase tolik nevyřeší,“ vysvětluje.
Podle něj je to jasně vidět ve firmách. Jejich vedení se totiž často domnívá, že když budou mít ve firmě psychologa, problém duševního zdraví zaměstnanců se vyřeší. „Nevyřeší. Ti lidé se tam bojí jít, že se na ně ostatní budou koukat skrz prsty, že jsou slabým článkem. Je potřeba pracovat s celou kulturou organizace, aby lidé péči přijali,“ upozorňuje Winkler.
Zhoršující se duševní zdraví dětí zajímá i plátce zdravotní péče
Je však bohužel smutným faktem, že v České republice se odborníků na dětské duševní zdraví zoufale nedostává – a začíná to už vymírajícími dětskými praktiky, kteří děti s problémy zachytávají. Málo je i dětských klinických psychologů a vůbec nejhorší je to s pedopsychiatry, jejichž počty jsou tristní. Vypomoci zejména s lehčími problémy mohou například kliničtí psychologové bez atestace v dětské klinické psychologii a další odborníci, problém však je, že zorientovat se v tom, kdo má na co vyhovující kvalifikaci, je pro laika skoro nadlidský výkon. Nefunguje ani spolupráce jednotlivých odborností v rámci systému.
Problému jsou si vědomy i zdravotní pojišťovny, které jako plátci za problémem vidí i zvyšující se náklady související s duševními onemocněními. Podílí se na probíhající reformě psychiatrické péče a snaží se zlepšit dostupnost péče pro své klienty tím, že aktivně spolupracují při rozšiřování sítě smluvních partnerů. Pro zvýšenou poptávku po péči o duševně nemocné dětské pacienty vznikla nedávno také dvě Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty v Berouně a Ostravě, která poskytují individualizovanou péči a jsou mezičlánkem mezi primární a pedopsychiatrickou péčí, a to jak ambulantní, tak lůžkovou.
Pojišťovny zároveň využívají své fondy prevence k tomu, aby svým klientům přispívaly na jinak nehrazenou péči. Například Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR připravila ve spolupráci s Asociací klinické psychologie ČR a Asociací klinických logopedů ČR program Podpora duševního zdraví, v rámci něhož zavedla příspěvek 500 korun pro dospělé a 1 500 korun pro děti (případně navíc 1 000 korun jako postoupený příspěvek obou rodičů). Příspěvek v rámci klinické psychologie je možno čerpat na kurzy pro děti s ADHD a jinými poruchami, dyslektické nácviky, prevenci neurotizace, skupinovou formu nácviku asertivního chování či relaxačních dovedností jako prevenci stresu nebo na psychosomatickou konzultaci i párové konzultace pro dospělé.
Helena Sedláčková
