Většina z nás se čas od času obává o své zdraví a ti méně šťastní musí zvládat závažná onemocnění. Pro někoho ale obavy o zdraví překračují rozumnou míru a stávají se problémem samým. Většina lidí trpících hypochondrickou poruchou si ale nechce připustit, že jim fyzicky nic není, takže zahájení léčby cílené na jejich skutečný problém bývá obtížné.
Podle svého lékaře je David zdravý 32letý muž. On však po léta věří v opak. To, co ho trápí, jsou občas zduřelé uzliny a žaludeční nevolnost. Předpokládá, a tudíž “ví“, že tyto příznaky znamenají fatální nemoc, a že je tedy smrtelně nemocný. „Trávím dny hledáním informací o hrozných rakovinách na internetu, nemohu se soustředit na svoji práci,“ vysvětluje. Trpí takovou úzkostí, že nemůže ani jíst. To má za následek ztrátu váhy. Následný úbytek váhy ho děsí…
Oproti tomu, co si většina lidí myslí, hypochondři svoji nemoc nepředstírají či se jen nesnaží upoutat pozornost. „ Rozhodně to nejsou simulanti, skutečně strádají a trápí se. Problém však je v tom, že jejich strádání nemá žádný medicínský základ,“ vysvětluje Arthur Barasky z Harvard Medical School. Pro člověka s hypochondrickou poruchou se ale podrážděný žaludek stává známkou rakoviny, bolest hlavy jasně značí nádor na mozku. Stres, který tyto obavy provázejí, pak tyto symptomy může ještě zhoršit.
Většina lidí trpícími hypochondrií si totiž nechce připustit, že problém, s nímž se potýkají, je psychického charakteru a jako takový by se měl léčit. Vypořádat se s touto poruchou a přiznat si, že jim fyzicky vlastně nic není, je velmi těžké. Svými domnělými chorobami si mimo jiné i zdůvodňují svoji neschopnost obstát v každodenním životě a často jde i o „soutěžení s okolím o to, kdo je nemocnější“. Takový člověk sice potřebuje více ujištění ze strany lékařů, přátel či rodiny, efekt však může být jen krátkodobý a navíc mu po čase přestane věřit. Snaha vyhledávat ujištění podle některých odborníků jen udržuje symptomy v hlavě a většinou způsobuje, že se člověk cítí hůře.
Pravdu je obtížné vyslovit i vyslechnout
Odhaduje se, že 10 – 20 % zdravé populace má občas obavy o své zdraví, u neurotických pacientů je to až 45 %. Celoživotně hypochondrií trpí 3 – 14 % populace. Podle Americké psychologické asociace hypochondrie, tedy úzkostná obava o své zdraví a přesvědčení člověka, že je vážně nemocný, navzdory všem důkazům, že tomu tak není, ovlivňuje 5 % americké populace.
Ani v Česku nebude situace příliš odlišná. Ačkoli podle údajů VZP u nás v roce 2012 tuto poruchu diagnostikovali praktičtí lékaři u 479 lidí a v loňském roce u pouhých 377 pacientů, její skutečný výskyt je mnohem častější. Hypochondrie se totiž podle předsedy Sdružení praktických lékařů ČR Václava Šmatláka může skrývat pod celou řadou dalších diagnóz, například pod diagnózou úzkosti či deprese, nebo bývá pacient poslán na psychiatrii s tím, že je sdělena jiná, pro pacienta přijatelnější, diagnóza. Medicína je velmi tvárná a rozmanitá. „Vyslovení diagnózy hypochondrie totiž nemusí prospět ani nemocnému v jeho trápení, ani lékaři v jeho snaze mu pomoci. Může vyvolat zbytečnou nedůvěru pacienta vůči lékaři,“ vysvětluje pro ZD MUDr. Šmatlák.
„Hypochondrie je diagnostická jednotka, která je v povědomí veřejnosti vnímána velmi pejorativně. Takže označit někoho za hypochondra je velmi složité. Navíc k tomu, aby lékař mohl odpovědně stanovit tuto diagnózu, musí mít jistotu, že se za subjektivními potížemi pacienta neskrývá jiné onemocnění. Je tedy nutné pacienta nejdříve důkladně vyšetřit. Kromě zátěže pro samotného pacienta, mohou být tato vyšetření časově náročná a nákladná,“ říká MUDr. Šmatlák s tím, že s hypochondrickými pacienty se setkává každý praktický lékař.
„Víme velmi dobře, že pro pacienta je téměř nepřijatelné aby mu lékař řekl, že je hypochondr a poslal ho na příslušnou léčbu. Pominu-li všechny ostatní důvody, proč se tato diagnóza jako taková neobjevuje často ve výkaznictví například pro zdravotní pojišťovny, mohou svoji roli hrát i důvody související s právní jistotou ošetřujícího lékaře. Sdělit pacientovi diagnosu hypochondrie je prostě složité a jen málokdo je připraven ji přijmout,“ uzavírá MUDr. Šmatlák.
Hypochondrie je stejně reálnou poruchou jako deprese
Navzdory své komické pověsti je hypochondrie faktická psychiatrická porucha, stejně reálná jako deprese nebo úzkosti a její následky mohou být zničující.
Hypochondrie může působit velké vystresování a ovlivnit každodenní život. Někteří lidé trpící touto poruchou mají zdravotní potíže, kvůli nimž se však strachují víc, než je třeba. Jiní pak mají lékařsky nevysvětlitelné problémy, jako bolesti na prsou či bolest hlavy, o nichž se domnívají, že mohou být známkou některého závažného onemocnění, a to i navzdory opakovaného ujištění ze strany lékaře, že se o nic vážného nejedná. Značná část z nich se permanentně obává o své budoucí zdraví a stále si klade otázky typu: “co kdybych dostal rakovinu, nebo infarkt či mrtvici“?
Někteří odborníci srovnávají hypochondrii s poruchami úzkosti, či s obsedantně -kompulzivní poruchou. Přesně jako někdo s obsesivním chováním, kdo několikrát musí zkontrolovat, že zamkl, hypochondr se nemůže ubránit neustálému nutkání pozorovat na sobě příznaky chorob.
„Hledáte-li neustále na sobě nějaké známky nemoci, kontrolujete-li si bez ustání své tělo ve snaze najít nějaké znaménko či bulku, nakonec něco určitě najdete,“ shodují se odborníci s tím, že často nejde o nic vážného. Může jít jen o přirozenou tělesnou změnu nebo si mylně vykládají například zvýšený tlukot srdce nebo pocení.
Internet hypochondrii nepřispívá
Podle názoru řady odborníků je díky internetu mnohem snazší stát se hypochondrem, než tomu bylo v minulosti. Snadná dostupnost zdravotnických informací na webu na jedné straně určitě mnoha lidem pomohla učinit informované rozhodnutí ohledně jejich zdraví a možné léčby. Pro lidi s hypochondrickou poruchou však internet může být neštěstím. Zatímco dříve dohledali něco v knihách a pak se chodili ptát lékaře, dnes jim k získání všech informací stačí několik kliknutí. Pak vyžadují laboratorní testy od lékařů a o svých problémech nepřetržitě mluví. Většina z nich je dokonce ochotna přiznat, že jejich strachy nedávají smysl.
Lidé obsesivně vyhledávající stále více a více informací na internetu o svých domnělých chorobách si v poslední době vysloužili nové označení – kyberchondriaci (Zdravotnický deník o nich psal v článku To jste četla na internetu, co?). „Pro hypochondry internet změnil vše definitivně k horšímu,“ domnívá se profesor Brian Fallon z Columbia University. Podle něho nejsou tito lidé jediní, kdo na nemoc doplácejí. Kromě rodiny a přátel má tato porucha dopad i ekonomický. „Hypochondrie stojí miliardy dolarů ročně vydané na zbytečné testy a laboratorní vyšetření,“uzavírá profesor.
Ekonomický dopad pro jedince i stát
Lidé trpící hypochondrií znají nazpaměť příznaky mnoha nemocí, i to, jak by se daly léčit. Často ví mnoho o alternativní medicíně, a protože jsou přesvědčení, že jsou nemocní, alternativní medicínu i hojně zkouší. Typické je i to, že berou velké množství léků, vitamínů a nejrůznějších podpůrných preparátů. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že mají jedno nebo více závažných somatických onemocnění, normální jevy často popisují jako abnormální a zneklidňující a za nejrůznější doplňky stravy utrácejí tisíce.
V Česku jsou výdaje na jednoho pacienta s hypochondrickou poruchou více než dvojnásobné než na klasického pacienta. „ Průměrné náklady na jednoho pacienta byly v roce 2013 22 885 Kč, loni 23 845 Kč,“ říká tiskový mluvčí VZP Oldřich Tichý s tím, že náklady na jednoho pacienta s hypochondrií jsou více než dvojnásobné. Podle údajů VZP přišel pacient s hypochondrickou poruchou loni veřejné zdravotní pojištění v průměru na 51 326 Kč. Za zmíněných 377 pacientů bylo jen na léky zaplaceno téměř 2,9 milionu korun.
Lidé trpící úzkostným strachem o své zdraví mohou dojít do jednoho ze dvou extrémů. K tomu prvnímu patří lidé neustále vyhledávající informace a častěji než jiní navštěvující lékaře a žádající o testy a vyšetření, kde opakovaně není nic zjištěno. Druhým extrémem jsou naopak ti, kteří se kontaktu vyhýbají, záměrně nesledují TV pořady o nemocech, vyhýbají se návštěvám u lékaře, ignorují doporučená vyšetření a cokoli, co by mohlo přispět k jejich přehnaným obavám o zdraví. Vyhýbají se i aktivitám, jako například cvičení, jelikož jsou přesvědčeni, že by se jejich stav ještě zhoršil. Ani jeden z uvedených extrémů člověku nepomáhá.
Co způsobuje úzkostný strach o zdraví?
Existuje mnoho příčin, proč se někteří lidé přehnaně strachují o své zdraví. Někdo prochází obzvlášť stresujícím obdobím svého života, u jiného to může být nemoc nebo úmrtí v rodině. Příčinu lze hledat i v dětství a přehnaných obavách někoho z rodiny.
Určitý faktor zde hraje i osobnost. Někdo podléhá hypochondrii snáze zkratka proto, že je „strachovač“ obecně. Je pro něho třeba těžké zvládat emoce a konflikty a tak má při střetu s problémem tendenci vytvářet katastrofické scénáře.
Hypochondrie se obvykle začíná projevovat již v adolescenci či mladém věku, ale může se objevit kdykoli během života, i když po padesátce jen výjimečně. Vyskytuje se stejně u mužů jako u žen. Během života se může vytratit, s tím, že se projeví jen občas při stresových situacích. Někdy ale může být přehnaná obava o své zdraví symptomem některé z psychiatrických poruch, např. deprese či úzkostné poruchy, které je nutno diagnostikovat a léčit.
Jak ven ze začarovaného kruhu?
Hypochondrická porucha je uzamčena v začarovaném kruhu. Čím víc se člověk obává symptomů, tím víc se hypochondrie zhoršuje. Lidé jsou mnohem více zaměřeni na vnímání svých tělesných pocitů, které většina jiných lidí ignoruje. Každá bolest, každé zakašlání či zakručení v žaludku je pro ně důkazem, že se v jejich těle děje něco katastrofického. „Vím, že jsem hypochondr, ale když začnu být posedlý nějakým symptomem, nemohu se zbavit pocitu, že jsem opravdu nemocný,“ vysvětluje David.
Léčba bývá obtížná, jelikož většina pacientů odmítá psychiatrickou či psychologickou léčbu a trvá na tom, že jsou skutečně nemocní nějakým fyzickým onemocněním. Navíc léčba hypochondrie může být zahájena až po vyloučení možného skutečného onemocnění. Lékař by měl zjistit, zda pacient netrpí depresí nebo úzkostnou poruchou, které by symptomy mohly zhoršit. V případě, že se žádná z diagnóz nepotvrdí, měla by být pacientovi v případě, že mu nepomůže vysvětlení jeho lékaře, doporučena například kognitivně behaviorální terapie.
Odmítá-li si pacient přiznat skutečnou pravdu, vystavuje se i rizikům. Mezi ně patří zejména to, že je opakovaně posílán na nejrůznější odborná vyšetření. Ta nejen, že jsou ekonomicky náročná, ale zatěžují i pacienta a podporují vývoj hypochondrie do chronického stádia. Dalším závažným rizikem je skutečnost, že navštěvuje-li pacient po léta stejného lékaře, aniž je určena přesná diagnóza, může lékař, již zvyklý na stálé stesky, zcela nezáměrně přehlédnout případné skutečné onemocnění.
Hypochondrii lze předcházet jen velmi těžce. Odborníci často doporučují například domácí zvíře, které nutí člověka starat se i o někoho jiného, což jej odvádí od úvah o nemocech a dává jeho životu jiný náboj a rozměr. Také cvičení může navodit pocit spokojenosti, pomáhá jóga i tanec. Pokud někdo vede činorodý život, většinou se podle odborníků tolik nesoustředí na své fyzické problémy a nezveličuje jejich význam.
Zdena Kolářová
