Testosteronové atletky a další malé velké zprávy
Testosteron, statistika a důstojnost. A akné. Paracetamol tiší emoce. A může snadno zabít. Jaroslav Skála by oslavil 99 let.
Mohlo by vás zajímat
Testy na testosteron u atletek prý nejsou obhajitelné
V současnosti jsou ženské atletky, jejichž hladina testosteronu je příliš vysoká, vykazovány z nejvýznamnějších závodů. Podle některých vědců je to nespravedlivé.
Na nejvyšší atletické úrovni problém žen s příliš vysokou hladinou testosteronu v těle odstartoval v roce 2009 případ Caster Semenyaové. Mistryně světa v běhu na 800 metrů se těsně před šampionátem v Berlíně podrobila testu, který vykázal až trojnásobné hodnoty testosteronu, než je obvyklé. Kvůli zjištěným výsledkům a také kvůli atletčině nebývalému výkonnostnímu skoku si Mezinárodní atletická federace vyžádala test pohlaví tehdy osmnáctileté běžkyně. O pět let později se celá pro atletky nesmírně ponižující eskapáda opakovala. Indická sprinterka Dutee Chandová měla v těle vyšší míru přirozené hladiny testosteronu, než je u žen běžné a než povoluje atletický „test pohlaví“. Výsledkem byl zákaz závodění bez prokázání užití jakýchkoliv zakázaných látek za to, že z hlediska standardů atletické asociace není hormonálně dostatečně ženou.
Podle stávajících pravidel nesmí přirozená míra testosteronu v těle ženy překročit hladinu 10 nanomolů na litr krve. Pokud chtějí atletky s vyšší hladinou závodit, musejí podstoupit hormonální léčbu nebo přímo operaci, jejímž cílem je snížení hranice testosteronu na nebo pod povolenou mez.
A právě proti této praxi se rozhodla protestovat skupina výzkumníků, která provedla široké testy a zjistila, že úroveň hladiny testosteronu mezi atletkami a mezi běžným vzorkem ženské populace se od sebe liší – a to dramaticky. Jak informoval portál LiveScience, přirozeně zvýšenou hladinu testosteronu v krvi má zhruba 1,5 procenta atletek, přičemž v nerozlišeném vzorku je míra desetinásobná. A mimochodem – testy také zajistily, že 1,8 procenta špičkových atletů – mužů má v těle naopak testosteronu tak málo, že by mohli bez strachu z komisařů atletické asociace závodit s ženami.
Testosteron ještě jednou, tentokrát v trasgenderové souvislosti
Když už jsme u testosteronu, proč nezmínit fakt, že se konečně povedlo objevit příčinu nadměrného výskytu akné u žen, které se rozhodly změnit pohlaví na mužské.
Může za to, ano, testosteron. Jedna specializovaná madridská klinika musela řešit případy velmi vážného akné, které se vyskytlo u žen, které procházely změnou pohlaví na mužské. Jednalo se o pacienty na počátku třetího decénia a šlo u nich o tak vážnou komplikaci, že byla nutná speciální léčba. Lékaře z Madridu tento vývoj pochopitelně znepokojil a začali pátrat po jeho spouštěči. Ukázalo se, že jím je hormonální koktejl založený právě na testosteronu.
Jak se nakonec ukázalo, těžké akné se rozvinulo u devadesáti procent žen procházejících změnou pohlaví, které přitom dlouhodobě užívaly testosteron. Otázka je jakým způsobem tomuto nepříjemnému průvodnímu jevu zabránit. Bez testosteronu totiž změna na muže prostě není možná.
Pro klid duše je tu… paracetamol
Potíže s testosteronem se týkají vlastně jen úzkého okruhu lidí. Zato léky s paracetamolem užíváme v zásadě všichni a proto se následující malá velká zpráva týká v zásadě nás všech.
Jak ukázal výzkumu vědců z univerzity v Ohiu, tiší tato látka nejen bolest a horečku ale i emoce.
Do experimentu prováděného v Ohiu se zapojilo dvaaosmdesát dobrovolníků. Polovině byl podán jeden gram paracetamolu, druhá skupina dostala místo účinné látky placebo. Zhruba po hodině ukázali dobrovolníkům sadu čtyřiceti snímků. Testovaní měli hodnotit emocionální zabarvení každé fotografie známkami na stupnici od 0 po 10.
Ve srovnání s kontrolní skupinou přisuzovali dobrovolníci smutným fotografiím méně negativity, ale stejně tak pozitivní snímky v nich budily menší radost. Podobný pokus prováděli v roce 2013 i kanadští psychologové. Testovaným osobám podali dávku paracetamolu a nechali je napsat několik vět o vlastní smrti. Osoby reagovaly o poznání “vášnivěji” než kontrolní skupina, která dostala placebo.
Předávkování paracetamolem je možné a zabíjí
Když už jsme u paracetamolu, připomeňme ještě výzkum univerzity ve skotském Glasgow. Ten se zabýval možnostmi předávkováním touto běžně používanou látkou a došel k poněkud znepokojivým závěrům.
Jen v edinburské univerzitní nemocnici zaznamenali za šestnáct let 663 případů poškození jater paracetamolem, přičemž u 161 pacientů šlo o kumulativní předávkování. Problém postihoval většinou lidi okolo čtyřiceti let věku. Lidé s chronickými bolestmi zad nebo zubů si neuvědomují, že se předávkovali, protože si lék berou v menším množství opakovaně. Lidé, kteří berou léky proti nachlazení, si podle skotských lékařů neuvědomují, že si vzali více léků než je maximální denní dávka čtyř gramů. Za smrtelnou se považuje 24 gramů požitých během 24 hodin, ale lékaři zjistili i případ úmrtí na deset gramů. Podle lékařů je to dáno i tím, že se někdy paracetamol kombinuje s alkoholem.
Bratru abstinentovi Jaroslavu Skálovi by bylo devětadevadesát
Dne 25. května by se dožil devětadevadesáti let otec české abstinence profesor Jaroslav Skála. Zemřel roku 2007.
Skála se původně se ucházel o místo na interní klinice, poté v Ústavu tělovýchovného lékařství, nakonec byl přijat až na pražské psychiatrické klinice. V září téhož roku byl vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu, což mělo patrně rozhodující význam pro směrování jeho profesionální dráhy. Navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních alkoholiků a výsledkem diskusí bylo zahájení averzivní léčby emetinem, pověstných blinkaček. Jejich myšlenkami bylo inspirováno založení KLUSu – Klubu lidí usilujících o střízlivost.
Dne 10. září 1948 zahájilo činnost protialkoholní oddělení, pražský Apolinář neboli Apolo. Během svého působení zde Skála vypracoval komplexní léčebný program závislostí. V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – prvního zařízení svého druhu na světě. Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. Založil a v letech 1956–1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií, v roce 2001 stál u zrodu Pražské vysoké školy psychosociálních studií, která se stala v historii naší země první soukromou vysokou školou, která poskytuje vzdělání v tomto studijním programu. Zároveň se stal jejím čestným rektorem.
Od roku 1953 pracoval v psychoterapeutické sekci Psychiatrické společnosti, v roce 1982 byl pověřen jejím vedením. Od roku 1968 založil dvacet výcvikových komunit. Do roku 1994 stál v čele Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii, kterou spoluzakládal a vedl do roku 1994. Své pacienty tak nejen léčil za závislosti, ale pomáhal jim najít i novou životní náplň, aby nesklouzli zpět do závislosti.
Velkou roli v jeho životě hrál sport, od roku 1932 se zúčastnil všech sletů a spartakiád. I ve svých léčebných metodách užíval sportu. Již na přelomu 50. a 60. let zjistili skotští vědci, že kdo se pravidelně věnuje namáhavějšímu sportu, vyrábí si endorfiny sám a nepotřebuje je dostávat v tabletách. Součástí léčby byl především běh, podle schopností pacienta se postupně uběhnutá vzdálenost zvyšovala.
Skála byl autorem více než 140 odborných publikací. Za své celoživotní dílo byl v roce 2002 vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
Tomáš Cikrt
